Čas rojení kandidátů na funkci presidenta
Jaroslav Cabal

První polovina letošního roku vejde do historie našeho státu jako chvíle nebývalé aktivity aparátů jednotlivých účastníků místní politické scény. Místo docela poklidného začátku příprav voleb do zastupitelstev krajských samospráv a k obměně jedné třetiny osazenstva Senátu Parlamentu ČR, se nově přidává dlouhá kampaň na jejímž konci bude občany vybrán nový president České republiky. Někteří z potenciálních kandidátů zahájili svou presentaci již mnohem dříve, a to při přípravě a schvalování zákonů umožňujících přímou volbu hlavy státu. Prvním motivem jejich „zviditelňování” je vytvořit si podmínky pro nominaci mezi členy vlastních politických stran.


V nejsilnější ČSSD vládne, zatím, docela poklid. V první fázi (před přijetím zákonů o přímé volbě) již byla u socialistů v souvislosti s presidentskou volbou diskutována jména personálních stálic z nedávné minulosti, či přítomnosti.

Pavel Rychetský, mj. bývalý člen KSČ, nyní, bohužel, předseda Ústavního soudu České republiky, zřejmě vědom si jistoty a důležitosti svého současného prestižního postavení, kandidaturu odmítl. Navíc se aktuálně velmi ostře, byť nešikovně, postavil proti současné podobě legislativy upravující vlastní volbu, stejně jako proti způsobu jejího přijímání. Jsem rád, že hlavou našeho státu nebude právě tento pán, bývalý komunista, který dokázal pootočit nestranným Ústavním soudem poněkud nalevo. Důkazem tohoto jevu je například řešení problémů se zněním zákona o půdě ve věci „restituční tečky“ a ponechání prostoru pro diskriminaci vlastníků postoupených nároků oprávněných osob.

Vladimír Špidla, bývalý poslanec PS PČR, předseda vlády svržený klikou kolem Stanislava Grosse a nevýrazný Eurokomisař pro sociální věci, je dozajista jedním z nejslušnějších a nejpracovitějších stálic české politické scény. Nepodařilo se mu však z pozice předsedy vlády zkrotit zájmová korupční uskupení ve své straně a v tehdejší vládě. Také v tomto případě byla nominace jím samotným odmítnuta. Vidím v tomto rozhodnutí jeho reálné posouzení vlastních schopností a vhodnosti jeho osobnostního typu do jedné z vrcholných funkcí státu.

Profesor Jan Švejnar, coby liberální ekonom, který byl již v minulé volbě presidenta sněmovnami PS ČR do této funkce socialisty nominován, avšak úspěch jej těsně minul. Tento pán v mých očích vyniká v cestě za prestižním „trůnem” svou hadovitou flexibilitou, žonglérstvím a měkkýštvím, kteréžto nedobré vlastnosti mu pomáhají překonávat docela zřetelné rozdíly mezi politikou ČSSD a jeho vlastními pohledy na hospodářské dění doma i ve světě. Kvůli uvedeným přemetům nejen v politice, ale i ve věci působení v orgánech jedné finanční instituce, jej nepovažuji za vhodného kandidáta.

Mladý Jiří Dienstbier je novou personální hvězdou naší v současnosti nejsilnější strany. Diskvalifikoval se však nebezpečnými osobními aktivitami, které mu zajistily na Kladensku podporu KSČM při volbě do senátu ČR. Díky těmto svým krokům byl dokonce horkým kandidátem na anticenu „Za propagaci komunismu” za rok 2010, kterou každoročně uděluje Konzervativní strana.

V druhé nejsilnější straně jsou dosud vážně diskutována tři jména. Neslaný-nemastný Přemysl Sobotka, lékař z Liberce, místopředseda Senátu PČR. Ve veřejnosti nemá takovou podporu, jaké v průzkumech dosahuje jeho rivalka, předsedkyně PS PČR Miroslava Němcová. Oba však dlouhatánskou dobu svých kariér – asi kvůli zachování svého příjemného postavení – nevystupovali aktivně proti „kmotrovským” uskupením, tiše je snášeli a vyhranili se vůči nim až v době, kdy ODS začala padat do propasti a její očista je prakticky nemožná. Vítězství Nečasova křídla v ODS, do kterého je oba řadím, je však časově omezené, a z mého pohledu se jedná o pozdržení před úplným pádem. Ač tito lidé patří mezi ty slušnější, často nepoctivost kryjí a nemají dostatečné dispozice nezbytné pro výkon funkce o kterou hodlají usilovat.

Evžen Tošenovský, bývalý hejtman Severomoravského kraje a liberální provinční politik, je vlastně pro mnohé neznámou osobou bez větších šancí jak uvnitř strany, tak i ve volbě hlavy státu.

Karel Schwarzenberg nominovaný za TOP 09 je skutečně mediální hvězdou všech, kteří nechápou, že politické strany mohou být nevím jak zprofanované, ale „řešit“ tuto situaci tím, že je nahradíme nějakým novým Občanským fórem, by zkrátka bylo cestou k horšímu – všech těch, kteří již několikrát vynikli tvorbou obrovitých kampaní a organizací neúspěšných politických hnutí a stran (Dřevíčská výzva, Děkujeme – odejděte, rozhádaná ideově neurčitá Cesta změny, apod.), a také vlivné skupiny zmatených – byť často velkých – umělců, kteří se k těmto aktivitám svou emotivní podporou vždy přidávali (Věra Chytilová, Zdeněk Svěrák a mnozí jiní) a využívali své popularity k politicky nejasným cílům (nebo ji někdo zneužíval?), bez účasti ve vlastní soutěži. Tento kandidát je však jasně nevhodným kvůli svému věku a s ním spojeným psychosomatickým dispozicím, které prokázal nekritickým přijetím nominace. Je navíc podporovatelem i absurdních produktů z dílny Evropské unie, které někdy dokonce mohou směřovat proti zájmům občanů naší země.

Zuzana Roithová, lékařka, dříve ředitelka nemocnice, poslankyně za KDU-ČSL, nyní poslankyně Evropského parlamentu, se do „presidentské” kampaně zapojila teprve v těchto dnech. Zviditelnila se například angažovaností ve prospěch Julie Timošenkové, která velmi pravděpodobně trpí v ukrajinských vězeních za svá premiérská rozhodnutí v době „Plynové krize” mezi její zemí a Ruskou federací. Pod tlakem tehdejších okolností prý podepsala pro svou zemi nevýhodnou dohodu o dodávkách a přepravě této energetické suroviny. Paní Roithová často koketovala se stejným okruhem lidí jako Karel Schwarzenberg. Její vstup do boje o křeslo na Hradě je překvapivý v tom, že nečekala na oficiální nominaci své strany (panuje pod slupkou Klidné síly v této věci nečekané napětí, či dokonce další rozkol?). Kandidaturu straně KDU-ČSL naopak velmi správně odmítl Petr Pithart.

Mezi „nestranickými“ kandidáty (nejen mezi nimi) v preferencích dominuje Jan Fischer, bývalý šéf Statistického úřadu, kterému okolnosti po pádu Topolánkovy vlády téměř vnutily na několik měsíců post premiéra. Jeho pozice byla vůči zákonodárnému sboru nezáviděníhodná, a jen hlupáci mu mohou vyčítat, že byl neprůbojný, že neposunul reformy k záchraně státu před narůstajícími dluhy, že se nepodílel na vážných nepopulárních rozhodnutích. Co by tak asi dokázal kdokoliv v tak složeném Parlamentu? Dva hlavní cíle však jeho vláda splnila. Tím prvním bylo dovedení předsednictví Evropské unie do cíle, a druhým dovedení země k předčasným volbám. Byl však členem KSČ, což se nesmí tolerovat presidentům, a vůbec vysokým úředníkům, či dokonce ústavním činitelům, ani po dvaadvaceti letech.

Zatím osamocený Tomio Okamura správně kandidaturu odmítá. Myslí spíše na křeslo v Senátu. Tam může získat zkušenosti pro start do vysokých funkcí v zemi. Přejme mu, aby se mu podařilo vklínit se mezi současné nevábné struktury moci. Našlápnuto má dobře, jen něco nepokazit, zůstat slušným a jasně čitelným. Jak nebezpečným kandidátem by pro současné struktury moci mohl být, naznačily již dva televizní nevybíravé útoky proti němu.

Politické strany, pohříchu, hledají ve svých řadách, či ve svém okolí, osoby, které by nejvyšším křeslem (tak jak je chápáno v České republice) nejraděj odměnili sporné zásluhy svých členů. Bez ohledu na pravou podstatu funkce, kterou pak tito nominanti chtějí bez schopnosti kritické sebereflexe zastávat. A tak se před námi odvíjí absurdní divadlo plné přebujelých osobních ambicí, bez špetky sebekritiky. Na jedné straně pochlebující čeládka velebící mizernou způsobilost některých uchazečů o pomyslný trůn, a na druhé straně z ničeho sílící ega, v některých případech přerůstající velikost osobnosti ve všech možných směrech.

Nejsem jen kritik těch, kterých jména jsou přetřásána v médiích, a v debatách na jakékoliv úrovni. Mám pro politiky na závěr návrh řešení. Pozvěte ke kandidatuře některou z ctihodností rozhodujících v Ústavním soudu České republiky. A můžeme si být jisti, že tato osoba (snad jen s výjimkou Pavla Rychetského, a některých soudců kvůli vyššímu věku) bude v presidentské funkci rozhodovat nestranně, věcně a spravedlivě. Klidně bych na Hradě přivítal konečně nějakou ženu, například Elišku Wagnerovou (shodou okolností jí končí mandát). Pro takovou skvělou kandidátku by se jistě našla snadná podpora i napříč všemi zprofanovanými parlamentními stranami. A nebylo by ani třeba nákladných přímých voleb schválených nikoliv s rozumem.

Bude pokračování? Zeman,

Bude pokračování? Zeman, Bobošíková, Remek, Vandas? Nebo jiní králíci z klobouku? Asi ne. Autor nám našel například favoritku.

___________________________________________________________________________________