Je to více než symbolické, leč nikdo si toho kupodivu nepovšiml. Když se horda odborářských řvounů během sobotní demonstrace přesouvala od centrály ROH na Václavské náměstí, prošla také ulicí Politických vězňů. Asi proto, aby se tu toho dne nepracující pracující mohli pozdravit s představiteli strany a (budoucí) vlády. V ulici Politických vězňů totiž má, jak známo, sídlo KSČM. A do Lidového domu je to, co by kamenem dohodil.

Ta symbolika je hned dvojí. Kromě samotné KSČ sobotní trasa revolučních odborářských mas upomíná také na tisíce politických vězňů, jež měl komunistický režim na svědomí. A když říkám komunistický, je třeba připomenout, že integrální součástí poúnorového komunistického režimu byli rovněž sociální demokraté, kteří se s komunisty bez dlouhých cavyků sloučili. Je v tom proto neúprosná historická logika, že hesla o svržení demokratické vlády i tuto sobotu na Václaváku ruku v ruce vyřvávali odboráři, komunisté a sociální demokraté.

Komunistický šéf Gottwald a tehdejší odborářský předák Zápotocký byli gauneři, kteří masám slibovali modré z nebe, aby pak zdevastovali zem, rozkradli, co se dalo, a povraždili tisíce lidí. Stejní gauneři jsou dnešní předáci „ROH“ (rozuměj „revolučního odborového hnutí“), kteří prostoduchým zástupům opět slibují pečené holuby přímo do huby. Stačí jen povalit vládu a předat moc soc-komunistům.

Paradoxní na celé věci ovšem je, že ve prospěch Gottwalda se Zápotockým aspoň hovoří polehčující okolnost, že v roce 1948 ještě mohli vzhledem k mezinárodně politické situaci a dobovému kontextu žít v jisté iluzi o světlých socialistických zítřcích. Dnešní mezinárodní a ekonomický kontext a čtyřicetiletá zkušenost s komunistickým režimem současné odborářské předáky i jejich soc-bolševické partajní kolegy usvědčuje jen a pouze z křišťálově průzračné, leč o to špinavější a zákeřnější demagogie. Pečení holubi nepřiletí. Nikdy. A na dluh budoucích generací už dál žít nelze.

Demagogové takového kalibru, snažící se s klíči v rukou vyvolat dojem, že snad to jsou právě oni, kdo navazují na étos Listopadu 1989, jsou trapnost sama. Jediné, na co jejich demonstrace upomíná, je Únor 1948.

Vše výše řečené neznamená, že dnešní doba nemá své problémy volající po nápravě. Soudruzi Zavadil, Dufek, Filip a Sobotka, coby hlavní představitelé koalice pečených holubů, však jejich řešením zcela jistě nejsou. Naopak, na jejich demagogickou politiku nakonec vždy nejvíc doplatí právě ti nešťastníci, co si v sobotu brzo ráno zabalili svačinu, vyrazili na autobus či vlak a ve stádu prošli ulicí Politických vězňů, aby nakonec na Václaváku vytvořili stafáž svým odborářským krysařům. Nemyslící stafáž, kterou potřebují gauneři všech věků, přičemž je úplně jedno, zda se jmenují Zápotocký či Zavadil.