Svoboda projevu? Jak pro koho…
Martin Rejman

Jsem přesvědčen, že v právním státě je nepřípustná jakákoli kriminalizace osob pouze pro jejich politický názor, víru či přesvědčení. S právem na politický názor úzce souvisí svoboda projevu, která je jedním z nejdůležitějších atributů demokratického státu. Existuje však jen tehdy, je-li poskytována i těm projevům a názorům, s nimiž nesouhlasíme a kterým oponujeme. Jako jeden ze základních rozdílů mezi totalitním systémem a demokratickým státem vnímám to, že demokratický stát garantuje stejná práva a svobody i pro své kritiky a odpůrce. Toto tvrdím navzdory tomu, že jsem přesvědčeným odpůrcem levicových totalitních ideologií, nacismu – rozuměj nacionálnímu socialismu – a komunismu.

Proto je na místě znepokojení ze série trestních procesů, ve kterých jsou tzv. „pravicoví extremisté“ stíháni za verbální projevy, nejrůznější symboly na oděvu, nebo vylepování samolepek. Zmíněnými aktivitami nemohou být podle mého soudu prakticky nijak ohroženy svobody obyvatel naší země, což lze doložit mnohdy téměř identickými projevy jiných veřejně vystupujících osob, které však nijak stíhány nejsou.

Zcela extremním příkladem v tomto směru je případ, který 19. března t. r. opakovaně projednával Obvodní soud pro Prahu 1. V něm je za podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod stíháno sedm mladých lidí. Státní zástupkyně je viní z toho, že měli v r. 2008-2009 na různých místech v Praze lepit samolepky a organizovat nakonec neuskutečněný pochod k uctění obětí II. světové války v Jihlavě.

Dva z obviněných, dnes čtyřiadvacetiletý Patrik Vondrák a dvaadvacetiletá Michaela Dupová, strávili pro toto obvinění dokonce již více než rok ve vyšetřovací vazbě. Slečna Dupová pak po naprosto tendenčním zpravodajství TV Prima byla vyhozena ze dvou zaměstnání, ve kterých měla jinak výborné osobní hodnocení. Čím více informací o celé kauze vychází najevo, tím více jsem přesvědčen, že tito lidé jsou stíháni pouze pro svoje politické názory či postoje, a jedná se tedy o politický proces. Proces obdobný těm, jakými komunistická moc stíhala zastánce názorů a postojů z řad mladých lidí, kterými se totalitní režim cítil být ohrožován. My starší máme v paměti proces s tehdy velmi mladými členy skupiny Plastic People. Máme proto, podle mého soudu, nejen právo, ale i mravní povinnost se proti takovému postupu státní moci ohradit a odmítnout jej. A doufám, že se stejně zachovají i ti, kterým jde o ochranu práv a svobod, které nám zaručuje Ústava. Je přece jasné, že budou-li upřena tato práva sedmi mladým lidem a budou odsouzeni oni teď, příště to může být kdokoli z nás: za to, že je křesťan, žid, konzervativec, není zastáncem politické korektnosti, bezvýhradným zastáncem EU, nebo třeba bude proti zavedení eura.

Prvnímu stání obnoveného procesu 19. března jsem byl přítomen. Stejně jako většina ostatních v soudní síni jsem byl pobaven třeba i čtením seznamu 120 míst, kam měli údajní pachatelé vylepit „závadové samolepky“ velikosti 103 x 51 mm, kterými „pachatelé“ (aniž by existoval jediný důkaz, že to byli skutečně oni) polepili domy, silniční značky a koše na psí exkrementy (!), v různých ulicích Prahy 1 a 2. Všechny tyto „zločiny“ dokumentovali detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Napadlo mne, že kdyby kdosi, kdo opravdu samolepky vylepoval, polepil celou Prahu, neřku-li další města, statisíci samolepek, naprosto by paralyzoval naše elitní detektivy. A velmi pravděpodobně by ohrozil duševní i fyzické zdraví nebohé paní soudkyně, která umístění každé samolepky cítila povinnost přesně citovat z obžaloby…

Průběh soudního projednávání natáčely a „zpravodajsky“ zpracovaly a odvysílaly veřejnoprávní ČT 24 i komerční Prima. Obě zpravodajství byla poplatná názoru, nebo spíš trapnému ocejchování: „jsou to neonacisté“. A redaktoři nebo jejich nadřízení tento svůj ideologický pocit přenesli mezi diváky svých televizí a v divácích jistě tento názor, ať už nechtěně, nebo cíleně, utvrdili.

V celé kauze je hned několik do očí bijících nesmyslů a jedním z nich je také politováníhodná situace, kdy média a někteří politici při svém kampaňovitém vystupování nevěnují samotnému tématu ani takovou pečlivost, aby si uvědomili, že pokud jsou souzení mladí lidé ze skupiny „Vondrák a spol.“ dáváni do souvislosti s údajným neonacismem, nejde ve skutečnosti o politický extremismus pravicový, jak je veřejnosti neustále sugerováno, nýbrž levicový. Tento „omyl“ je zarážející zejména u politiků, kteří se pokládají za pravicové. U ostatních je to však velmi pravděpodobně záměr odvést občany od skutečnosti, že jde o stejný druh levicového extremismu, jako je například komunismus…

Pozoruhodnym neni obsah

Pozoruhodnym neni obsah clanku, ktery pripomina fakta jiz tisickrat vyslovena - v CR ani v EU neni svoboda projevu. Pozoruhodnym je, ze clanek pozadujici svobodu projevu pro vsechny politicke smery (vcetne nacistu) vychazi na Virtually, jehoz kmenovi autori veru zadnou toleranci vuci jinym nazorovym ci politickym smerum neoplyvaji. ////

Co se to na Virtually deje? Jak vysvetlit toto vyboceni? Nektere moznosti:
1) Redaktorovi to "uteklo".
2) Virtually predvadi jistou miru tolerance. Publikuje clanek na podporu alternativniho nazoru, ale i nadale jeho zastancum bude nadavat do nacku.
3) Virtually rozjizdi dezinformacni a mystifikacni kampan - zastanci prava a poradku, odpurci multikulti a neomezene imigrace mohamedanu jsou ve skutecnosti fuj fuj levicaci, a proto jim, mile deti, neverte!
4) Virtually zcela obraci, zhnuseno pomery na "klasicke" pravici.

___________________________________________________________________________________