Našim ekonomickým ministrům a bez diskuze i nespočtu dalších občanů vadí, že se spousta tuzemských firem nijak neostýchá odvádět své daně mimo Českou republiku. A to ne v ledasjaké cizině: v daňových rájích. Čili zemích, kde zaplatí výrazně méně nežli doma.

Zmíněných firem u nás není vskutku málo. Dostupná čísla uvádějí, že berním rájům dává před „otčinou“ přednost vedení asi 12 000 (slovy: dvanácti tisíc) místních podniků. Přitom nemusí běžet rovnou o zálibu v Kajmanských ostrovech, Panamě, Madeiře, Seychelách, Beninu nebo Bahamách „piráta z Prahy“, Viktora Koženého. Vděčnými lokalitami jsou například též evropské Monako a Švýcarsko či do EU náležející Lichtenštejnsko, Holandsko a Kypr.

Tam, přeneseně i doslova míněno, odtékají miliardy z různých koutů planety, jež pak mohou docela snadno chybět v rozpočtech původních, ve velikých uvozovkách uváděno – mateřských zemí. Pozadu ve světovém trendu daňových přesunů nemohou zůstat ani čeští bohatci, kteří své jednání nezřídka zdůvodňují okrajovými, ale nikoliv automaticky nevěrohodnými motivy. Jimi jsou nepřehledná spletitost domácího právního řádu a obtížná vymahatelnost zákona.

    Když se reprezentant stávající vlády, zvláštními pověstmi opředený ministr průmyslu a obchodu MUDr. Martin Kuba (jeden z řady Nečasových podřízených, kteří nemají vzdělání v oboru), když se tedy on rozčiluje nad faktem, že většina z nejmajetnějších Čechů vyvádí peníze do daňových „edenů“, je směšný. Snad tak jenom mluví do větru neboli pro média. Aby se neřeklo, jelikož čekat solidnost od českých miliardářů by znamenalo nevidět, z čeho povětšinou vyrostly ekonomické elity. Včetně trojkoaličního Víta Bárty, k němuž má tak vnitřně blízko otec zdejší transformace, prezident Václav Klaus.

Možná by někdo mohl namítnout, že podobné kousky, jako třeba pánové Kellner a Bakala, provádějí i zámožní lidé ve vyspělejších zemích. Tím spíše, poněvadž jsou tam daleko vyšší daňová pásma. Bezesporu na tom něco je. Hodně se s odchody takzvaných daňových rezidentů natrápili ve  Francii a Německu, leč přesto lze třeba u našeho západního souseda postřehnout rozdíly v jednání majetných obyvatel. Pro ně je odvádění ač vysokých částek určitou ctí, prostřednictvím níž se podílejí na chodu státu. Něco u nás takřka nevídaného, protože posledních dvacet let se zde vlastenectví majetných nenosí.

 Berlín a Paříž nadto vytvářejí stále mocnější tlak, aby daňové ráje odstranili. Požadují přímá odkrytí bankovních tajemství pod hrozbou, že nespolupracující státy zapíší na černou listinu. Důslednost jejich úřadů se nemusí zastavit ani před eticky spornými otázkami, k nimž náleží koupě dokumentů upozorňující na konkrétní osoby, jež převedly své zdroje do výhodnější ciziny.
 
Suma sumárum nejsou berní „stěhování“ českých firem do zahraničí ničím pro celou společnost příjemným, ovšem ani výjimečným. Horší je spíše již naznačený fakt, že při našich, v kontextu Evropské unie jednoznačně nízkých daních nemají ti nejbohatší chuť projevovat sounáležitost s Českou republikou.


V krácené verzi komentář zveřejnily Parlamentní listy