Film rakouské režisérky Jessicy Hausner, v hlavní roli Sylvie Testud, Rakousko-Německo-Francie, 2009

Jako malý chlapec jsem četl knihu Franze Werfela Píseň o Bernadettě – příběh  sv. Bernadetty Soubirousové (1844–1879) z pyrenejského městečka Lurdy, jíž se zjevila Panna Maria. Od té doby patří sv. Bernadetta mezi mé nejoblíbenější světice. Když jsem později emigroval a začal cestovat po světě,  Lurdy byly jednou z prvních adres, které jsem chtěl navštívit. Byl jsem tam pak mnohokrát, navštívil jsem všechna místa se životem sv. Bernadetty spojená, viděl jsem staré i nové filmy, četl různé publikace.

Lurdy jsou jedním z cílů, kam míří cesty milionů poutníků z celého světa. Jsou totiž považované za jedno z mála míst, které  katolická církev uznala hodným zjevení Panny Marie, matky Ježíše Krista, Matky boží.  Zároveň však jsou i cílem  nesčetných zástupů churavých lidí, kteří sem už víc než 150 let cestují ze všech končin zeměkoule v naději, že budou zázračně uzdraveni, když už jim lékařská věda nedokáže pomoci.  Snad nikde jinde na světě se nekoncentruje takové množství nemocných jako právě zde.
 
O fenoménu tohoto místa byl ve spolupráci rakouských, německých a francouzských tvůrců nedávno natočen film s prostým názvem Lurdy, který stojí za vidění. Doporučuji jen jedno: Než se na něho půjdete podívat, vyprázdněte si hlavu. Zbavte se všeho, co o tomto místě víte. Běžte do kina s jediným úmyslem – nechat se ovlivnit tím, co vám film chce říci. Protože budete-li v něm hledat zbožné tvrzení,  že Lurdy jsou místo posvátné, budete zklamaní. Budete zklamaní, když v něm budete hledat místo zázraků, kde skutečně dochází denně k nevysvětlitelným uzdravením.  Když v něm budete očekávat dokumentaci o posvátnosti, kráse a hloubce  duchovna, nenajdete ji. Ze všeho, čemu byste chtěli dát vznešený přívlastek  „nej“, vám vyjde surová, strohá a nepěkná směs krutosti, sobectví a pokrytectví. Film nechce toto místo ani jeho dějinná fakta mytologizovat či idealizovat, ale nechce ho ani znevažovat či znesvěcovat. Zamýšlí se nad fenoménem zázraku, masové psychózy a religiozity na pozadí lidského ega.

Myslím si, že je to film nesmírně zajímavý. Odkrývá totiž jemné, ba přímo nejjemnější zákoutí lidského nitra –  zákoutí zbabělosti, pokrytectví, podlosti a všelijakých jiných slabostí. Ano, i takové vlastnosti k nám patří a každého z nás nějakým způsobem a do určité míry ovlivňují. Velikost jednotlivce spočívá právě v tom, nakolik dokáže všechny ty své negativní stránky brzdit, kontrolovat a proměňovat („transformovat“) na stránky pozitivní. Film hovoří srozumitelnou řečí o tom, jak v určitých momentech či situacích života vyvřou na povrch lidského bytí, tak jako když se vaří polévka, a nahoru se dostávají různé „ingredience“, určité vlastnosti či charakterové znaky. Pokud je člověk silnou bytostí, schopnou a ochotnou reflektovat, co se při „vaření“ dostalo na povrch, má šanci se změnit – dochází k zázraku, protože celá jeho bytost se naráz změní, změní se i jeho vztah k jiným a následně i vztah jiných lidí k němu samému.  Pokud tak silnou bytostí není, ale má ochotu naslouchat, všimne si postřehů lidí ve  své blízkosti, a jejich reakce ho rovněž přivedou k zázraku, tedy ke změně myšlení a chování. Těm,  kteří se sami nad sebou zamýšlet nechtějí a nedají ani na rady či postřehy druhých, se pomoci nedá – to jsou ti, kteří jsou přesvědčení o své dokonalosti a žádný zázrak nepotřebují.

Do Lurd putují choří lidé – věřící i nevěřící, a všichni očekávají anebo alespoň doufají v zázrak, vyléčení, tj. totální změnu ze stavu ne- moci (nemohoucnosti a závislosti) do stavu moci, tedy schopnosti být sebou samým, být zdravým. Medicína už selhala, ta už pomoci nemůže,  zbývají Lurdy.
              
S podobnými pocity se tam vydává Christine, ochrnutá sklerózou multiplex. Už se vůbec nemůže hýbat, je na vozíku, při sebebanálnější situaci odkázaná na pomoc zvenku. Je zařazena do skupiny, o niž se starají sestry-dobrovolnice. Pacienti, kteří jsou na tom zdravotně lépe, pomáhají těm, kdo jsou odkázaní na pomoc – ať už při tlačení vozíku, při krmení, toaletě apod. Christine vidí nekonečné zástupy lidí čekajících na uzdravení. Vidí jejich tužby, avšak cítí též jejich zmatenost, neboť mnozí z nich vlastně ani nevědí, proč chtějí být zdraví, co od života očekávají. Tuto zmatenost do určité míry zvyšuje i jednání kněze, který skupinu doprovází. Slouží pro ně mše, žehná je, zpovídá, a při tom neustále opakuje, že Bohu záleží hlavně na uzdravení duše, ne těla. Ale Christine, a zdaleka ne ona sama, chce být zdravá. Chce být milovanou ženou, touží po lásce, po muži, po něze, po plnosti života. Aniž by mohla sama cokoliv organizovat  nebo měnit, je v  proudu mas tlačena nejen reálně, ve skutečnosti – na vozíku, do situací, ve kterých by ani nechtěla být, ale v přeneseném smyslu i ve světě duchovním, kdy se musí zúčastňovat modliteb či ceremonií, které jí nic neříkají. Je však v Lurdech, a tak jako všichni ostatní nemocní i ona je pod dozorem a opatrováním kněze a řeholních sester – je v těch “nejlepších rukou”,  nemá na výběr.

Jedna ze sester, uštvaná a vybičovaná přehnanou snahou o svou vlastní dokonalost, jí však krátce předtím, než se nervově zhroutí, poví, že zdraví závisí jen na ní, na Christine,  a že když bude chtít být zdravá, tak se uzdraví, protože Bůh i Maria takovou snahu o zdraví ocení tím, že jí dopřejí zázrak. A tak se jedné noci zničohonic sama, vlastní silou posadí na lůžku, po chvíli vstane z postele a začne chodit. Stal se zázrak. Celá její skupina je z toho paf. Lékaři jsou překvapení, i když skeptičtí, jestli to není jen určitý fenomén masové psychózy vyvolaný prostředím. Ale všichni to považují za zázrak, ačkoliv málokterý z nich věří, že ten zázrak bude trvat věčně. A žádný z nich nenajde odvahu překročit svůj vlastní stín nedůvěry a zbabělosti a z celého srdce dopřát Christine toto lidsky nevysvětlitelné a neuvěřitelné uzdravení. Raději si mezi sebou tipují, jak dlouho bude toto zázračné uzdravení trvat. A do této své perverzní hry se skepsí chtějí Christine vtáhnout za každou cenu, do té míry, že jí začnou vyčítat každou radost z nového života, z každého nového objevu a úspěchu, a jen čekají, kdy tomu všemu bude konec. A když Christine, stále ještě tak slabá, křehká a toužící po blízkosti, protože je sama, už nemůže a v situaci, kterou jí všichni nejvíc závidí – neboť právě tančí s mužem, do kterého se zamilovala –, v tom okamžiku oné nesnesitelné tíže závisti a zlomyslné škodolibosti náhle upadne a už nedokáže vlastními silami vstát; v tom momentě cítí, že prohrála. Protože je sama proti celé skupině falešně zbožných, pokryteckých lidí, kteří jí závidí místo aby se s ní radovali, a  vlastně si ani nepřejí, aby byla zdravá. Z posledních sil se postaví na nohy. Jedna z pacientek si k ní pospíší s vozíkem, na kterém Christine ještě donedávna seděla. Nepoví sice ani slovo, ale to, jak vytrvale a plná vzdoru a opovržení u ní s vozíkem stojí, i když se Christine brání, že ho nepotřebuje, ji v té dlouhé scéně ticha, trapného mlčení, pod krutou palbou očí celé skupiny nakonec zlomí. Po úmorném boji mezi touhou žít a rezignací,  který  opatrná a všímavá kamera  perfektně zachytila, se Christine vzdává  a  usedá na vozík... Zázrak uzdravení skončil.

Jakkoli smutně tento film končí, jakkoli je vlastně celý film smutný, neboť odkrývá propasti lidského charakteru pokřiveného falešnou zbožností,  je to film velmi pravdivý. Je to film o člověku. O každém z nás. Je jedno, jestli jsme věřící nebo ne, je jedno čemu věříme.  Nebudeme-li na prvním místě lidmi, pak víra samotná anebo příslušnost k jakémukoliv náboženství nás nezachrání. Ten zkorumpovaný kněz, který tvrdí, že Bohu záleží jen na změně našeho nitra, a až potom, bude-li ovšem chtít, i  na změně našeho zdravotního stavu – ach, jak ubohý obraz to podává o Bohu... Na co nás tedy vůbec stvořil, dal nám tělo, smysly a schopnost cítit dobro, krásu a lásku, když mu nezáleží na našem štěstí?  Ale v něčem měl ten kněz přece jen pravdu, i když si toho nebyl vědom: zázraky se dějí i navzdory tomu, že je nevidíme. Největším zázrakem je sám náš život. Jen je třeba vzít ho do svých rukou, vzít ho vážně. Pokud dokážeme brát život sul serio, naplno,  se vším co přináší, s tím příjemným i nepříjemným, stáváme se automaticky součástí toho nekonečného koloběhu a dynamiky, toho perpetuum mobile, jehož začátkem i koncem je Bůh. Stáváme se božími syny a dcerami – copak to samo o sobě nestačí?

Lurdy – pro mnohé místo zklamání, ztracených nadějí, pro jiné místo milosti a poznání –  to je film, který stojí za to vidět.