Pawel Lisicki: Tragický rys prezidentství Lecha Kaczyńského
12.04. 2010
Josef Mlejnek
Včera se do Varšavy vrátila rakev s tělesnými pozůstatky prezidenta Lecha Kaczyńského. Čtu tato slova a stále jim nemohu uvěřit. Mají v sobě jakousi podivnou absurditu, cizotu, která se nedá vyjádřit. Ještě v pátek by byla považována za šílenství.
A přesto. Stejně jako tisíce, miliony Poláků se s nimi musím vyrovnat. Stejně jako všichni ti, kdo se od sobotního rána v hodinách, které následovaly, pokoušely smířit s něčím nepředstavitelným. Vzdát poctu. Modlit se. Mlčet. Zapálit věčné světlo. Položit květiny. Jednoduché rituály, které pomáhají vyrovnat se s dramatem devadesáti šesti obětí, jejich rodin, opuštěných matek, osiřelých dětí. A také onen pronikavý pocit bezmoci, když se ukazuje, že pokaždé někdo píše scénáře odlišné od těch, které jsme schopni si představit.
Odvažuji se pomyslet, že ona smrt nedaleko Smolenska náhle odhalila tragický rys Kaczyńského prezidentství. Tragický rys člověka, jenž pečoval o polskou paměť jako nikdo jiný z polských politiků. Který oceňoval všechny ty, kdo byli ochotni pro Polsko trpět a v mezní situaci i zemřít, a staral se o ně. O vojáky z Varšavského povstání, o bojovníky protikomunistického podzemí i o ty, kdo se později podíleli na aktivitách opoziční Solidarity. Lech Kaczyński se jako nikdo jiný zasazoval o odpovídající respekt ke všemu, co je v polských dějinách dramatické, děsivé a neuvěřitelně bolestné. Ptám se, zda teď on sám tuto svoji starost nezpečetil vlastní smrtí a nedal jí tím nový, nepředvídatelný a nevyhladitelný smysl. Jako kdyby se právě nyní jeho aktivity – skryté v každodenním politické boji, v neustálém soupeření o moc i ve sporech a půtkách s ostatními – náhle ukázaly ve zcela odlišném světle. Jako kdyby se nakonec všem zviditelnilo to, co bylo v Lechu Kaczyńském nejhlubší: patriotismus, péče o stát, o jeho postavení ve světě.
Koneckonců možná právě proto bylo jeho prezidentství tak častým a snadným terčem posměchu. U nás snad neexistoval žádný jiný politik, jehož by se různí lidé snažili tak často zesměšnit. A neplynulo nakonec vše právě z nesouměřitelností mezi upřímnou láskou k vlasti, úsilím zajistit její suverenitu a obnovit její sílu na jedné straně, a slabým, neschopným a nevýkonným státem na straně druhé?
Nevím, do jaké míry změní tato tragedie polskou politiku. Nevím, přinese-li více klidu, více vzájemné úcty, větší snahu pochopit záměry oponentů. Pochybuji o tom. Život a boj má v demokracii při celé jeho teatrálnosti a vášních své zákonitosti. Důležité je, aby se v podobných chvílích jako tato vzdala náležitá úcta tomu, co je skutečně velké. Škoda jen, že to, co je velké, musela odhalit smrt. Ta, jež má vždycky poslední slovo.
Rzeczpospolita, 12, dubna 2010. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.
Poznámka: Těšil jsem se na sobotu 10. dubna, neboť v tomto dni měl být mons. Dominik Duka slavnostně uveden do úřadu pražského arcibiskupa. Možnost stát se českým primasem mu byla nabídnuta už před téměř dvaceti lety, ale tehdy se jí vzdal ve prospěch nynějšího pana kardinála Vlka, neboť se chtěl plně soustředit na obnovu činnosti řádu Bratří kazatelů, stál tehdy v čele jeho české provincie. Otec Dominik je mužem nejen vřelého srdce, ale také mimořádně silného rozumu, skvělý teolog a biblista. Jeho příjemnou a přirozenou dikci, bez „farářského“ akcentu, jsem však při televizním přenosu mše z katedrály sv. Víta vnímal se svíravou bolestí v srdci, neboť několik stovek kilometrů směrem na východ u ruského města Smolenska zahynul chvíli před zahájením pražské slavnosti nejen polský prezident Lech Kaczyński s chotí i početným doprovodem, v němž byla polská generalita, kněží, potomci obětí katyňské hekatomby před sedmdesáti lety, osmdesátiletá „matka Solidarity“ Anna Walentynowiczová, devadesátiletý poslední polský exilový premiér Ryszard Kaczorowski, ředitel Polské národní banky, ředitel Institutu národní paměti, polský ombudsman, poslanci, senátoři. Bude mi ještě dlouho trvat, než se s touto přízračnou událostí nějak vyrovnám. Nedostává se mi stále slov, proto jsem pro čtenáře Virtually vybral a přeložil to, co napsal ve svém nekrologu šéfredaktor deníku Rzeczpospolita Pawel Lisicki. Co k tomu dodat? Snad jen toto: Věříme, že tento svět, v němž má poslední slovo smrt, nemá řešení toho, co nás trápí, v sobě samém, ani není řešením sebe sama. –jfm–.
___________________________________________________________________________________