Že je Turecko neobyčejně národoveckým státem, není žádným tajemstvím. Občas též slýcháme, že tam s malým citem pro svobodu projevu trestají za takzvanou urážku turectví. Méně už je známo, že dost obyvatel Malé Asie projevuje svéráznou sebereflexi, mají zvyk považovat tureckou mentalitu za v podstatě evropskou.

Možná na tom přece něco je. Turků na starém kontinentu přibývá a falšování historie patří k Evropě jako hory Anatolie do ankarské republiky. „Zakladatelskou lží“ kemalistů se stalo popírání či relativizace hrozivých masakrů křesťanských Arménů hlavně během první světové války. Tento přístup trvá podnes, stejně jako úcta k velkému reformátoru Mustafu Kemalu Atatürkovi. Problémy kvůli tomu mívají intelektuálové, kterým není lhostejný účelový výklad dějin vlastní země. Anebo trpí vztahy s Francií, kde žije ekonomicky vlivná arménská diaspora.

Nevím, nakolik evropskou se zdá Malá Asie prezidentu Václavu Klausovi, jenž tam byl nedávno po šesti letech znovu na oficiální návštěvě (a v tisku zveřejňoval příslušné „propisky z cest“). Leč pokaždé, když mohl, například už jako „železný kancléř“ 90. let, podporoval její „začíslení“ do EU. Však se také mezi tureckými elitami těší dlouhodobé popularitě. Dokonce se vyprávěla zkazka, že na závěr oficiální návštěvy jistého ministra Zemanova kabinetu zaznělo uctivé poručení předsedovi vlády Klausovi. 
 
Samozřejmě, že jinak nápadně proruský prezident České republiky svým přístupem nikdy nesledoval prospěch dynamicky, nad Peking hospodářsky rostoucí Ankary. Tím méně nyní chřadnoucí Evropské unie. S největší pravděpodobností vždy usiloval jednak o úspěch našeho zahraničního obchodu (doprovázela jej rekordní suma podnikatelů), za druhé o oslabení jím nesnášeného Bruselu. Neměl totiž nikdy problém s tím, že slábnutí Unie zpravidla poškozuje i nás.
 
Svým zapřísáhlým vztahem k  dotyčné nadnárodní struktuře se netají ani nyní. Libuje si, jak by začlenění víc než sedmdesátimilionového Turecka „zatřáslo“ systémem politické Evropy. Možná vlastně vyjadřuje určitý sen vychýlit pomyslné těžiště EU, hlavně na úkor v podstatě protitureckého tandemu Francie a Německa.
 
Při proslovu v ankarském Prezidentském paláci neskrblil český první občan uznáním hostitelům. Obdivoval jejich trpělivost s odmítavou Unií a vyslovil pochybnost, je-li Evropa také dnes „atraktivním cílem“. I teď se s Turky v zásadě shoduje, i teď z jiného důvodu. Bruselský spolek není už Mekkou sekulární republiky déle, spíše si obtížně hledá vlastní identitu regionální mocnosti. Relativně vstřícné vůči teokratickému Íránu, avšak rozvaděné s řeckou částí Kypru, se starobyle křesťanskou Arménií (kvůli takzvaně zamrzlému konfliktu o Náhorní Karabach), a rovněž s donedávna blízkým spojencem Izraelem. Či žijící v sousedství občanských konfliktů Iráku a Sýrie.

Ať se poměr Evropské unie, Turecké a České republiky vyvine jakkoliv, jedno je zřejmé: Václav Klaus si s Malou Asií pěkně rozumí.



Psáno pro Český rozhlas