Opustit vlast z donucení patří k nejbolestnějším osudovým zážitkům. Nejlépe to mohou pochopit právě obyvatelé  české kotliny, kteří si za svoji hymnu vybrali nostalgickou píseň “Kde domov můj”.

Prvními exulanty v moderních dějinách Českých zemí byli místní Židé, kteří museli zemi opustit na příkaz císaře Ferdinanda I. v první polovině šestnáctého století.

Druhou vlnu exulace zahájil český světoobčan Jan Amos Komenský, který v čele protestantské menšiny utíkal z Čech ve zmatcích Třicetileté války. Protestanté již tehdy při útěku za svobodou utrpěli značné ekonomické ztráty v majetcích, které zde zanechali a jež jim byly konfiskovány.

Další vynucený exodus českých Židů se uskutečníl v prvních letech panování císařovny Marie Terezie. Opět se neobešel bez loupeží majetků a vraždění bezbranných. Čtvrtá vlna odchodů ze země započala po zrušení nevolnictví v 19. století a byla motivována převážně ekonomicky. Směřovala do USA a od té doby zde Češi tvoří největší menšinu mimo území Čech žijící (dnes čítá 1,2 milionů amerických Čechů).

Pátá vlna českého exilu započala před Druhou světovou válkou z důvodů rasových a politických. Utíkali převážně čeští Židé ,podnikatelé a vojáci. Doba byla tak zlá, že pro většinu z nich to byl jediný způsob, jak si zachránit holý život.

Šestá vlna exilu započala z důvodů komunistické represe již krátce po Druhé světové válce. Kdo něco znamenal v podnikatelské či politické sféře, musel emigrovat, pokud nechtěl skončit jako mukl v uranových dolech. Hon na kulaky a kapitalisty nabyl nečekaně krutých a sadistických rozměrů, včetně konečné na popravišti pro dvě stě politických vězňů.

Komunismus znamenal téměř neprodyšné uzavření hranic. Pouze několik „agentů – chodců“ dokázalo zpočátku hranice přecházet za dramatických okolností. Většina útěků do svobodného světa přes České hranice skončilo tragicky. Situace se uvolnila až kolem osmašedesátého roku, kdy stačily odejít desítky tisíc českých intlektuálů do Západní Evropy v sedmé vlně emigrace, než se hranice opět „neprodyšně uzavřely“.

Pád komunismu a následný vstup do Evropské unie znamenal zrušení hranic a možnost neomezeného pohybu osob, kapitálu a zboží. Většina českých občanů toho využila především k návštěvě zahraničních destinací, o kterých se jim dříve nesnilo. Díky ekonomickému rozvoji se Češi po mnoha letech nemuseli v Západní Evropě a ostatní cizině cítit jako „chudší příbuzní“.

Dnes již nic nenutí české občany, aby zůstávali v zemi, která je jejich rodištěm. Píseň „Země česká, domov můj“ zni stejně svobodně v Lichtenštejnsku, jako u českého rybníka. Především podnikatelé, z obavy před plány sociálních demokratů uvažují, že do tzv. „daňových rájů“ přesunou sídlo svého podnikání. Proč? Proč by totiž měli doplácet na populistické plány někoho, kdo podnikatele považuje za „škodnou zvěř“, kterou chce ve prospěch „obyčejných lidí“ co nejvíce „vyždímat“? Podnikatelská menšina již dnes zbystřila a počítá s tím, že v případě vítězství Paroubkovy ČSSD za podpory komunistů začne opouštět zemi v osmé vlně, tzv. „podnikatelské emigrace“. Českým vlastencům nezbývá než volit proti Paroubkovi, aby této nepříznivé tendenci včas zabránili.