Temná noc žalobců XII
Zdeněk Jemelík

POKRAČUJÍCÍ SOCIALISTICKÉ  BEZPRÁVÍ POD ZÁŠTITOU STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ




Kdyby nedošlo k trestnímu stíhání Jiřího Čunka a skandálnímu předání jeho věci na samém konci vyšetřování z přerovského státního zastupitelství na jihlavské, drtivá většina národa by nikdy neslyšela o § 25 trestního řádu, který za určitých okolností umožňuje odebrání trestní věci místně a věcně příslušnému soudci a její předání  jinam, a už vůbec ne o možnosti jeho použití per analogiam v soustavě státního zastupitelství.

Ale protože k pověstnému zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 došlo, dosud nenápadný paragraf vešel do povědomí veřejnosti a našli se „koumáci“, kterým se zachtělo rovněž těžit z jeho dobrodiní a vyzkoušet, zda je jeho použití dostupné také pro běžné žadatele, či je pouze výsadou VIP zájemců. Někdy proto dochází k pokusům o jeho použití ve zvláštních spojitostech. 

Ač je to k nevíře, po více než dvaceti letech  od pádu totalitního režimu na venkově ještě někde dožívají pozůstatky socialistického bezpráví (měl bych říci: socialistických právních vztahů, ale je soubor předpisů protiprávního režimu právem?). A leckde z toho těží bývalí mocní, kteří zahodili rudou knížku a stali se příslušníky nové vládnoucí vrstvy, propojené vztahy „soudružské“solidarity.

Příkladem je příběh malého zahradnictví v intravilánu vesnice v bezprostředním okolí velkého města, v budoucnu patrně lukrativního stavebního místa. Založilo je místní zemědělské družstvo, jemuž tehdejší zákon umožňoval nakládat s půdou družstevníků jako se svým majetkem bez ohledu na  vůli původních majitelů. Pozemek oplotilo a nechalo na něm pro potřeby zahradnictví postavit prozatímní stavby, kolaudované pro trvalé užívání až o několik let později.

Družstvo nepřežilo polistopadové změny. Když se rušilo, k 1.lednu 2004 konečně formálně vydalo dědici původních majitelů půdu, o kterou se přihlásil již počátkem r. 1991. Budovy ale již dříve prodalo místnímu starousedlíkovi, bývalému řediteli okresní zemědělské správy, nyní podnikateli. Ten pak vypudil dosavadního nájemce a s velkýma očima, zaslepenýma vidinou velkého zisku, se pustil do zahradničení na půdě, jež mu nepatřila. Názor majitele pozemku na způsob jeho využití od počátku vědomě ignoroval.

Pokračování socialistického bezpráví se tak promítlo do dvou problémů, z nichž pak vznikly další nepříjemnosti: majitel pozemků je nucen trpět na svém majetku chátrající stavby jiného vlastníka a na jeho půdě se k jeho škodě obohacuje cizí člověk, který ji nehodlá opustit.

Zápal pro zahradničení novopečenému podnikateli dlouho nevydržel, protože i zahradničit se musí umět a je to dřina. Našel si skutečného zahradníka, pronajal mu budovy a mlčky mu předal do užívání také zemědělskou půdu. To se stalo v r.2002. Pak poslal svou firmu do konkursu.  Zahradník se rovněž nezajímal, komu patří půda, a těžil z jejího bezplatného užívání. V tom kraji zjevně stále straší Gottwaldovo heslo, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Praha je daleko, a „mafie“ bývalých mocných má stále vládu pevně v rukou. Je možné, že si všichni místní účastníci děje mysleli, že se zákonný majitel půdy nebude brát o své právo.

Zmýlili se: přihlásil se a dožadoval se vyklizení pozemku nebo uzavření nájemní smlouvy a finanční náhrady za několikaleté užívání pozemku bez právního důvodu. Jednoznačně vyhlásil svou představu o nájemném a dalších náležitostech. Zahradník se z počátku tvářil, že má o pronájem půdy za stanovených podmínek zájem a dokonce zaplatil zálohu na finanční narovnání. Pak ale vychytrale změnil postoj: nabídl uzavření nájemní smlouvy nebo odkoupení pozemku za zlomek majitelem požadované ceny a začal obhajovat své pomyslné přednostní právo na užívání zahradnictví. O oprávněnosti nároku majitele na sankci za užívání pozemku bez právního důvodu a dokonce proti jeho vůli neuvažoval. Na podporu svého „práva“ si nechal vypracovat znalecký posudek.  S majitelem pozemku jednal z pozice síly. Protože dohoda nebyla možná, byl v r.2007 vyzván k vyklizení pozemku na konci vegetačního období.

Pak byla podána žaloba na vyklizení pozemku a náhradu škody za jeho protiprávní užívání a souběžně bylo vyvoláno trestní řízení. Na chování zahradníka se ale nezměnilo vůbec nic. Najal si advokáta a sveřepě vede občanskoprávní spor, který nemůže vyhrát. Podniká na cizí půdě dále, jako by mu patřila. Jeho syn si v dražbě koupil stavby z majetku zkrachovalé firmy bývalého ředitele zemědělské správy. Zahradník podal u pražského soudu podvodnou žalobu, jež by v případě úspěšnosti připravila majitele o pozemek. Soudům záměrně podává o podrobnostech užívání cizího majetku matoucí informace. Například tvrdí, že část pozemku nemusí vyklidit, protože se jedná o trvalý porost, který ze zákona patří majiteli. Ve skutečnosti se jedná o plantáž okrasných jehličin, určených na prodej pro parkové úpravy. Snažil se vyvolat dojem, že majitel ani neví, kde se jeho pozemek nachází a ve skutečnosti mu patří jen nějaká nevýznamná část oploceného areálu. Nic se nezměnilo, ani když soud nechal pozemek vyměřit znalcem a skutečnost zneužívání cizí půdy již nelze zastřít. V prosinci r.2009 dokonce vypustil proti majiteli psy, když vstoupil na svůj pozemek.

PČR prověřila trestní oznámení majitele pozemku a věc odložila s tím, že počínání zahradníka není trestným činem. Odůvodnění je zvláštní a stojí za pozornost jako ukázka přehnaného právního formalismu: nenašlo se totiž „kopyto“, na které by bylo možno „narazit“ protiprávní jednání zahradníka a podnikatele, který mu je umožnil vydáním pozemku.

Popis skutkové podstaty protiprávního jednání zahradníka je nejbližší definici trestného činu neoprávněného užívání cizí věci dle §249 tehdy platného trestního zákona č.140/1961 Sb., který přešel od nového zákona č.40/2009 Sb. prakticky nezměněn. Zde stojí : „…Kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá,                   bude potrestán…“atd. Policisté po konzultacích se státním zastupitelstvím si našli problém ve spojení „zmocní se“ a  „byly svěřeny“. Způsob, jímž se zahradník dostal k užívání cizí půdy, prý neodpovídá obsahu pojmu „zmocnit se“ a také nelze říci, že by mu někdo půdu „svěřil“.

Zákonným prostředkem nápravy právního názoru policie je stížnost dozorovému státnímu zástupci. Tento prostředek selhal, neboť státní zástupce se s formalistickým názorem policie ztotožnil. Stejně se zachoval dohledový státní zástupce, na kterého se majitel pozemku obrátil se stížností. Ani dohled nad dohledem, vykonaný vrchním státním zastupitelstvím, nepřinesl změnu.

Je zcela zjevné, že jednání zahradníka je protiprávní a naplňuje formální znaky trestného činu: podezřelý užívá bez právního důvodu půdu, která mu nepatří, jejím obhospodařováním se obohacuje a současně brání jejímu majiteli v uplatnění ústavního práva na pokojné užívání majetku. Je si jistě vědom svého protiprávního jednání a jeho skutky nasvědčují tomu, že pohrdá právem: kdyby tomu bylo jinak, buď by se včas dohodl na nájmu, nebo by pozemek opustil tak, jako desetitisíce jiných živnostníků opouštějí pronajaté provozovny, když si jejich majitelé stanoví nepřijatelné podmínky. Místo toho se soudí, pokouší se majitele připravit o pozemek lstí, převedením staveb do vlastnictví syna se pevněji zabydluje a dokonce na majitele pustil psy. V souhrnu jsou naplněny znaky protiprávnosti, úmyslu, srozumění s následky a způsobení škody. Sporný je tedy jen významový výklad dvou slovíček v definici skutku v trestním zákoně.

Majitel vyčerpal postupnými stížnostmi k státním zastupitelstvím různých stupňů všechny dostupné nápravné prostředky. Poškozený tak nemá prakticky žádnou možnost, jak se domoci ochrany svých zákonných práv u místně a věcně příslušných orgánů. Socialistické bezpráví má nadále zelenou. Vzhledem k stále vysokému zastoupení bývalých rudých prokurátorů mezi vedoucími pracovníky státního zastupitelství mě to příliš nepřekvapuje.

Na okraj poznamenávám, že orgány činné v trestním řízení se také oháněly tvrzením, že užití nástrojů trestního práva je krajním prostředkem, jehož použití je na místě až v případě, že nelze nápravy právního stavu dosáhnout civilním řízením. Je skutečností, že souběžně probíhá občanskoprávní spor, jehož podstata je průzračná: zahradník užívá půdu, která není jeho a majitele nelze přinutit, aby mu ji pronajal nebo prodal za podmínek, jež mu nevyhovují. Ale zahradník dává najevo, že ani výsledek tohoto řízení nehodlá dobrovolně respektovat. Mimo to soud se chová k majiteli nepřátelsky: za tři roky zvládl pouze tři věcně významné úkony, veřejná jednání konal vždy až po stížnosti na samosoudce a vyznamenal se i zamítnutím návrhu na předběžné opatření, který de iure nebyl podán. Zahradník tak již tři roky hospodaří na půdě poškozeného pod nepřímou záštitou soudu. Účastí na předem ztraceném  občanskoprávním sporu ve skutečnosti pokračuje v protiprávním jednání ke škodě majitele pozemku.

Děj, který popisuji, se odehrává v oblasti, která se i za totality vyznačovala různými odlišnostmi od obvyklých poměrů. Míra korupčnosti prostředí zde byla vždy vyšší než jinde. A „staré struktury“ si stále zachovaly značnou moc. Okresní a krajské orgány resortu spravedlnosti působí ve společné budově.

Vědom si těchto skutečností, zahradníkův advokát si dovolil v přítomnosti svědka sdělit poškozenému, že v řízení proti jeho klientovi nemá naději a má počítat s tím, že bude o pozemek připraven, protože proti němu stojí místní „mafie“ bývalých mocných. 

Protože některé kroky civilních i trestních orgánů lze chápat jako nadržování narušiteli práva, takže advokátovo vyjádření zní věrohodně, majitel ztratil k místním orgánům důvěru. Poslední naději na dosažení ochrany svého ústavního práva proto viděl v  odebrání věci místně a věcně příslušnému státnímu zastupitelství a v jejím předání do obvodu působnosti „konkurenčního“ vrchního státního zastupitelství. Následoval tedy příkladu Jiřího Čunka a podal Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR žádost o odnětí a přikázání věci podle §25 tr.ř. per analogiam.

Postup podle ustanovení §25 tr.ř. per analogiam je výjimečným opatřením. Zatímco v kauze Jiřího Čunka se důvody pro jeho použití našly, byť zčásti opřené o nezákonně získané důkazy, v tomto případě nikoli. Státní zástupkyně NSZ žádost zamítla. Proti jejímu usnesení  neexistuje opravný prostředek. Zjevná a možná i záměrná právnická bezradnost policie a státních zástupců při hledání vhodné právní kvalifikace nepochybně protiprávního, úmyslného a škodu působícího jednání, ani viditelné projevy nezájmu civilních i trestních orgánů poskytnout ochranu ústavnímu právu majitele pozemku nejsou dle NSZ důvodem k delegaci věci.

Rozdíl proti pochybnému postupu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka v kauze Jiřího Čunka je ještě jeden, a to podstatný: tam se dožadoval VIP obviněný ochrany proti dotěrným orgánům, jež se asi chystaly postavit ho před soud, zde žádal o ochranu nezpochybnitelného ústavního práva bezvýznamný nemajetný poškozený. Kdo měl větší mravní nárok na ochranu výjimečným opatřením, by mělo být jasné.

Proti  pokračujícímu socialistickému bezpráví zjevně není obrana. A výjimečný nástroj postupu podle §25 tr.ř. per analogiam není přístupný všem, ale jen těm více rovnějším mezi rovnými. Quod erat demonstrandum.

Na okraj poznamenávám, že odůvodnění příslušného usnesení NSZ obsahuje úvahy, které jsou použitelné jako návod k dokázání nesprávného postupu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka v kauze Jiřího Čunka. Mám ve svém archivu i jiná usnesení státních zástupců NSZ se stejným vyzněním. Protože před veřejností nese za zásah do trestního stíhání Jiřího Čunka odpovědnost paní nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, uvažuji, zda ji mají její podřízení rádi. Být na jejím místě, zamyslel bych se nad jejich chováním a byl bych vnímavější k varováním přátel.


Vyšlo 1.5.2010 na Politikonu a stránkách spolku Šalamoun.

___________________________________________________________________________________