LN 6.3.2012

Jen máloco na tomto světě bylo v poslední době tak jisté, jako vítězství Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách, a to hned v prvním kole. Všeobecně se soudí, že volby byly do jisté míry „cinknuté“, provázené machinacemi s volebními lístky i sčítáním hlasů. Přímé volební podvody caru Vladimirovi patrně dodaly nějaká ta procenta navíc, a jeho vítězství je tak velkolepější, než by bylo, pokud by odevzdávání a sčítání hlasů proběhlo zcela férově.

Z čehož však řada lidí vyvozuje závěr, že Putin vlastně nemá žádné volební machinace zapotřebí, neboť by zvítězil i takříkajíc přirozeně, byť třebas až ve druhém kole. To je patrně pravda, nicméně zároveň jde o závěr hodně problematický, svědčící o nepochopení ruské „politické technologie“.
 
Podstatu problému přesně, byť nevědomky vystihla stařenka, kterou novináři vyhledali v jedné zapadlé vísce daleko od Moskvy: „Budu volit Putina, jsem už na něj zvyklá. Vždyť nikoho jiného vlastně ani neznám, v televizi je pořád jenom on.“ 

Ano, to je přesné. V televizi je od roku 2000 vlastně jenom Putin, případně jeho suplent Medveděv. Drtivou většinu ruských médií ovládá putinská „strana moci“, těch pár nezávislých sledují převážně intelektuálové či studenti ve velkých městech, kterých je však na prosazení nějakého jiného a hlavně reálného kandidáta příliš málo. 

Putinovi protikandidáti totiž reální nebyli. Komunistu Zjuganova a nacionalistu Žirinovského Kreml nechal v klidu soutěžit, neboť v kontrastu s těmito „extremisty“ jen lépe vynikla moudrost a rozvážnost Vladimira Vladimiroviče. 

Připuštěn mohl být též miliardář Prochorov, neboť je pro drtivou většinu Rusů „odporně bohat“. A Sergej Mironov kandidoval za Spravedlivé Rusko, tedy za jeden z produktů kremelských politických inženýrů. Tato strana měla od začátku za cíl pouze odsát komunistům levicové voliče a přivést je pod ochranou ruku prezidentské moci. 

I v Rusku platí, že ten, kdo není v televizi, jako by neexistoval, zvláště když na internetu lidé z měst a vísek vzdálených od Moskvy a Petrohradu moc nesurfují, již jen proto, že ho zpravidla ani nemají zavedený. Pak lze politickou scénu formovat jen o něco málo obtížněji, než natáčet nějakou úspěšnou telenovelu, v níž o tom, kdo je padouch a kdo hrdina, rozhodují scénárista a režisér. 

Ovšem právě proto nelze ruské volby považovat za férové, i kdyby se neprokázaly žádné přímé volební machinace. Ani takzvaně přirozené vítězství Vladimira Putina by totiž nebylo přirozené, ale uměle mediální. Dokud v Rusku nevzniknou silná nezávislá média, nelze o férovosti voleb hovořit. 

U nás jsou volby určitě férovější, k machinacím při sčítání hlasů patrně nedochází. I média jsou daleko svobodnější a pluralitnější. Avšak každá mediální manipulace nás o krůček posouvá směrem k Moskvě – k Moskvě coby symbolu autoritářské moci. 

Ale daleko horší než přímá snaha mediálně podpořit nějakou stranu či kandidáta je všeobecný trend bulvarizace médií. Ta se čím dál tím víc orientují na zábavu, na obrázky, na pár sloganů. Lidé dávají před sledováním politického dění přednost fotbalu či telenovelám. 

Ano, je to jejich volba a mají na ni nesporně právo. Ale celou zemi tak posouvají blíže k Moskvě. V roce 2010 dali například čeští voliči přes 10 % hlasů straně, kterou mediálně neboli „maskotářsky“ táhli bývalý novinář z komerční televize a pár blondýnek. 

A co se stane při příštích českých volbách? Budeme daleko od Kremlu, nebo se mu zase o pěkných pár verst přiblížíme?