Lubomír Zaorálek: „Chceme mateřskou místo tanků!“

Celostránkové inzeráty ČSSD v denním tisku jsou nepřehlédnutelné, zejména v Blesku, ale i jinde. V jednom z posledních čísel této inzerce hloubá Lubomír Zaorálek nad problémem návratu mateřské na loňskou úroveň podle návrhu ČSSD a KSČM. Jako podpůrný argument používá tvrzení, že „raději než na tanky, musíme mít na mateřskou“. Na billboardech zase při této propagandistické akci klečí mladý muž u těhotné ženy a idylka je zarámována textem oznamujícím, že ČSSD vrátí mateřskou na úroveň minulého roku.

Jak to bylo doopravdy? Fischerova vláda připravila návrhy na snížení deficitu státního rozpočtu pro rok 2010. Nejprve ministr Janota představil rozpočet na rok 2010 za předpokladu, že by se nic na zákonech upravujících mandatorní výdaje státu nezměnilo. Výsledkem byl deficit přes 200 mld. Kč. Poté se ministerstvo financí pustilo do práce a navrhlo několik způsobů jak snížit tento obří schodek. Jedním z opatření bylo snížení mateřské o 20%. Jedním z argumentů pro tento krok bylo i to, že právě výše mateřské byla nejrychleji expandující složkou rozpočtu, když v roce 2006 před volbami prošel návrh na její zvýšení o více jak dvojnásobek. Ministr Janota svůj plán obhajoval i tím, že toto opatření má chránit děti i jejich rodiče před rychlým zadlužováním státu. Při hlasování o tak zvaném Janotově balíčku hlasovala pro tento návrh i ČSSD. Tak ovšem, jak víme, hlasovala i pro zrušení výjimky zdanění benefitů a posléze tvrdila, že to byl podvod vlády, která na důsledky dostatečně neupozornila. Jiří Paroubek však souhlasil s Janotovým balíčkem ze zcela prozaických důvodů. Už při jeho schvalování se nechal slyšet, že po volbách většinu opatření ministra Janoty ČSSD zruší.

Nedočkavostí ČSSD po moci se celá věc poněkud urychlila. ČSSD udělala ze všech opatření Janotova úsporného balíčku svá volební témata a současně se je spolu s komunisty a (bohužel i) lidovci pokusila parciálně prosazovat ještě v současném volebním období. Při obhajobě své politiky se však ČSSD snížila až na samé dno levicového populismu, chcete-li „starého dobrého bolševismu“. Komunistická propaganda velmi dbala na to, aby v každých zprávách ukázala něco ze světa „násilí a bezpráví“, kde se zarputile zbrojilo, a rostl třídní boj, zatímco u nás se stavěly školky a pomáhalo mladým rodinám. Lubomír Zaorálek a ani další členové z nejvyšších pater ČSSD nezapřou své politické lůno, ze kterého vzešli, tj. KSČ. Otloukánkem se, podle českých socialistů, stává resort obrany. Ten tedy má být tím hlavním obětním beránkem hospodářské politiky ČSSD. Přitom ČSSD zatím stále formálně stojí za naším členstvím v NATO. Její praktická politika je však zaměřena na co největší distanc od rozhodnutí aliance. Skandální je samozřejmě odmítnutí požadavků velení NATO o navýšení počtu vojáků v Afghanistánu. Hledání pojítka mezi mateřskou a tanky je pak politikou, která má tento postoj u části domácí populace obhájit.

Miloš Zeman blahé paměti za své vlády velmi plédoval pro aktivní zahraniční politiku včetně vojenské angažovanosti. Památné jsou jeho výroky proti terorismu a na obranu Izraele. I vláda Vladimíra Špidly pokračovala v této politice. V této linii poté pokračovala i vláda Mirka Topolánka. ČSSD však zneužila tak zvaný pat po volbách 2006 a začala vládu Topolánka vydírat nestoudnými požadavky spojujícími vnitropolitické záležitosti se zahraničním angažmá české armády. Ačkoliv se o tom v současné předvolební atmosféře prakticky vůbec nehovoří, česká levice jako jeden muž prosazuje utlumení naší angažovanosti v rámci NATO, KSČM navíc propaguje naše úplné vystoupení z NATO. Hlas pro českou levici je tak hlasem proti tomu, aby Západ disponoval dostatečnou odstrašující silou vůči svým odpůrcům z řad militantního islámu. V současném světě si prostě nelze hrát na lidumily a nestarat se o bezpečnost. V první řadě by na takovou politiku doplatily právě rodiny s dětmi. Jak ukázal teroristický útok v moskevském metru, smrt si potom nevybírá a umírají mladí i staří zcela nevinní lidé. Stažení se z míst konfliktů by pro západní svět znamenalo jen jedno- podobné akce jako v Moskvě by se staly možné v daleko větší míře i ve staré Evropě. Proto potřebujeme i tanky, pane Zaorálku!