(Setkání s Bohuslavem Reynkem)

Solí Českomoravské vysočiny jsou kameny. Leží u okrajů polí, vytvářejí zdi a ohrazení, pokrývají hroby sedláků, kteří je sami za svého života vyorali ze země. Nejzajímavější případy mají podobu neohrabaně provedeného kříže nebo desky s jeho obrysem. Jsou to připomínky vražd spáchaných před staletími z chamtivosti, ze závisti nebo ze zlosti. Podle středověkého kanonického práva byl vrah povinen uhradit pohřební výdaje oběti, zamluvit určitý počet zádušních mší, složit peníze zajišťující živobytí osiřelých dětí a zároveň pěšky vykonat pouť do Jeruzaléma nebo do Říma. Prvním krokem na cestě pokání a smíření však bylo vytesání kříže a jeho uložení v místě spáchaného zločinu. Jako materiál posloužil kámen z pole, jako dláto nejčastěji sám vražedný nástroj.
Zvyk, který měl počátek ve středověku, se v Evropě udržel až do devatenáctého století. V Polsku se dochovalo pouze šest stovek smírčích křížů, především v Dolním Slezsku. V Čechách je jich téměř čtyřikrát tolik. Okolí města Havlíčkův Brod (do roku 1945 Německý Brod) představuje bohaté naleziště kamenných pamětihodností, které sice neobsahují osobní údaje účastníků tragédie, ale často informují o způsobu, jakým byl spáchán zločin. Díky motivům vyrytým v kameni víme, že v lese u Bartoušova střílel pachatel z kuše, u cesty do obce Štoky použil sekeru, zatímco ve statku Český dvůr si posloužil sukovicí, smrkem s ostrými suky po osekaných větvích. Po návštěvě několika takových míst se vzduch zahušťuje až k smrti a krajina se proměňuje v knihu o vině a vykoupení.

Legenda o poustevníkovi

Josef Mlejnek bydlí ve vesnici Lípa asi sto metrů od místa, ve kterém - máme-li věřit smírčímu kameni - nějaký šílenec zamordoval souseda loveckým nožem. Sedíme v místní hospodě, bavíme se o fotbale, myšlenka na smrt se zdá být od věci. Přesto se neodbytně vrací mezi dvěma výbuchy smíchu, při cigaretě, po loknutí si piva. Hostinská u pultu beze spěchu naplňuje půllitry, místní mladík upřeně sleduje televizní obrazovku, na které se hýbou postavy hokejistů, v zakouřeném rohu místnosti se skupinka starších mužů věnuje mariáši. Mám pocit, že to všechno tu už bylo a že my živí jsme zároveň dávno mrtví.
Josef je básník, významný kritik, překladatel polské a francouzské literatury. Jeho předkové z otcovy strany žili na Volyni, byli pravoslavní a mezi válkami byli občany druhé polské republiky. Do konce života vzpomínali na řádění ukrajinských nacionalistů, jemuž za války padla za oběť řada jejich polských sousedů a přátel.
V polovině šedesátých let Josef studoval filozofii a češtinu na Masarykově univerzitě v Brně a teprve zde poprvé uslyšel o Bohuslavu Reynkovi, básníkovi a grafikovi stiženém zákazem publikovat a spiknutím ticha, který žil v odloučenosti v malé vísce Petrkov. Reynka v jeho samotě navštívil v květnu 1967, v doprovodu přítele ze studií, básníka Karla Křepelky, který měl v plánu napsat obsáhlou studii o Reynkovu básnickém díle. Během návštěvy mladý badatel sice získal potřebné informace, ale nedokázal je využít v souladu s metodologickými pravidly. Po letech vzpomínal, že od psaní studie upustil, neboť jeho práce se velmi rychle změnila v oslavný hymnus, kterému dal název Sursum corda. Oba studenti již dříve předtím hledali duchovní ukotvení, četli mimo jiné díla Jacquesa Maritaina, Ernesta Hella a Léona Bloye. Do Petrkova přijeli brzy po své konverzi ke katolicismu a setkání s Reynkem je jen utvrdilo v odhodlání učinit radikální životní volby.
Křepelka zanechal studií na socialistické škole, což bylo pro něj dost nepříjemné, neboť téměř vzápětí se mu připomenula s brannou povinností socialistická armáda. Po návratu z vojny hledal inspiraci v kněžském semináři, později začal pracovat v brněnské zoologické zahradě. Různě se protloukal, snažil se mít jasno o tom, co je jeho pravé povolání. Mlejnek nakonec získal diplom, ale i on po roce 1970 těžce hledal odpovídající zaměstnání. Do roku 1989 pracoval jako knihovník, ošetřovatel skotu nebo topič a publikoval výhradně v samizdatu.

Stopy ptačích nožek

Z Lípy do Petrkova to jsou dva kilometry. Úzká silnice stoupá do kopce zčásti pokrytého sněhem. Na obou stranách se černají jabloně bez listí. Touto dramatickou krajinou přijíždíme na dvůr zanedbaného statku, v němž Bohuslav Reynek strávil téměř celý svůj život. Dlouhá bílá budova postavená v roce 1750 má jednoduchou konstrukci. Jedinou architektonickou originalitou je čtvercová věž na východní straně budovy. Historie Reynkova rodu je s tímto místem spojena od roku 1866, kdy se básníkův děd pocházející z Bohušic u Světlé nad Sázavou rozhodl statek s velkým kusem půdy koupit.
Co v sobě Reynkovy básně skrývají, že dokážou tak zapůsobit na duchovní ustrojení čtenářů? V žádném případě nejde o tvorbu přehnaně zbožnou nebo moralizující. Máme-li hledat polskou obdobu básníka z Petrkova, vybaví se nám Józef Czechowicz, jeho ztišená lyrická dikce zaznamenávající metafyzický puls venkova. V odlesku Měsíce, v zimní scenérii tvoří lidé, kočky a ovce společenství života a smrti, nicméně se - na rozdíl od Jarosława Marka Rymkiewicze - od sebe liší v eschatologické perspektivě. Cituplná pozornost vůči zvířatům je odrazem pozornosti „prastarého Pastýře“, již věnuje člověku. V přírodě jsou skryta biblická znamení, která nám umožňují osvojit si každodenní umírání a která dávají křesťanskou naději. Smrt nepředstavuje definitivní záhubu. Stopy, které po sobě na sněhu zanechal pták, jenž se vznesl do nebe, připomínají trnovou korunu i ostnaté dráty koncentračních táborů, ale jsou rovněž příslibem druhého Spasitelova příchodu.
Mimořádnost Reynkovy poezie spočívá v jejím úzkém sepětí s jeho životem. Střízlivé, čisté věty se jeví jako destilace utrpení, jež se díky hluboké básníkově důvěře přepodstatnilo v oslavu Kristova kříže. První věcí, která se nám po překročení prahu petrkovského statku objeví před očima, je právě velký visící krucifix. K místnostem v patře vedou široké dřevěné schody, stěny spojuje žebrová klenba, jakou známe ze starých řeholních domů, ale nejsilnější dojem vyvolává oknem proudící světlo. V tichu přerušovaném pomňoukáváním koček působí jako znamení Boží i lidské trpělivosti.

Otrava města

Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka. Do základní školy docházel v sousední vesnici Svatém Kříži. Když otec statek propachtoval, rodina se na několik let přestěhovala do Jihlavy, kde Bohuslav absolvoval reálné gymnázium. Studium na c. a k. Vysokém učení technickém v Praze, k němuž se přihlásil na otcovo přání, však skončilo fiaskem. V důsledku absolutního nezájmu se mladý Reynek už po několika týdnech výuky vrátil do Petrkova a o měsíc později pak odjel do francouzské Bretaně, kde začal malovat a psát básně.
V roce 1914 poznal vydavatele knih ze Staré Říše na Moravě a významnou osobnost české katolické kultury Josefa Floriana a stal se jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. V následujících pětatřiceti letech přeložil pro Dobré dílo kromě jiného básně a prózy Charlese Péguyho, Georga Trakla, Paula Claudela, ale publikoval zde i své vlastní básně a grafiky. V roce 1921 vydal svoji první básnickou knihu Žízně a do vypuknutí druhé světové války vydal ještě šest dalších sbírek.
V polovině dvacátých let přeložil prvotinu francouzské básnířky Suzanne Renaudové Ta vie est la (Zde tvůj život). Okouzlen její poezií se rozhodl odjet znovu do Francie, tentokrát do Grenoblu, aby autorku poznal osobně. Láska k literatuře brzy přerostla v mnohem konkrétnější city a v roce 1926 Bohuslav a Suzanne stanuli před oltářem. V následujících letech žili v Grenoblu, kde se narodili oba jejich synové, později zajížděli na léto do Petrkova. Pro básníka, který do té doby psal pouze o okolí petrkovského statku a pozoroval do detailů místní flóru a faunu, se z pobytu v cizím městě stávalo trauma. „Deště, tma, nebe žluté a šedé, domy se ohavně potí a smrdí, schody mokré, zdi mokré, lidé jako čerstvě vykleštění psi. Hory není vidět, v kostelech oslintané jesličky a před nimi anděl s pokladnicí na břiše...,” stěžuje si v jednom z dopisů do Čech. "Když se vrátíme z Grenoblu, jsem vždycky jako chroust, který se narazil o zeď. Leží na zádech, snaží se vzlétnout, vrtí nohama a nikam nemůže," stěžuje si v jiném psaní. Zavírá se do zahrady, aby „se vydýchal z otravy města".
Po otcově smrti v roce 1936 převzal rodinný statek. Rodina se natrvalo stěhuje na Vysočinu také proto, že synové Daniel a Jiří začínají chodit do školy.

Nepřítel pracujícího lidu

Básníkova civilizační dilemata definitivně ukončila druhá světová válka, kdy s německou okupací vstoupila na Českomoravskou vysočinu stará známá tohoto zemského okrsku - smrt. V Lípě vznikl pracovní tábor pro Židy. V letech 1940-1945 jím prošlo 1353 mladých mužů, z nichž přežilo pouze sto; naprostá většina zahynula v koncentračním táboře v Terezíně. V Petrkově bylo o něco klidněji. V prvních letech okupace pracoval Reynek na statku zrekvírovaném Němci, až v roce 1944 byl nucen se vystěhovat a rodina nalezla útočiště ve Staré Říši. Josef Florian zemřel už tři roky předtím, ale zanechal po sobě jedenáct, většinou již dospělých dětí, které otcovu příteli rády pomohly. Po skončení války se Reynkovi vrátili do Petrkova. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 se bohužel statek stal součástí místního JZD. Pro rodinu bývalého majitele se v něm našla práce na nepříliš exponovaných místech. Starší syn Daniel se stal řidičem náklaďáku, Jiří se stal ošetřovatelem dobytka a otec pracoval v zemědělské výrobě, když mimo jiné vařil brambory pro prasata. Suzanne sledovala počínání svého muže i synů z nitra petrkovského domu, protože ji nová moc zbavila možnosti navštěvovat příbuzné ve Francii.
Aby toho nebylo málo, byl Reynek prohlášen za nepřítele pracujícího lidu. Je pravda, že ho nepotkal osud jiných katolických spisovatelů v čele s Janem Zahradníčkem, kteří byli v roce 1951 ve zinscenovaném procesu s tzv. „zelenou internacionálou“ odsouzeni na dlouhá léta do vězení za „propagování nejreakčnějších názorů Vatikánu“, ale nemohl nikde publikovat a jeho knihy zmizely z knihoven. Nesměl pochopitelně ani vystavovat. Musel se smířit s představou, že svět už o něm nikdy neuslyší. „Blázen jsem ve své vsi,/ znají mne smutní psi,/ bílí psi ospalí, /plynoucí do dáli, /žádný z nich neštěká:/ těší mne zdaleka,/ jsou to psi oblaka, běží a nekvílí“ - napsal v patrně své nejznámější básni.
Z tohoto období pocházejí fotografie, na nichž básník vypadá jako ptáček. Drobný, vyhublý, sedí na židli u kuchyňských kamen s nohama opřenýma o příčku židle a rydlem něco vyrývá do měděné destičky. Žil v chudobě, modlil se, tvořil pásl ovce, ale přijal svůj úděl. Uvědomoval si, že duchovní krása se rodí z bolesti. A že je zapotřebí nekonečného času k tomu, aby se objevila:

Pod rukama soustředěných tich
země v bělostný se mění chléb,
zraje na vinici pokorných
křišťálový hrozen askeze;
požehnanou němotu svých úst,
jatých na bolesti řetěze,
v perlu úchvatu zří růst.

(Glosa zimní, Rty a zuby, 1925)

Cesty mladých lidí

V roce 1957 přestal Reynek fyzicky pracoval a věnoval se výlučně básnické a grafické tvorbě. Často se nadlouho uzavíral do dřevěného domku v zahradě, kde měl postel a poličku s knihami. O sedm let později pochoval svoji ženu. Tuto ztrátu nepatrně zmírnily první výstavy jeho prací. Do Petrkova začali přijíždět novináři, ale básník se před nimi cítil nesvůj. Neúčastnil se vernisáží a v rozhovorech často odpovídal jednoslabičně.
Kromě toho se Petrkov stal v druhé polovině šedesátých let cílem cest mladé inteligence. Křepelka a Mlejnek byli jen jedni z mnoha studentů, umělců a spisovatelů toužících po svobodě, kteří přijížděli do „polorozpadlé tvrze“ v předvečer Pražského jara. Reynek přijímal mladé hosty se sympatiemi, ale nenechal se jimi ochočit. Výjimku učinil pouze v případě krásné dvacetileté básnířky Věry Provazníkové. V posledních letech života se rád nechal od ní doprovázet po petrkovské zahradě, oba přitom do sebe zavěšeni rameny. V létě dokonce souhlasil s účastí na pikniku. Pro básníkovy sousedy to musel být zvláštní pohled: na dece rozprostřené v lukách novopečená maturantka vyjímá z košíku ovoce a téměř osmdesátiletý asketa jí z její ruky.
Reynek zemřel 28. září 1971 a je pochován po boku své ženy v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži. V témže roce Věra napsala básně inspirované jeho grafickým cyklem Don Quijote, ale vydala ho až v roce 1994. Politická obleva netrvala dlouho. Ještě za Reynkova života se v roce 1969 podařilo souborně vydat jeho básně ze čtyřicátých a padesátých let (Podzimní motýli - Sníh na zápraží - Mráz v okně), ale u posmrtného svazku Odlet vlaštovek byla zničena sazba a kniha vyšla až v exilu v roce 1980. Ve stejném roce vydal Mlejnek v samizdatu dvousvazkové Básnické dílo Bohuslava Reynka, které doplnil esejem Blázen jsem ve své vsi s mottem z Knihy Kazatel: „Viděl jsem sluhy na koních a knížata jdoucí pěšky jako sluhové.“

Smrt pod tisem

Do Petrkova jsem cestoval už třikrát, ale až napotřetí se mi podařilo zastihnout syny geniálního básníka doma. Jiří chtěl před dávnými lety vstoupit do kláštera benediktinů, ale znemožnili mu to komunisté. Daniel předčasně pochoval svou ženu nedaleko hrobu svých rodičů. I když se hřbitov nachází ve Svatém Kříži, hyzdí ho velká sovětská hvězda umístěná na hrobě anonymního rudoarmejce. Pod ní nápis oslavující „osvoboditele Československa“ a květiny, které tam pravidelně přinášejí soudružky-důchodkyně z okolí. Paradox smrti, chechot ideologie.
Bratři Reynkové i dnes bydlí společně v domácím klášteře. Jeden se zabývá překládáním z francouzštiny, druhý je uznávaným uměleckým fotografem. Více než hodinu sedíme v kuchyni, popíjíme čas a vzpomínáme na dávné časy. Kolem nohou se nám lísají kočky; jich je v celé usedlosti řada. Každou oslovují naši hostitelé jménem: Cikán, Mařenka, Čert, Počasí. Silberstein... Kamna, která si pamatuji ze staré fotografie, jsou ještě v provozu, i když nikdo už nad nimi nenahřívá měděné destičky. A stejně tak i salonek vypadá, jako kdyby pan a paní Reynkovi odsud na chvilku odešli do zahrady. Jeho vybavení a výzdoba patrně podle vkusu paní Suzanne: majestátní příborník, pohovka, klavír, na zdech bělomodrá malba s květinovými motivy, několik obrazů, mezi nimi expresionistický portrét otce, který mladý Bohuslav namaloval v roce 1910.
Procházím se po neudržované zahradě a cítím přítomnost zemřelého majitele. Historie je jako kmen stromu, u kterého se nové letokruhy ukládají na staré, ale neničí je. Když zaujímáme místo po zemřelých, začínáme všechno jako by od počátku, ale ve skutečnosti společně tvoříme morální kosmos. Petrkov je neustále plný metafyzických znamení. Na zdi statku visí prázdná klec po holubech, v tajícím sněhu se prohánějí kočky a na rouně obnaženého listí leží opuštěné šnečí ulity. Stále tu stojí dřevěný domek, do něhož se mezi prach a pavučiny zatoulalo několik francouzských a německých knih.
Když přemýšlím o metafoře, která by nejlépe vystihla podstatu života a díla Bohuslava Reynka, vybavuje se mi červený tis, který jsem minulý rok v létě spatřil ve vesnici Vilémovice. Je to jeden z nejstarších stromů v Evropě, jeho stáří se odhaduje na dva tisíce let. Protože vylučuje silné jedy, traduje se, že ten, kdo pod ním usne, zemře. Většina z nás se bojí každodenního umírání. Věříme, že tím, co nám dá život, je současná civilizace, v níž i za to nejmenší vynaložené úsilí dostáváme okamžitou odměnu. Jsme však šťastní? Reynek zvolil jinou cestu. Ulehl pod tisem starým jako dřevo Kříže. Zemřel - a nalezl život.

Český překlad vyšel v revue Kontexty 6/2011
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.

Polský básník Wojciech Wencel se narodil 16. února 1972) v Gdaňsku, kde také vystudoval polonistiku. Žije v jedné z okrajových čtvrtí města nazvané Matarnia a pro jeho poezií je typická zakořeněnost, uzemnění v tamním geniu loci. Po Günteru Grassovi a Pawlu Huellem je to další autor, jehož dílo je spjato se starobylým hansovním městem. Polská kritika charakterizuje jeho básnickou tvorbu jako „neoklasicismus“. Byla již také oceněna několika prestižními cenami, v letošním roce obdržel za sbírku De profunids Cenu Józefa Mackiewicze. Na domácí literární scénu vstoupil v první polovině devadesátých let svým básnickým debutem nazvaným jednoduše Básně. V roce 2000 mu vyšla Óda nemocné duše, o dva roky později Svatá země, která svým základním laděním místy připomíná Spoonriverskou antologii amerického básníka Edgara Lee Masterse a můžeme v ní odhalit také analogie a styčné body se sbírkou Miloše Doležala Obec. V roce 2005 vydal báseň Imago mundi. Některé básně ze sbírky Podzemní motýli (2010) jsou inspirovány básníkovými objevnými výpravami na Českomoravskou vysočinu. Kromě básní vyšla v českém překladu Wencelova úvaha o Janu Zahradníčkovi „Tak se stalo. Rozsudek nad básníkem” a esej „Uzrálé protiklady” o díle Czesława Miłosze. Wojciech Wencel byl po řadu let redaktorem čtvrtletníku Fronda a psal fejetony do týdeníku Wprost. V současnosti spolupracuje s týdeníkem Gazeta Polska. Angažoval se výrazně v loňských prezidentských volbách v táboře Jarosława Kaczyńského, je autorem manifestu Solidarni 2010. Wencelovým esejem „Pod rukama soustředěných tich“ chceme připomenout stodvacáté výročí narození Bohuslava Reynka (31.5.1892- 28. 9. 1971).