Nevinní ministři
Zdeněk Jemelík

Tytam jsou časy exministra spravedlnosti Pavla Němce, který nenechal nikdy nikoho na pochybách, že rozhodnutí, která vydával, jsou skutečně jeho a na nich si stojí. Nebyl pracovně o nic méně vytížen než jeho nástupci, nicméně vždy si našel čas, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí. Zcela jistě vždy věděl, co podpisuje. Rozhodoval osobně o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a nebál se je veřejně obhajovat. Když se rozhodl přerušit výkon trestu odsouzenému, který podle jeho názoru do vězení nepatřil, udělal to  a byl připraven snést kamenování bulvárem. Ani zběsilé mediální lynčování za předání trestního stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti jej nepřimělo, aby svou odpovědnost skrýval za selhání nějakých „expertů“ nebo „lidí, kteří pro něj připravovali podklady“. I když od „kauzy katarského prince“ letos uplyne sedm let, pro novinářskou šmíru a jí zmatenou velkou část veřejnosti je díky svým pevným postojům stále za darebáka.

Nechci oslavovat chování Pavla Němce jako hrdinství. Považuji je za normální způsob jednání člověka, který si je vědom, že s ústavní funkcí přijal nejen pravomoc, ale i odpovědnost, které se v žádném případě nezříká, i když tím trpí jeho popularita.

Jeho nástupci Jiří Pospíšil a Daniela Kovářová se možná poučili jeho osudem a nevystavují na odiv neodmyslitelnou odpovědnost ve věcech, které zákon výslovně označuje za  výlučnou osobní pravomoc ministra jako ústavního činitele.  Někdy se ji přímo snaží hodit na krk podřízeným. Mám na mysli například pravomoc kárného žalobce,  nebo právo podat stížnost pro porušení zákona a v souvislosti s ní případně rozhodnout o přerušení výkonu trestu. V těchto případech je ministerstvo spravedlnosti pouze servisem, který připravuje rozhodnutí ministra, jenž není míněním úředníků vázán. Rozhoduje ministr jako ústavní činitel a za svá rozhodnutí nese osobní politickou odpovědnost.

Nebudu se v tuto chvíli zabývat projevy nestatečnosti ministra Jiřího Pospíšila, jimž jsem od r. 2008 věnoval pozornost opakovaně. Připomenu pouze jako příklad pro srovnání s pátečním televizním vystoupením paní exministryně Daniely Kovářové jeho reakci na zrušení rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze Městským soudem v Praze: neopomněl upozornit, že soud nezpochybnil procesní postup ministerstva, ale pouze odůvodnění rozhodnutí, jehož původcem byl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.  Ve skutečnosti Zemanův případný podíl na neúspěchu je bezvýznamný, protože podle zákona vedoucí státní zástupce odvolává ministr. Je to jeho výlučná osobní pravomoc a jeho odpovědnost. Odkud čerpal odůvodnění pro rozhodnutí, je bezvýznamné.

V těchto dnech přinesly sdělovací prostředky zprávu o zahájení trestního stíhání dvou bývalých pracovníků ministerstva spravedlnosti pro podezření ze spáchání trestného činu nadržování, kterého se měli dopustit tím, že údajně v květnu 2010 úmyslně manipulovali řízením o podnětech k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených zlodějů Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka tak, že jim umožnili dostat se na svobodu. Jedním z obviněných má být kladenský soudce Vlastimil Matula, který byl v kritické době na ministerstvu na stáži a skutečně vypracoval text stížnosti pro porušení zákona, který s podpisem paní ministryně putoval k Nejvyššímu soudu ČR. Je zvláštní, že bylo zveřejněno jen jméno stíhaného soudce, zatímco totožnost bývalého úředníka ministerstva zůstala skryta. Mimo to se patrně současně opakoval obvyklý projev novinářského hyenismu: veřejnost se dověděla o zahájeném trestním stíhání dříve než obviněný.

Odsouzení zloději si vysloužili desetileté tresty za uloupení částky 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury. Jejich obhájci podali v jejich prospěch kvalitně vypracované podněty ke stížnosti pro porušení zákona, jimž v červnu r. 2010 vyhověla paní ministryně Daniela Kovářová, která současně rozhodla o přerušení výkonu trestu. V době, kdy již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR, se však vrátil do úřadu  Jiří  Pospíšil, který nelenil a již devátý den svého úřadování navštívil Nejvyšší soud ČR a mimo jiné při této příležitosti vzal zpět zmíněnou  stížnost pro porušení zákona, čímž zrušil také rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Takto rozhodl, aniž by měl k disposici předmětný trestní spis. Dosud nebylo zvykem, že by ministři rušili rozhodnutí svých předchůdců. Podle mého laického názoru trestní řád sice jeho zákrok povoluje, ale přesto jde o brutální zásah do ústavních práv odsouzených i soudu: nařízením veřejného jednání se Nejvyšší soud ČR postavil do role zákonného soudce odsouzených, kteří tedy  byli rozhodnutím ministra odňati zákonnému soudci a soud byl omezen ve své nezávislosti odebráním zahájeného případu. Jiří Pospíšil zde šel dále než Pavel Němec při předání věci „katarského prince“ do zahraničí.

Ministrův zásah měl dva neblahé praktické důsledky:  odsouzení reagovali útěkem do Thajska, ale hlavně bylo navždy znemožněno přezkoumání stížnosti pro porušení zákona nejvyšší soudní autoritou. Dnes o její důvodnosti bude v rámci trestního řízení rozhodovat policie a státní zastupitelství, jejichž odbornost je ve srovnání s úrovní Nejvyššího soudu ČR nicotná.  Sama okolnost, že Nejvyšší soud ČR nezamítl stížnost v neveřejném zasedání pro zjevnou nedůvodnost, nasvědčuje tomu, že podání přinejmenším nebylo zcela nesmyslné. Jako laik soudím, že naděje odsouzených na vyhovění stížnosti Nejvyšším soudem ČR nebyly předem ztracené.

Kdyby Jiří Pospíšil nechal věcem volný průběh a Nejvyšší soud ČR by pak stížnost pro porušení zákona zamítl, postavení obou obviněných bývalých pracovníků ministerstva by dnes bylo  podstatně obtížnější. Kladné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by naopak jejich trestní stíhání vyloučilo.

Bezprostředně po útěku odsouzených se vynořily úvahy o nutnosti trestního stíhání za jejich propuštění z výkonu trestu, které v prvé řadě  směřovaly proti paní ministryni Daniele Kovářové /zde a zde./ Pociťuji k ní uctivou náklonnost, proto mě těší, že k uskutečnění zjevně nesmyslného záměru nedošlo. Ostatně by neměl naději na úspěch. Dnes nemá smysl odhadovat, jak by nakonec Nejvyšší soud ČR vyhodnotil důvodnost stížnosti pro porušení zákona, kdyby mu Jiří Pospíšil v jejím projednání nezabránil. Se znalostí věci si ale troufám tvrdit, že nebyla zcela bezdůvodná: nejisté je jen to, zda by v ní obsažené námitky stačily k přesvědčení soudců Nejvyššího soudu ČR, že je nutné zrušit dosavadní rozsudky.  Mimo to paní ministryně nevyslovila nevinu odsouzených, pouze předala jejich věc k novému přezkoumání elitou trestních soudců.  Nepřekročila rámec své zákonné pravomoci ani rozhodnutím o přerušení výkonu trestu. Vyhodnotila-li nadějnost stížnosti pro porušení zákona jako velmi vysokou, ponecháním odsouzených ve výkonu trestu by se stala mravně spoluodpovědnou za prodloužení věznění nevinných lidí.

Samozřejmě, bylo zde riziko, že odsouzení uprchnou. Ale v letech 2005-2010 byl v souvislosti se stížností pro porušení zákona přerušen výkon trestu dvaceti odsouzeným a mimo případu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka nedošlo k žádnému skandálu. Ostatně stále musíme mít na mysli, že je lepší, unikne-li nedopatřením trestu deset pachatelů, než dostane-li se za mříže jeden nevinný. A na pozadí skutečnosti, že se výkonu trestu trvale vyhýbá několik tisíc odsouzených, je útěk dvou výše zmíněných zlodějů nepříliš významnou událostí.

Pokud jsem označil záměr stíhat paní exministryni spravedlnosti za zjevně nesmyslný, pak stíhání zpracovatelů podkladů pro její rozhodnutí považuji za překvapivé. Podávání stížností pro porušení zákona je běžnou součástí agendy ministrů spravedlnosti. Pavel Němec a Daniela Kovářová jich podávali o něco více než 200 za rok. Jiří Pospíšil je podstatně skoupější, ale také přispívá k rušení několika desítek rozsudků ročně. Všechny stížnosti připravují úředníci ministerstva. Účinnost ovšem nabývají teprve podpisem ministra. Totéž platí o souvisejícím rozhodnutí o přerušení výkonu trestu.

Nikdy dříve se nestalo, že by zpracovatelé textu stížnosti pro porušení zákona čelili trestnímu stíhání. Jejich možnosti nevhodně zmanipulovat rozhodnutí ministra jsou obecně velmi malé. Mezi řadovými referenty a ministrem jsou obvykle tři stupně řídící struktury ministerstva, jimiž návrh stížnosti pro porušení zákona prochází. Každý stupeň má právo a povinnost kontroly a vyjádření. Zdá se téměř nemožné, že by se za normálních okolností dostalo na stůl ministra cokoli, co by neměl podepsat. Pokud se tak přesto stalo, je to svědectví o nebezpečné trhlině v systému řídící a kontrolní činnosti na ministerstvu.

V případě věci ve výlučné osobní pravomoci ministra – kterou je mimo jiné rozhodování o stížnosti pro porušení zákona – by se ovšem mohlo stát, že by paní ministryně rozhodla proti mínění svých podřízených. Pak by ovšem byla na místě otázka, jakým způsobem ji obvinění přiměli, aby nevědomě posloužila jejich záludnému záměru.

Z kusých mediálních zpráv lze usuzovat, že hlavním důvodem zájmu policie patrně není vypracování stížnosti pro porušení zákona samo o sobě, ale ovlivnění paní ministryně k podpisu rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Policie zjevně dospěla  k podezření, že obvinění nekalým způsobem dosáhli toho, že paní ministryně podepsala rozhodnutí, jež by za normálních okolností nepřijala. Pravdu se patrně dovíme pouze v případě, dostane-li se věc před soud.

Paní exministryně se od počínání obviněných distancovala v kratičkém vystoupení ve večerním zpravodajství České televize dne 16. března 2012, jemuž měla dodat na významu upoutávka v odpoledním zpravodajství. Uvedla však pouze tolik, že k vypracování stížnosti nedošlo v žádném případě na její pokyn a cítí se zklamána lidmi, kteří pro ni na ministerstvu připravovali podklady. Připouštím, že její  výroky mohly být vytrženy ze souvislosti, nicméně  to, co Česká televize odvysílala, považuji za nespravedlivé vůči soudci Vlastimilu Matulovi. Vypracováním textu stížnosti pro porušení zákona se podle mého názoru nedopustil profesního pochybení. Věci, které napadl, se skutečně odehrály. Naproti tomu tvrzení, že paní exministryně nedala pokyn k vypracování stížnosti, je nejspíš pravdivé : většinou se návrhy na podání stížnosti pro porušení zákona dostávají k ministrovi zdola jako výsledek rutinního vyhodnocení doručených podnětů úředníky ministerstva.

Vylučuji možnost, že by paní exministryně vědomě napomáhala útěku Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka do Thajska. Právě proto si ale myslím, že jí není třeba, aby napodobovala Jiřího Pospíšila, jenž odpoutává pozornost od selhání systému řízení ministerstva v kauze Mostecké uhelné společnosti jejím přesměrováním na podíl Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Všechny výše uvedené úvahy mají ovšem platnost pouze v případě, že se trestní stíhání skutečně vede pouze pro přečin nadržování. Něco jiného by bylo v případě stíhání trestného činu přijetí úplatku. O něm se ale zveřejněná zpráva nezmiňuje.

___________________________________________________________________________________