Je milé, že se po dlouhém, předlouhém čase, zase jednou mohu ztotožnit s Václavem Havlem. Jen škoda, že jde o stařičký citát z  jeho prvního prezidentského novoročního projevu, který začínal těmi památnými slovy z titulku…

Připomíná to tak trochu absurdní drama, že po těch dvaceti letech demokracie, kterou věhlasný dramatik, světová ikona sametové revoluce, odstartoval a roky i režíroval, se velkým obloukem vracíme na tu pomyslnou startovní metu a můžeme dnes, přes všechna ta pozlátka,  zase, spolu s ním, neradostně konstatovat - Naše země nevzkvétá…

A co víc, nenávratně se vytratilo všechno to nadšení, idealismus. Ten původní zápal vystřídala rezignace, cynismus, chytračení. Nechci si jen naříkat, docela jsem si ty dvě desetiletí užíval, ale pak se jednou proberete, protřete si oči a zjistíte, že se vlastně jen pohybujeme v jakémsi bludném kruhu…

Takovým šokujícím procitnutím může být i ta zbrusu nová personální inovace vedení ÚSTR. Normálního člověka, v normální zemi, by snad ani nenapadlo, že v čele ctihodné instituce, s posláním zkoumat nedávnou totalitní minulost ČR může stanout někdo jiný, než člověk absolutně čistý, nezatížený hříchy minulosti a ejhle - najednou se odkudsi v nejvyšší funkci vynoří Jiří Pernes s životopisem vhodným tak akorát do čistírny…Docela symbolické pro tuhle  současnost!

Pokud si lidé až doposud nevšimli, jak se nejrůznějšími kličkami a oklikami nenápadně ocitli ve vedení země lidé nepevní, nestateční s komunistickou minulostí, či ti, kteří se zločineckou organizací jen kolaborovali, ty zřejmě  definitivně probudí až ty  následné  dopady květnových volebních výsledků…

Naše země opravdu nevzkvétá - velké ideály a naděje byly zmařeny a nadlouho zprofanovány. Samozřejmě, není to výhradně záležitost jen jednoho jediného člověka, na kterého lze pohodlně  svalit veškerou vinu. Jen by mne, spíše soukromě, zajímalo, zda si ten legendární Václav Havel, téhle zjevné absurdnosti také povšiml, zda, krom jiných neduhů,  netrpí rovněž  nevolností…