Úředníci nejsou lepší politici
Bohuslav Svoboda

 

V hlavních městech eurozóny si pochvalují, že v Řecku a v Itálii vládnou technokraté. Oddechli si zřejmě i občané obou zemí. V očích komentátorů je hlavní předností, kterou má Monti před Berlusconim a Papademos před Papandreem, to, že nejsou zvoleni, nýbrž dosazeni. Vláda expertů se mnohým jeví jako spása, ale úspěšnost úřednických vlád je většinou optický klam.

Technokraté či úředníci nejsou ve skutečnosti schopnější než politici, nýbrž mají pouze lehčí úlohu. Nemusí hledat řešení, nýbrž jen provádět omezený repertoár přesně definovaných opatření. Nepotřebují zdůvodňovat, jakým právem jednají a nemusí brát ohledy na znovuzvolení; stejně nepřipadá v úvahu. A konečně. U moci nejsou nikdy dost dlouho na to, aby se ukázalo, že vaří jen z vody. 
 
Kvalifikace úřednické vlády je to, že nejsou politici. Jejich moc je exekutiva a tak má technokrat blíže k autokratovi než k demokratovi. Obava, že úřednické vlády znamenají konec demokracie, je prý neoprávněná a vůbec. Co na tom, řekne občan? Stejně není koho volit a tak budou alespoň vládnout odborníci. Nechme vládnout experty a bude vyhráno. Omyl, nebude. Z mnoha důvodů, ale ten nejdůležitější je to, že experti jsou přeceňováni.
 
Bylo by chybou odvozovat ze selhání politických stran na jihu Evropy glorifikaci expertů. Experti totiž selhali na celé čáře. Ačkoliv jejich uvažování neomezovaly stranické ohledy, tak jen promile z nich rozeznalo blížící se finanční katastrofu a mělo odvahu na to upozornit. 
 
Jak to, že Monti a Papademos, stejně jako většina těch chladný racionálních, „nepolitikařících“ expertů pracující pro Mezinárodní měnový fond, EU nebo ratingové agentury rozeznali finanční krizi 2008, až když jim spadla na palec. Papademos připravoval vstup Řecka do eurozóny. Že by si tehdy ničeho nevšiml? Mario Monti pracoval šest let pro Goldman Sachs a jako komisař pro EU. Zajímalo by mě, jestli měl jejich školený a neúplatný intelekt po celou dobu prázdniny nebo se automaticky vypínal, když zaznělo signální slovo „euro“. Samozřejmě že jejich mozky fungovaly, ale to jim nezabránilo v tom, aby učinili nebo tolerovali chybná rozhodnutí. Proč? 
 
Že by jim bylo všechno jasné, ale mlčeli z jiných důvodů? Je-li tomu tak, že mlčeli ze zištnosti nebo kvůli kariéře, tak by si měli doufající Italové, zoufající Řekové a po vládě technokratů toužící jiné státy položit jednu otázku: Můžeme se spolehnout na brilantní mozky, o kterých nevíme, jestli právě jednají v náš anebo ve svůj prospěch?
 
To, že se v Evropě dostávají k moci úředníci, není důvodem k radosti, nýbrž spíše indikátor toho, že eurokrize vrcholí. Ve dvou zemích eurozóny vládne ekonomické stanné právo, má s řešením krize málo společného. Řešení musí být radikální, ale může být realizováno jedině volenými politiky. Hledat a uskutečňovat reformy musí politické strany, které reprezentují co největší část společnosti, protože náklady reformy eurozóny ponesou všichni.

Opakuji po sté, současnou

Opakuji po sté, současnou krizi nelze řešit ekonomockýmí vzorci, pokud se nezměníní Vnímání NÁROKŮ sociálních států". Na každou přerozdělenou korunu se vyplatí hejnu úředníků další 2 koruny. Pasivita občanů pod příkrovem Papa státu je nezměřitelná. Já osobně bych viděl základní reformu ve změně společenského postoje vůči NÁROKŮM. Na co všechno máme nárok? Jediná podpora je podpora v nouzi. Jasně definovat nouzi. Místo sociálních dávek zavést účet každého občana s "má dáti - dal" až do důchodu. V případě problémů, do kterých se KRÁTKODOBĚ může dostat každý, umožnit státní bezúročnou půjčku. Pořád je ve hře osobní rozhodnutí každého občana, nikoliv zákonem daný automatismus. Lemplové a vychcánci nemají šanci. Mandatorní výdaje nás dusí. To by byla cesta k jejich snížení. Tím menší potřeba daňové zátěže, větší konkurenceschopnost i proti Číně, která na tomto principu pracuje. více peněz mezi lidmi, vyšší koupěschopnost a schopnost připravit se na důchod. Jaký si to uděláš, takový to máš. Vlastní bydlení a pod.Stát by mohl mít pouze jako rezervu životní minimum. A jsme zpátky u NÁROKŮ. Není nárok na zajištěný blahobyt bez námahy, šetrnosti, zodpovědnosti a schopnosti každého člověka.

Uložit

Uložit