Národní galerie a přátelé z Palachova náměstí
Jana Dědečková

Podrobnější zkoumání zpackaného výběrového řízení na nového generálního ředitele Národní galerie (podrobnosti ZDE a ZDE) přináší stále nové a zajímavější souvislosti. Tak například: Michal Stehlík a Jiří Fajt spolu nesedí jenom ve správní radě Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, ale také ve vědecké radě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. To je rozumné a úsporné řešení, neboť obě školy na Palachově náměstí těsně sousedí, a tak to pánové nemají k reciproční výpomoci daleko. Děkan samozřejmě může jmenovat do vědecké rady kohokoliv, ale je poměrně neobvyklé, jestliže do ní jmenuje někoho, koho teprve 26. února 2010 přijal do pracovního poměru jako docenta na polovinu úvazku (Fajtův jmenovací dekret na FF UK z února letošního roku ZDE).

Pardon! Zapomněla jsem, že do vědeckých rad jsou často jmenováni renomovaní externisté ze zahraničí. To by u „hostujícího profesora Technické univerzity v Berlíně“ dávalo smysl. Nástup Jiřího Fajta na půl úvazku do Prahy ovšem zřejmě souvisí s tím, že pro letošní rok s ním už berlínská Technická univerzita neobnovila smlouvu. To znamená, že údaj „hostující profesor na TU Berlin“ u jeho jména na internetových stránkách VŠUP v Praze, který tam byl uveden ještě přinejmenším 22. dubna 2010, je bezmála čtyři měsíce nepravdivý. Na druhou stranu ochotně připouštím, že vypadá důstojněji než „docent dějin umění na půl úvazku na FF UK v Praze,“ a chápu Jiřího Fajta, že na jeho změnu nespěchal. Poloviční pracovní úvazek na FF UK v Praze asi není tak lukrativní, jako jeho dočasný berlínský post. Proto rozumím také tomu, že se Jiří Fajt v rozporu se svým původním prohlášením z ledna tohoto roku rozhodl kandidovat na generálního ředitele Národní galerie. Měl přitom jistě vynikající doporučení od další postavy našeho příběhu, která dosud stála mimo pozornost: od ing. Jiřího Gregora, od roku 2006 dosud proděkana pro rozvoj FF UK v Praze a blízkého spolupracovníka Michala Stehlíka.

Ing. Gregor se s Jiřím Fajtem zná dlouho. V letech 1992-1994 byl náměstkem ředitele společnosti Evropská škola korespondenčních kursů, s.r.o., se sídlem v Průhonicích. V roce 1995 se pozoruhodným kariérním skokem dostal do Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze (Veletržní palác). V letech 1996-1998 byl technickým náměstkem ředitele této sbírky a podle vlastních slov nesl „odpovědnost za hospodaření správy Veletržního paláce.“  V letech 1998-1999 byl dokonce krátce jejím pověřeným ředitelem. Z Národní galerie odešel v roce 2000 prakticky současně s Jiřím Fajtem.

V této souvislosti připomínám, že se hospodaření Národní galerie v letech 1995-1998 stalo roku 1999 předmětem kontroly ministerstva financí. Ta v květnu 1999 skončila konstatováním celkových nedostatků v hospodaření Národní galerie za uvedené období ve výši 615,6 mil. Kč. Zároveň ministerstvo financí vyměřilo Národní galerii povinnost odvodu 43,7 mil. Kč zpět do státního rozpočtu, zvýšenou o penále 24,6 mil. Kč. Jakou měrou se oba pánové na tomto hospodářském výsledku podíleli, to se neodvažuji posoudit. Nebylo by však rozumné zapomenout, že mezi nedostatky, které tehdy ministerstvo financí zjistilo, bylo i neoprávněné uzavření smluv nejméně s 24 firmami, jimž Národní galerie bez řádného výběrového řízení vyplatila od ledna 1995 do října 1998 celkem 27 mil. Kč.

Současné postavení ing. Gregora na FF UK v Praze je zajímavé ještě z jednoho hlediska: je patrně jedním z mála vysoce postavených akademických funkcionářů, který nemá ani docenturu, ani titul Ph.D. Není to sice v rozporu s vysokoškolským zákonem, ale je to krajně neobvyklé. Nepodařilo se mi také vypátrat žádnou publikační činnost ing. Gregora, což je opět u proděkana jedné z nejstarších fakult Univerzity Karlovy značně nezvyklé. Zdá se, že to ing. Gregor kompenzuje jinými kvalitami. Je velmi pravděpodobné, že to byl právě on, kdo připravil těsné spojenectví Michala Stehlíka a Jiřího Fajta při pokusu o neregulérní ovlivnění výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie.

Od chvíle, kdy vyplula na povrch úloha správní rady VŠUP při pokusu o zmanipulování konkurzu na generálního ředitele Národní galerie, k němuž došlo 14. dubna 2010, je možné také zpětně rozeznat další souvislosti tohoto komplotu. Jeho součástí byla i přípravná mediální kampaň. Patřil k ní také záznam diskuse, který zveřejnily Lidové noviny 13. března 2010, tedy čtrnáct dnů před uzávěrkou přihlášek do výběrového řízení, pod titulkem Po Knížákovi bude nutné zemětřesení . Je evidentní, že plán na dosazení Jiřího Fajta do Národní galerie byl staršího data a v té době už měl velmi konkrétní obrysy. Právě proto se možnosti účasti ve výběrovém řízení vzdal ministrem vyzvaný rektor VŠUP Pavel Liška, který v diskusi Lidových novin zpochybnil odbornou kompetenci současných ředitelů jednotlivých sbírek Národní galerie. Doslova se vyjádřil takto: „To znamená prakticky všechny vedoucí vyházet a přivést tam nové odborníky...“ 

 Pro nezasvěcené mohla být Liškova slova jen obecným vyjádřením, ale v kontextu dalšího vývoje dostal nehorázný výrok rektora VŠUP jiný smysl: jeho účelem bylo zpochybnit odbornou kompetenci toho, koho účastníci diskuse považovali za nejvážnějšího Fajtova konkurenta. Evidentně se jednalo o současného ředitele Sbírky starého umění Národní galerie prof. Víta Vlnase, renomovaného odborníka na barokní umění a na dějiny Národní galerie. Liška a Drury zřejmě považovali toto vyjádření za nutné, neboť Vlnasova vědecká a publikační činnost, stejně jako jeho podíl na pořádání mezinárodních výstav starého umění, mnohonásobně přesahují význam Fajtova badatelského a kurátorského díla. Proto Vlnas zřejmě vzbuzoval v této skupince přátel z Palachova náměstí obavy. Ironií osudu však Liškův nestydatý útok mířil na nesprávného uchazeče, neboť podle mých informací byl skutečným favoritem většiny členů výběrové komise dosavadní ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný.

Bylo třeba veřejnost připravit na to, že se Jiří Fajt, který už dávno zmizel z očí českého kulturního publika, rázně ujme řízení Národní galerie. Právě proto v citované diskusi Jiří Machalický plédoval pro Jiřího Fajta na prvním místě a pro Richarda Druryho, někdejšího neúspěšného kandidáta na rektora VŠUP v roce 2005, jako druhého v pořadí. Identický výsledek zmanipulovaného hlasování o měsíc později jistě nebyl bez souvislosti s jeho tehdejším míněním. Nejzajímavějším účastníkem této diskuse však nebyl ani Pavel Liška, ani Richard Drury, ani Jiří Machalický. Byl jím mladý právník, ředitel Galerie Středočeského kraje Jan Třeštík, kterému ve výběrovém řízení „imponoval Jiří Fajt coby člověk s mezinárodním rozhledem“ a zároveň rodilý Čech. Je příznačné, že  byl Třeštík, jemuž ještě loni nemohli čeští výtvarní kritici a teoretici přijít na jméno pro způsob, jímž se řízení Galerie Středočeského kraje ujal, do této diskuse přizván. Jako teoretik a galerista neměl Třeštík v podstatě co říci. Ale důvod, proč byl pozván, byl naprosto zřejmý: když se v oblasti umění řekne Jan Třeštík, znamená to ve skutečnosti MUDr. David Rath, neboť proslulý středočeský hejtman drží nad Třeštíkem ochrannou ruku. Třeštíkova účast v diskusi byla tedy jasným politickým signálem. Kolik o plánu přátel z Palachova náměstí věděli ministerští úředníci? A věděl o něm ministr? Tyto otázky položím ministerstvu kultury a ráda zveřejním odpověď.

K tématu se budu i nadále vracet.


Uložit

Uložit