Daleký sever a hluboký jih
Miroslav Zámečník

27.04.2010, Hospodářské noviny

Zatímco v MMF a hlavních centrech eurozóny se pilně pracuje na tom, jaké podmínky přibalit do záchranného balíčku s 45 miliardami euro pro Atény, má smysl se podívat na daleký sever Evropy. Protože v Helsinkách najdeme příklad toho, co vlastně obnáší program fiskální konsolidace ve velmi těžkých časech, pokud zároveň chcete držet fixní kurz měny.

Kdyby ty odbory nebyly

Finsko na tom bylo na počátku 90. let velice zle. Deregulace finančních trhů a nízké reálné úrokové sazby v 80. letech vyústily (podobně jako ve Švédsku) v bublinu, která praskla a banky musely být velmi nákladně sanovány. Nedosti na tom. Finsko mělo čilé obchodní styky s východní Evropou a pád komunismu pochopitelně znamenal přechod na obchodování za "tvrdé" i pro finské exportéry, z nichž mnozí byli na měkké trhy nejen zvyklí, ale navíc často vysoce specializovaní. Rozpad bývalého Sovětského svazu a slabý dolar to dorazily. Finsko mělo najednou bankovní krizi, problémy v podnikové sféře, obrovské rozpočtové deficity i nezaměstnanost. A pevnou měnu. Finové ovšem nechtěli opustit fixní kurz markky, pevná měna byla mantrou hospodářské politiky, a jejím velkým zastáncem byl i tehdejší finský prezident, Mauno Koivisto.

Kdo nechce (nebo nemůže) devalvovat, musí podstoupit to, čemu se říká vnitřní devalvace. V praxi to není nic jiného než pokles vnitřní mzdové a cenové hladiny na úroveň, která obnoví konkurenceschopnost. Trochu tomu může pomoci daňová reforma, protože nižší zdanění práce, zejména snížení sociálních odvodů placených zaměstnavateli, a jejich kompenzování nepřímými daněmi (pokud nemá dojít k vysokým rozpočtovým schodkům), není v podstatě nic jiného než zastřená forma vnitřní devalvace. Snížení zdanění práce znamená pokles mzdových nákladů, a tedy vyšší cenovou konkurenceschopnost. Kompenzující nárůst nepřímých daní sice nezatěžuje vývoz (viz vratky DPH), ale za předpokladu mzdové kázně, bez níž celé cvičení nemá smysl, dojde k poklesu reálné koupěschopnosti. Nic příjemného a bezbolestného.

Pro Finsko je typický tripartitní model konsenzuálního rozhodování. Záběr toho, co se projednává se sociálními partnery, je v mezinárodním srovnání mimořádně široký, a zahrnuje kromě mezd i daně, penze či ceny bydlení. Jednání Národní ekonomické rady, na níž projednávají sociální partneři hospodářskou politiku, připomínají akademické semináře. Zemi to dává velkou stabilitu a co se jednou dohodne, tak platí bez výjimky. Finové jsou exemplární v mnoha oblastech hospodářské politiky, mimo jiné i v důslednosti, s jakou se vypořádali s rozpočtovými schodky. Stačí připomenout, že finští sociální demokraté souhlasili s výdajovými škrty i v sociální oblasti.

Jenže vládní návrh na vnitřní devalvaci prostřednictvím snížení mezd narazil na odpor odborů. A tak Finové, kteří v roce 1991přešli na fixaci markky k měnovému koši členů Evropských společenství (ECU), bez vnitřní devalvace vydrželi jen pár měsíců, než museli markku v listopadu 1991 devalvovat o 12,3%, a v následujícím roce raději zavedli plovoucí kurz.

Slibem neurazíš

Tak si to srovnejme. Ani extrémně dobře řízené zemi se zcela "čistou" a kompetentní vládou a mimořádnou kulturou sociálního dialogu, kde se politika na náměstích opravdu nedělá, se nepodařilo "vnitřní devalvaci" dojednat. Řecko je členem eurozóny, a pokud v ní chce zůstat, nemůže se vnitřní devalvaci a tvrdému fiskálnímu programu vyhnout, protože jinak se nerovnováhy zkrátka odstranit nedají. Vzhledem k enormní zadluženosti státu by navíc Řecko muselo vytvářet opravdu velký primární přebytek veřejných rozpočtů (bez nákladů na obsluhu dluhu), aby se do tříprocentního deficitu vešlo a zvládlo splácet závazky vůči věřitelům. Věřit, že by se něco takového mohlo Řecku podařit, znamená věřit urputně. Jistěže lze slibem neurazit, fixlovat, nesplnit a zbankrotovat. Kyrie eleison.

___________________________________________________________________________________