V souladu s příslušným nařízením EU budou mít od dubna i Češi možnost obracet se přímo na Komisi s legislativními návrhy, nebo naopak některé návrhy Komise brzdit. Nebudou tak ale moci činit sami, protože podmínkou je podpis alespoň milionu lidí z jedné čtvrtiny členských států a za organizací iniciativy musí stát alespoň sedm lidí ze sedmi různých členských států.

 

Bruselské tiskové zprávy už v době příprav hlásaly, že tento krok Evropskou unii přiblíží občanům a pomůže zaplnit kritizovaný demokratický deficit unijní politiky. Každý pokus o posílení demokratických principů je jistě chvályhodný. Obávám se ale, že v tomto případě jsme namísto průlomové události svědkem oživování dalšího zbytečného předpisu. A to říkám s vědomím, že to byli právě europoslanci za ODS, kteří pomohli v Evropském parlamentu přepsat a výrazně zkvalitnit původní návrh Komise. Přesto jsou finálně stanovené podmínky evropské iniciativy diskutabilní. Budí pochybnosti, zda nejde jen o vylepšenou a navenek vyšperkovanou petici, kterou mohou unijní úředníci navzdory svým proklamacím hodit za hlavu. Zároveň je zřejmé, že iniciativu budou schopné zorganizovat jen velké organizace se silným mezinárodním zázemím, zatímco běžní občané nebo zástupci tzv. občanské společnosti nebudou mít šanci dostatečný počet podpisů sesbírat. Není náhoda, že jako první se loni na Komisi obrátila organizace Greenpeace.

 

Evropská občanská iniciativa navíc příznačně přichází ve chvíli, kdy se mezi názory běžných lidí a evropskou politickou elitou rozevírá široký kráter. Důvěra v evropskou integraci a unijní instituce je mizivá, z Bruselu, Berlína, Paříže a bohužel i z některých koutů českého parlamentu se přesto ozývá volání po jejím prohlubování. A jak ukazuje čerstvě schválený fiskální pakt, který EU jednoznačně posouvá blíž k politické unii, nejde už jen o volání. Takový stav je špatný a dlouhodobě neúnosný. A ve výsledku může mít úplně opačný efekt – namísto upevňování vazeb uvnitř EU může nastartovat nová pnutí a odstředivé tendence. Politici jednoduše nemohou o osudu svých zemí a kontinentu rozhodovat - byť v sebevětší shodě - v bruselských kuloárech. Ke svému rozhodování musí mít jasný mandát od voličů, kteří je do těchto kuloárů vyslali a kterým se zodpovídají. Zeptat se mohou například prostřednictvím referenda. S tím se zachází bohužel mnohdy účelově a rozumím proto určité ostražitosti, kterou může volání po jeho konání vyvolávat. A to i v českých politických podmínkách. Pokud se má ale Evropa a s ní život v jednotlivých zemích, včetně České republiky, výrazně měnit, musí o svém dalším osudu rozhodovat v první řadě občané. Politici jejich rozhodnutí pouze naplní.

 

Naštěstí to s demokratickým deficitem v EU není ještě tak tragické. Stále funguje celá řada národních pojistek, které dokážou ambiciózní integrační plány účinně usměrnit. Evropští lídři by si dnes měli předně sundat klapky z uší a vyslyšet občany, kteří jim dali svou důvěru. Pro posílení demokratických principů v EU tím udělají mnohem více, než zaváděním nových a pochybných legislativních mechanismů. Evropská občanská iniciativa je pouze demokratické šidítko, které lidem Brusel nepřiblíží.