(Psáno pro Český rozhlas 6 pro pořad Názory a argumenty. Zvukovou podobu tohoto komentáře má Český rozhlas 6 k dispozici od 2. 1. 2012. Dodnes jej neodvysílal.)

Záměrně předesílám, že tenhle text není o Václavu Havlovi. Je o nás, je o zrcadle, jež Havlova smrt nastavila. Zvláště pak jeho nejzarytějším obdivovatelům. Ano, Havel měl své příznivce, měl ovšem také politické protivníky. A už to je signifikantní, že za jeho největší oponenty dnes v zrcadle médií nejsou považováni komunisté, s nimiž se v disentu potýkal, nýbrž Václav Klaus, se kterým naopak po Listopadu ušel kus společné cesty. Takže: není to vlastně celé jinak? Už to o něčem vypovídá. 

Ale dobře, přistupme na model, že Havel a Klaus jsou dva protipóly, i když pro mnohé byli právě tito dva v rámci klíčových prvních let našeho polistopadového vývoje spíše dvě strany jedné mince. Koneckonců Havel plédoval za svobodnou občanskou společnost, zatímco Klaus preferuje společnost svobodných občanů. Opravdu se to navzájem zcela vylučuje? 

Ale vraťme se do posledních dní. Prezident Klaus svolal mimořádný brífink už dvě hodiny po oznámení Havlovy smrti. Obratem se spojil se vdovou po zesnulém a domluvil s ní organizaci a koordinaci soukromých a oficiálních vzpomínkových akcí včetně státního pohřbu s vojenskými poctami. Jen těžko lze oficiální části rozloučení s posledním československým a prvním českým prezidentem, kterou zajišťoval Hrad, stejně jako smutečním projevům, jež pronesl prezident Václav Klaus, něco vytknout. Mělo to pietu, grácii, patos, velikost i hloubku, ba dokonce podivuhodnou krásu.

Jeden by si myslel, že tváří v tvář konečnosti našeho pozemského bytí zastánci opačných názorů zapomenou na sváry všedních dní a ocení, že nad rakví zesnulého se se vší důstojností pokorně sklonil názorový oponent.

Někteří pravdoláskaři jsou však zřejmě jiného ustrojení. A když užívám poněkud nepřesné označení pravdoláskaři, klávesnice počítače se trochu vzpírá, neboť se skutečnou pravdou, a zvláště pak láskou, se někteří jejich údajní vyznavači na míle míjejí. Havlovo heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, si ve dnech smutku totiž vyložili po svém. Namísto příměří, natož pak úcty k politickému protivníkovi, pojali Havlův pohřeb jako další příležitost, jak se vůči satanáši Klausovi vymezit.

A tak když Klaus Havlovi složil poklonu, bylo to špatně. Kdyby ji nesložil, bylo by to také špatně. Že Klaus mluvil, bylo špatně. Kdyby nemluvil, bylo by to pro změnu také špatně. Jen s trochou nadsázky se ten postoj dá vyjádřit takto: Havel nám umřel, a ten Klaus je tak drzý, že je nejen naživu, ale ještě si nad Havlovou rakví dovoluje mluvit.

Když Havlovi příznivci v den jeho pohřbu narychlo uspořádali v pražské Lucerně koncert, tedy akci, kde se nikoli truchlilo, nýbrž hrálo, zpívalo, tančilo a popíjelo, no prostě kde se lidi bavili, bylo to v pořádku. Kdekdo okamžitě přispěchal s argumentem, že Václav Havel by to tak chtěl. Souhlas.

Když ovšem prezident Václav Klaus po pátečním pohřbu odjel na tradiční předvánoční setkání okruhu svých přátel do pražského Erpetu, hned se našlo dostatek rozhořčených snaživců, co Klause obvinili, že namísto truchlení šel na mejdan.

Moc se omlouvám, ale ono to skutečně vypadá, že pro některé z Havlových příznivců byl exprezidentův pohřeb víc než vzpomínkou na zemřelého spíše další epizodou jejich svaté války se satanášem Klausem, neřku-li první bitvou nové antiklausovské intifády.

Co z toho plyne? Jsou jen dvě možnosti. Ti lidé buď vůbec nepochopili Havlův odkaz, anebo je ten odkaz jiný, než se všeobecně tvrdí. Ani autor absurdních dramat by to tak nevymyslel. Ve dnech loučení s věrozvěstem pravdy a lásky si někteří z jeho skalních příznivců Havlovo nejznámější heslo upravili po svém: Lež a nenávist musí zvítězit nad pravdou a láskou! Smutné!