Latinská Amerika v roce 2010
Josef Opatrný

Rok 2010 nezačal pro Latinskou Ameriku dobře. Zemětřesení v nejchudší zemi regionu však s největší pravděpodobností brzy zmizí ze zpráv novinářů a úvah komentátorů a nahradí je zprávy nové. Tím spíš, že letošní rok by mohl přinést na kontinentu události značného významu. Politici i veřejnost očekávají, že se zlepší ekonomická situace, poznamenaná v uplynulých měsících světovou krizí. Záruka změny k lepšímu zde samozřejmě neexistuje a negativní vývoj by mohl mít značné dopady sociální a politické. Právě tady, v politické sféře, dojde téměř jistě k nemalým změnám.

V několika důležitých zemích Latinské Ameriky se proběhnou prezidentské či parlamentní volby, jejichž výsledky budou mít širší dosah. Toto konstatování se trochu paradoxně netýká voleb v politicky i ekonomicky nejdůležitější zemi regionu – v Brazílii. Tady je situace natolik stabilní, že by nepravděpodobné vítězství opozice znamenalo změnu spíše symbolickou. Skutečná změna by však mohla přijít ve volbách v Chile, kde jsou volební výsledky očekávány s napětím na celém kontinentě. V čele země známé ekonomickou výkonností a demokratickou tradicí stojí už dvacet let představitel koalice, v níž ztrácí slabší z partnerů, křesťanská strana, neustále vliv ve prospěch socialistů; už parlamentní volby na podzim 2009 ukázaly na jedné straně jak únavu koaličních partnerů, tak voličů, na druhé straně pak minimální rozdíly mezi vládními stranami a opozicí. Zatímco v parlamentu tak má těsnou převahu současná opozice, v senátu je tomu naopak a rozhodující hlas tak získali tři nezávislí kandidáti. Prezident, ať je jím kdokoli z obou kandidátů, kteří postoupili do druhého kola, tak bude mít velmi komplikovanou situaci při prosazování svých názorů na řešení problémů, jež považují Sebastián Pińera i Eduardo Frei za zásadní: rostoucí kriminality, korupce a nezaměstnanosti. Pokud zvítězí, jak soudí většina analytiků, kandidát pravice a jeden z nejbohatších mužů v Chile Pińera, bylo by to první vítězství pravicového politika v Chile po více než padesáti letech. Toto vítězství by mohlo být chápáno jako potvrzení odklonu regionu od jednoznačné preference levicových kandidátů, který se objevil už v prezidentských volbách v Panamě v roce 2009 vítězstvím Ricarda Martineliho, i on patří k nejbohatším lidem ve své zemi.

Na podzim roku 2010 se pak budou konat volby do parlamentu ve Venezuele, kde mají v současném zastupitelském sboru absolutní převahu stoupenci prezidenta díky chybě opozice z minulých voleb. Opozice se na protest proti manipulacím v předvolební kampani voleb vůbec nezúčastnila a parlament zcela ovládli Chávezovi sympatizanti. V letošních volbách opozice už své reprezentanty postaví a vzhledem k proměnám Chávezova elektorátu je výsledek velmi nejistý. Pokud by Chávezovy kandidáty volili jen ti, kdo podpořili Huga Cháveze v minulých referendech a regionálních volbách, nemusel by mít v parlamentě většinu, což by jistě významně limitovalo jeho akce doma i v zahraničí.

 

Dědictví Hondurasu a španělská podpora Kubě

Asi nejvážnější politický problém, který zbývá Latinské Americe vyřešit z loňského roku, je případ svrženého honduraského prezidenta Manuela Zelayi a jeho nástupce zvoleného na konci listopadu 2009. Počáteční razantní podpora Zelayovi dirigovaná Washingtonem začala v průběhu podzimu slábnout. Dnes už má Zelayův nástupce v úřadě oficiální podporu několika latinskoamerických zemí a stávající sekretář Organizace amerických států, chilský socialita José Insulza, hovoří o nutnosti vyřešit celou záležitost dialogem.

Pozornost Ameriky i světa bude i nadále poutat vývoj v zemi, jež představuje objekt mimořádného zájmu už víc než padesát let – na Kubě. Raúl Castro opakovaně oznamoval, že rok 2010 bude pro Kubu ekonomicky velmi obtížný. V oblasti politické lze téměř s jistotou konstatovat, že na ostrově k žádné změně nedojde. Uplynulé dva roky ukázaly, že se Raúl Castro rozhodl nevstoupit do dějin ostrova jako reformátor, ale jako strážce té podoby kubánské společnosti, již vytvořil během své téměř padesátileté vlády jeho starší bratr. Spojené státy s nástupem Obamovy administrativy sice nesplnily naděje stoupenců socialistické Kuby, že výrazné zmenší tlak na kubánský režim v oblasti dodržování lidských práv v dnešním pojetí atlantické civilizace, zároveň však vzhledem ke Kubě žádnou aktivní politiku neprováděly a zřejmě provádět nebudou. Změnu lze naopak možná očekávat v politice Evropské unie. Španělští socialisté jsou dnes v Evropě faktickými spojenci režimu bratrů Castrů a budou se po dobu španělského předsednictví Unie nepochybně snažit, aby se jejich politika stala oficiální politikou celé EU. První neúspěchy předsednického státu s návrhy v ekonomické oblasti uvnitř Unie však naznačují, že Španělsko nemusí uspět ani ve své kubánské ambici.

Třebaže pak jak Latinská Amerika, tak Evropská unie, dnes zejména předsednická země Španělsko, opakovně hovoří o oboustranném zájmu o rozšíření spolupráce, bude mít větší praktický význam pro region formalizace zatím neformálního uskupení zemí Latinské Ameriky a zejména pak politika Číny v zemích amerického kontinentu jižně od Rio Grande del Norte.

Uložit

Uložit