Soud jako pranýř
Zdeněk Jemelík

Rozčilování nad prvostupňovým rozsudkem je zbytečným plýtváním sil. Do konečného výsledku procesu může být dost daleko a konečný verdikt může být úplně jiný. Platí to i o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 nad poslanci Vítek Bártou a Jaroslavem Škárkou, který dnes tichým hlasem oddrmolil soudce Jan Šott. Zpráva, že soud odsoudil Víta Bártu za uplácení k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a k propadnutí částky 675 tis. Kč, zatímco Jaroslava Škárku za podvod ke třem letům nepodmíněně a k desetiletému zákazu činnosti poslance, platí jen do zahájení odvolacího řízení, neboť oba odsouzení se odvolali a žalobkyně si vzala lhůtu na rozmyšlenou. 

Není zvykem, že se čte celý rozsudek. Obvykle se po výrocích o vině a trestu uvádí jen krátké odůvodnění, zatímco plný rozsah úvah soudu se strany dovědí až z písemného vyhotovení rozsudku. Odchylkou od zvyklostí pan soudce zjevně vyšel vstříc zájmu veřejnosti, představované houfem novinářů, fotografů a kameramanů.

Přehled skutkových zjištění očistil od nánosu politické agitace, kterým zaplňovali spis zejména svědci obžaloby a Jaroslav Škárka. I tak byl jeho obsah velmi bohatý a jejich čtením byli hlavní účastníci řízení, tedy Vít Bárta, Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí, postaveni na virtuální pranýř.

V odvolacím řízení může dojít k odchylnému právnímu hodnocení některých důkazů a jejich souvztažností, ale k podstatné změně skutkových zjištění nikoli. S tím se bude muset veřejnost naučit žít, protože fakta, prokázaná nezpochybnitelným způsobem, nelze zvrátit. Bude si muset zvyknout na skutečnost, že z důkazní situace vystupují podstatně odlišné obrazy výše zmíněných osob, než ty, které od začátku trestního řízení maloval bulvár, ty, jimž věří podstatná část soustavně oklamávané veřejnosti. Vít Bárta se zde projevuje jako víceméně slušný člověk, který v honbě za dosažením politického cíle lehce překročil hranici zákona, zatímco Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí jsou za padouchy. Pro mne se poněkud změnil i jejich smyslový obraz. „Živý“  Vít Bárta nemluví vysokým, skřípavým hlasem, jenž obvykle zaznívá z televize nebo rádia a v jeho zjevu není nic napoleonského. Za zmínku stojí jeho kultivovaný mluvní projev a skvělá argumentace. Stále dobře se bavící Jaroslav Škárka, zřejmě si nepřipouštějící, že by ho tento soud mohl nějak zaskočit, mi připomíná postavu Gluma z filmové adaptace Pána prstenů. A vrozená zdvořilost mi nedovoluje komentovat vystupování a zjev mediální hvězdy Kristýny Kočí.

Nemá smysl rozebírat vnitřní rozpory v odůvodnění rozsudku. Lze ale téměř s jistotou předjímat, že rozsudek  v odvolacím řízení neobstojí. Pominu-li sporná místa v hodnocení důkazů, nemohu ale přejít přes úskalí právního rázu, která mohou způsobit zrušení rozsudku. Jako laik mám pochybnost o přípustnosti změny právní kvalifikace ve věci Jaroslava Škárky: poslanec může být stíhán jen za trestný čin, uvedený v žádosti Poslanecké sněmovně o jeho vydání. Zde došlo ke změně z původního přečinu přijetí  úplatku na podvod. U běžného obžalovaného by s tím nebyla potíž, u poslance to je problém.  Dále se jeví jako protiústavní desetiletý zákaz činnosti poslance, neboť Ústava nezná odsouzení poslance za trestný čin jako důvod k zániku poslanecké funkce.

Jinak nezbývá než se oddat slastnému očekávání na pokračování v odvolacím řízení v soudní síni Městského soudu v Praze a zacpat si uši před skřehotáním politických mlátičů prázdné slámy, kteří neuznávají, že presumpce neviny platí až do právní moci rozsudku. Pokud napadají Víta Bártu a Věci veřejné, porušují principy právního státu. Kvůli dnešnímu rozsudku nevypukne zemětřesení, ani nepřijde velká voda a zatím nejsou právní důvody, aby z něj odsouzení vyvozovali závěry pro svou veřejnou  činnost. Jiná je ovšem jejich mravní sebereflexe, která je může přimět k odchodu do ústraní.

Uložit

Uložit