Kristýna, Karolína, Kateřina, tři jména milá, a v plavkách jim to slušelo, ale dík té první by další pokračování v parafrázování K.J. Erbena přesto znělo falešně. Vpád jejich neškodně se tvářících nositelek do české polistopadové vnitřní politiky vejde do dějin.  Tolik střepů a špíny za sebou nezanechali ani pachatelé „Sarajevského atentátu“, ani kazisvěti, závidějící úspěch, kteří svrhli Topolánkovu vládu v polovině úspěšného českého předsednictví Evropské unie, ba dokonce ani špinavci, kteří „zařízli“ prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Pletichy Kristýny Kočí byly spouštěcím mechanismem vlny otřesů, která přes soudní řízení s Vítem Bártou a odchod Karolíny Peake a jejích stoupenců ze strany  zasáhla Věci veřejné jako ničivá smršť, následně smetla vládní koalici a dohnala zemi až na práh předčasných voleb.

Akce Kristýny Kočí působí dojmem cílené provokace. Sotva se kdy dovíme, kdo si ji objednal. Cíl byl jasný: rozbití strany Věci veřejné nebo aspoň změna jejího politického kursu, jenž byl svou naivitou nebezpečný „kmotrovskému“ zázemí jejich koaličních partnerů. Nejsem si jist, zda původci této lotroviny tušili, že důsledky rozvrácení nejmenší koaliční strany přesáhnou hranice cíle a otřesou přímo základy koaličního systému.

Vystoupení Karolíny Peake a jejích věrných  z Věcí veřejných patrně mělo ušetřit koaliční vládu dalších rušivých překvapení v podobě např. ukvapených hrozeb resignací ministrů, tedy prázdných nabubřelých gest, po nichž většinou následoval rychlý ústup rebelující strany z bojiště, nevyvážený přiměřenou odměnou od koaličních partnerů.

O bezprostředních příčinách, jež ji přiměly k náhlému opuštění záměru ucházet se o postavení předsedkyně strany a místo toho se vrhnout do dobrodružného pokusu o založení nového politického uskupení, Karolína Peake poskytla pouze náznakové informace. Jde o jednání hodně zvláštní, odporující obrazu střízlivě věcné, přímočaré političky, vybavené jedenáctým přikázáním „nepokoušej se mě oblafnout“: vždyť se pustila do bourání stavby, do jejíhož  budování vložila mnoho námahy a umu. Vzala s sebou nejnadějnější tváře representace Věcí veřejných, čímž zvýšila ničivost zásahu proti její existenci. A ke všemu dala všanc soukromé přátelské vztahy zejména s Kateřinou Klasnovou, které byla svědkyní na svatbě.

Z jejího stínu vystoupila do postavení první dámy Věcí veřejných Kateřina Klasnová, jevící se jako překvapivě silná osobnost, jež se s opravdovostí a zápalem Johanky z Arku pokouší zachránit trosky projektu Víta Bárty, svého manžela. Je to statečná žena: vede ztracený boj, ale možnost kapitulace nepřipouští ani náznakem.

Nepodezírám Karolínu Peake z nečestných pohnutek a nezměnil jsem názor na její mimořádné osobnostní kvality, nicméně i v jejím případě platí, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími“. Její čin má totiž zatím pouze ničivé účinky. Rozštěpení Věcí veřejných není tím nejhorším, co mohla způsobit, neboť strana, stíhaná hromadnou nepřízní médií, politických partnerů i opozice, beztak směřuje k vymizení z politické scény. Nejvýznamnější je zničení zázraku polistopadového politického vývoje: stoosmnáctkové koaliční většiny ve sněmovně a vyvolání nejistoty o skutečné síle podpory vlády.

Dalším je porušení závazného vztahu mezi vůlí voličů a složením sboru poslanců a strukturou vlády. Voliči přece nezmocnili poslance Věcí veřejných, aby si přivlastnili propůjčené mandáty a od nich odvozená ministerská křesla, aby ustavili  novou politickou stranu, voličům neznámou, a z její vůle se pak dokonce podíleli na moci.

 Následující v pořadí je ztráta legitimity tří členů vlády, delegovaných stranou, s kterou se rozešli a jejíž mandát ztratili, v souvislosti s tím také ztráta křesla ministra školství, jež Věci veřejné nestačily obsadit před vypovězením koaliční smlouvy. Legitimita, vyplývající z vyslovení důvěry vládě Sněmovnou, je fiktivní: byla jim udělena jako nominantům koaliční politické  strany, která získala svůj díl důvěry přímo od voličů.

Jejich setrvání ve vládě je důkazem pokleslosti české politické kultury. Nikoho z nich nenapadlo, že nemůže být ve vládě „za sebe“, a že by tedy po odchodu z klubu Věcí veřejných měl resignovat, Petru Nečasovi nevadí přítomnost samozvanců ve vládě a ke všemu Věci veřejné nevyzvaly předsedu vlády, aby je odvolal.

Je při tom zřejmé, že přítomnost tří ministrů z klubu „peakovců“ ve vládě je trvale neudržitelná. Vždyť Věci veřejné ve své původní podobě byly zastoupením ve vládě nadhodnoceny a reálná váha stoupenců Karolíny Peake je ještě menší. Bylo by podivné, kdyby se  předáci ODS a TOP 09 nepřihlásili o přidělení ministerských křesel na úkor bývalých zástupců Věcí veřejných.

To je další důsledek pletich Kristýny Kočí: odhalení  neúcty předsedy vlády k ústavněprávním principům ustavování moci výkonné, kterou projevil přistoupením na myšlenku Karolíny Peake, že bývalí ministři, vyslaní Věcmi veřejnými, by mohli ve vládě setrvat s oporou mandátu nové politické strany, zakládané místopředsedkyní vlády. Jako obvykle v kritických situacích, také tentokrát se zachoval jako velikášský slaboch: nejdříve  Karolíně Peake „ukázal svaly“  stanovením nepřekročitelné podmínky jejího setrvání ve vládě, tedy ustavení nového poslaneckého klubu, ale když na ni nedosáhla, „svaly“  nechal splasknout, nestál na svém a zřejmě se smíří  s trapným „kočkopsem“: s vládou, jejíž někteří ministři nebyli delegováni politickou stranou, opírající se o přímou vůli voličů. Tak daleko nezašli ani komunisté po puči v únoru r. 1948, kteří zachovali aspoň zdání spolurozhodování „očištěných“ trosek bývalých demokratických stran o složení „vlády Národní fronty“. Jediným ministrem bez formální vazby na politickou stranu byl tehdy Jan Masaryk.

Dohoda mezi Petrem Nečasem a Karolínou Peake je názorným důkazem opovržení politiků voliči. Ti nedali své hlasy nějaké mlhavé „platformě“, ale konkrétní politické straně Věci veřejné a proti krádeži svých hlasů jsou bezbranní. Použitý postup má dát legitimitu faktickému podvodu na voličích. Vládnutí ale není jen použitím technologie moci, ale také výkonem práva a uplatněním mravních zásad. V tomto případě došlo k porušení ústavněprávních zvyklostí a dobrých mravů.

Opakem jejich dohody je chování Věcí veřejných, které v dané situaci odešly do „konstruktivní opozice“ a jejich místopředsedkyně Kateřina Klasnová se vzdala funkce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Slušná žena přece nebude brát mzdu a pocty z rukou toho, kdo jí svými činy  dává najevo pohrdání. Jde jen o to, zda projekt, který se snaží zachránit, má cenu, odpovídající její oběti.

Poslancům a předákům politických stran, dotčených důsledky neobvyklého kroku Karolíny Peake ale nezbývá, než nějakým způsobem vrátit poměry ve Sněmovně a ve vládě do rámce ústavněprávních zvyklostí.

Nejčistším řešením by byla resignace vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasné volby. Těší se na ně ale pouze opozice. Politikům stran bývalé koalice včetně zmrzačených „veverek“ a „peakovského“ novotvaru musí být jasné, že současné nálady ve společnosti jsou pro ně natolik nepříznivé, že vyvolání voleb právě teď má hodnotu politické sebevraždy. Pokud četli Machiavelliho, vědí, že zkoušku voličské přízně smí podstoupit teprve později, až dozní bouřlivý ohlas na jejich asociální opatření a naopak se budou moci pochlubit nějakými úspěchy. Díky Karolíně Peake jim ale Machiavelliho poučení nebude k ničemu.

Návrat strany Věci veřejné nebo „peakovců“ do Sněmovny je pravděpodobný jen jako zázrak. ODS trpí přímo katastrofálním odlivem přízně voličů a ani TOP 09 u nich pšenice zrovna nekvete. Očekávaná drtivá porážka ODS by zřejmě smetla Petra Nečase z čela strany. Také Miroslav Kalousek by sotva uhájil své postavení, zatímco Karel Schwarzenberg by v klidu odešel do politického důchodu. Kalouskovy naděje na konkubinát s ČSSD by se asi nenaplnily, protože vítězná levice nebude TOP 09 potřebovat. Velká část poslanců bývalé vládní koalice musí počítat s tím, že jejich poslanecká kariéra volbami skončí, a s ní zajímavý příjem a případné další  výhody. Kromě toho si jistě uvědomují, že vítězná levice se chystá na demontáž „výdobytků“ jejich „deforem“.

Tyto úvahy by mohly zapůsobit jako jednotící síla při pátečním hlasování o důvěře vlády: přátelé se spojí s nepřáteli, aby společně ještě na chvíli uhájili dobrá bydla. Má to ovšem ještě jinou stránku: vyjádřením důvěry vlády Petra Nečase v její současné podobě by poslanci vyslovili souhlas s porušením ústavněprávních zvyklostí při ustavování vlády. Legenda o České republice jako o právním státu by dostala další ošklivou trhlinu.

Nicméně situace v Poslanecké sněmovně je natolik nejistá a nepřehledná, že je správné počítat i s možností pádu vlády a rozpuštění sněmovny. Z tohoto hlediska přerušení schůze Poslanecké sněmovny do hlasování o důvěře je aktem výjimečné politické slušnosti: nikdo nebude moci vinit poslance bývalé koalice, že na poslední chvíli schválili zákony, nepřijatelné pro levici.

Každé řešení, o němž poslanci rozhodnou v pátek 27. dubna 2012, bude svým způsobem špatné a každé je zatím nejisté. Zůstane jen smutná jistota, že Karolína Peake vyměnila osobní přátelství s Kateřinou Klasnovou za dobrodružství, jež výhledově zničí politické kariéry jich obou. Soukromá část příběhu tím nabývá rozměr antické tragédie, zmenšené přiměřeně poměrům malého českého dvorečku. Podle mého soukromého názoru zánik přátelství je nepřiměřeně vysokou cenou za zničení politických ambicí herců tohoto politického divadla, za pád vlády i za nové volby.