Přátelé z Palachova náměstí II. - komedie pokračuje
Jana Dědečková

K výsledkům zmanipulovaného výběrového řízení na generálního ředitele ze 14. dubna 2010


V průběhu dvou týdnů jsem v sérii článků shrnula závažné skutečnosti, týkající se průběhu  a interpretace výsledků výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze (ZDE, ZDE a ZDE). V první chvíli jsem přitom nevěděla, že se v internetovém deníku Britské listy nezávisle na mých zjištěních objevily závažné dokumenty, dokládající například rozhodující podíl údajného vítěze konkurzu Jiřího Fajta na katastrofálním rozhodnutí umístit sbírku české gotické malby deskové a české plastiky 14. a 15. století v objektu Anežského kláštera v záplavovém území v Praze Na Františku, nebo kontrolní zpráva ministerstva financí České republiky o hospodaření Národní galerie v letech 1995-1998 (ZDE  - BL, 28.4.2010 Třetí dějství frašky o Národní galerii: schizofrenie Jiřího Fajta. Byl či nebyl v letech 1995-1998 zástupcem generálního ředitele Národní galerie?). Dokumenty jsou evidentně autentické a měly by automaticky diskvalifikovat pana Fajta z účasti na podobném výběrovém řízení. Následovalo dvanáct dnů mlčení ministerstva, členů výběrové komise i kandidátů.

Domnívala jsem se logicky, že ministerstvo kultury po blamáži, jakou si samo způsobilo, výběrové řízení potichu ukončí. Byla to jediná cesta, po které se mohlo z celé ostudy dostat bez většího rozruchu. Předpokládala jsem rovněž, že i Jiří Fajt konečně dojde k závěru, že nekomentovat takto vzniklou situaci pro něj bude nejlepším řešením. Podcenila jsem chorobnou ctižádost pana Fajta a skutečnost, že ministr úřednické vlády má sice veškeré pravomoci, ale žádnou odpovědnost a nemusí myslet na to, že by někdy stanul tváří v tvář voličům. To je nezávislost, o níž se ministrům normálních vlád může jenom zdát. Výsledek se dostavil 4. května 2010. Ministr kultury Václav Riedlbauch se údajně sešel s pěti členy výběrové komise. Potvrzen je ovšem jenom předseda výběrové komise a údajný autor komplotu ve prospěch Jiřího Fajta, děkan FF UK v Praze Michal Stehlík.

K této schůzce vydal ministr 5. května 2010 ve večerních hodinách bizarní tiskové prohlášení Informace k výběru generálního ředitele NG v Praze (ZDE). Interpretace tohoto prohlášení se v průběhu dne 6. května 2010 měnila. Pokud ministr prohlašoval doslova: „Abych předešel dalším spekulacím, které se kolem konkurzu objevují, dopředu říkám, že se nejedná o tři různá jména kandidátů výběrového řízení,“  pak podle citace Michala Stehlíka v ČTK mělo jít o tři kandidáty: Jiřího Fajta, Marka Pokorného a blíže nespecifikovaného manažera a sběratele, který se v hlasování 14. dubna 2010 umístil jako poslední. Podle dobře informovaného zdroje jde však pouze o dýmovou clonu a ministr je rozhodnut

-    jmenovat Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie;
-    prosadit jako uměleckého ředitele Národní galerie Richarda Druryho;
-    prosadit jako ředitele Veletržního paláce Jiřího Gregora.

Doufám, že to není pravda, ale bohužel mám tuto zprávu ze zdroje, který se zatím dosud vždy osvědčil jako věrohodný. Vznesla jsem proto v tomto smyslu dotaz přímo na pana ministra a s napětím očekávám jeho odpověď. Přinejmenším o pravdivosti první části takto formulovaného záměru svědčí i po několika týdnech obnovená Fajtova mediální kampaň.

 V úterý 4. května 2010 totiž vyšly hned dva články, oslavující Jiřího Fajta jako renomovaného odborníka, kterého prý deset z dvanácti členů výběrové komise doporučilo jako nejlepšího kandidáta na generálního ředitele Národní galerie. První napsal pod titulkem Bude to Fajt? a pod značkou –js- do 5. letošního čísla časopisu Art & Antiques  jeho šéfredaktor Jan Skřivánek. Na Skřivánkově textu je zajímavých několik věcí. V první řadě Skřivánek nechtě potvrzuje můj popis průběhu výběrového řízení. Mýlí se jen v jediném: žádné „druhé kolo“ volby se neuskutečnilo a to, co ČTK nesprávně interpretovala jako poměr hlasů 10:2 ve prospěch Jiřího Fajta, je pouze svérázný výklad protokolu, který dva členové komise na místě odmítli podepsat kvůli zjevné manipulaci v průběhu hlasování.

Kromě toho Skřivánek píše, že „Fajt dal svůj soutěžní projekt Art & Antiques.“  To je pozoruhodné: když jsem před časem Jiřího Fajta stejně jako ostatní účastníky řízení žádala o totéž, dostala jsem od něj tuto odpověď (ZDE). Zdá se, že Jiří Fajt mění názory poměrně rychle a pružně. I to málo, co z jeho projektu Skřivánek předkládá veřejnosti, představuje ovšem spíše plán na likvidaci Národní galerie, než projekt jejího rozvoje. V této souvislosti zcela chápu zdrženlivost Michala Stehlíka při hodnocení významu projektů jednotlivých účastníků řízení, neboť ten Fajtův evidentně představuje, řečeno slovy nesmrtelného Peroutkova a Čapkova přítele dr. Karla Steinbacha „slabší košík.“ K Fajtovu projektu se ještě podrobně vrátím. Třetí a poslední zajímavou věcí v Skřivánkově článku je svérázná interpretace průběhu soudního sporu Jiřího Fajta se Správou Pražského hradu. Skřivánek v době, kdy tento článek narychlo sepisoval, patrně netušil, že Fajtův advokát Jiří Kratochvíl už před časem vyhrožoval písemně Správě Pražského hradu, že celý spor medializuje, neboť (parafrázuji po paměti): „média jsou mému mandantovi (tj. Jiřímu Fajtovi) v současné době příznivě nakloněna.“ 

Inu, zdá se, že alespoň v něčem pan Fajt a jeho právní zástupce nelhali. V rozhovoru s Martou Švagrovou v Lidových novinách (ZDE) Jiří Fajt už zdaleka tak pravdomluvný nebyl. Paní Švagrová se o mne, aniž by mne ovšem jmenovala, v závěru rozhovoru otřela jako o osobu „poněkud pošetilou.“  Nevím, zda je pošetilejší snažit se zjišťovat skutečné vazby mezi účastníky výběrového řízení, které navozují až příliš nepříjemně dojem, že jde o střet zájmů, nebo dělat průhledné PR někomu, kdo má permanentní potíže s pravdomluvností. Nerada vidím, když ze sebe někdo nevědomky dělá hlupáka, a tak paní Švagrové ráda a nezištně poradím několik otázek, až zase půjde dělat rozhovor s Jiřím Fajtem. Zatím se totiž nechala báječně vodit za nos.


Jiří Fajt lže a ministr o tom ví...

 „Nikdy jsem nebyl generálním ředitelem, který jako jediný za hospodářské výsledky zodpovídá. Do ekonomického řízení galerie jsem tedy já osobně nemohl zasahovat. Zásadní smlouvy s celogalerijní působností se uzavíraly na úrovni generálního ředitele a jeho ekonomického náměstka, zatímco sbírkoví ředitelé – a tedy i já – podepisovali pouze smlouvy odpovídající kompetencím jednotlivých sbírek.“  Těmito slovy odpověděl Jiří Fajt Martě Švagrové na dotaz: „Prý jste galerii finančně zruinoval...?“  A jak to bylo doopravdy?

Ministr kultury si už před několika týdny vyžádal z Národní galerie důležité materiály z let 1995-1999. Je rozumné, že tak učinil. Proto musí být informován, že Jiří Fajt veřejně lže. Mezi těmito dokumenty totiž byly (vedle kontrolní zprávy ministerstva financí z jara 1999 o hospodaření Národní galerie v letech 1995-1998 a dodatku k ní) například také:

-    jmenování Jiřího Fajta statutárním zástupcem generálního ředitele Národní galerie s účinností od 1. května 1995;

-    smlouva mezi Národní galerií a Českým plynárenským podnikem ze dne 7. listopadu 1996, v jejíž preambuli stojí: „Národní galerie v Praze, zastoupená PhDr. Jiřím Fajtem, ředitelem... (následuje už pouze adresa) a signovaná Za Národní galerii v Praze Jiří Fajt.“

To sice nejsou zdaleka jediné dokumenty hospodářské povahy, které Jiří Fajt podepisoval, ale už jenom z obou citovaných jednoznačně vyplývá, že Jiří Fajt ze spoluzodpovědnosti na hospodaření Národní galerie v tomto období nemůže žádným způsobem vymlouvat. Jako statutární zástupce generálního ředitele Národní galerie vystupoval v těch letech rád a často.


...ale ani ministr neví všechno

Mezi doklady, které si ministr kultury vyžádal, dosud chybějí některé dokumenty mimořádně důležité k pochopení způsobu, jímž Národní galerie hospodařila v letech 1995-1998. Jedná se například o nájemní smlouvy na prostory v objektech Národní galerie, které jsou vesměs zachovány. Vypovídají nejen o zavedené praxi Jiřího Fajta, ale také o způsobu ekonomického uvažování údajného kandidáta na ředitele Veletržního paláce Jiřího Gregora, současného proděkana FF UK v Praze a ve zmíněném období provozního náměstka a později zastupujícího ředitele Veletržního paláce. Zdálo by se téměř, že je na místě rčení o pachateli, vracejícím se na místo činu.

Právě nájemní smlouvy navíc usvědčují Jiřího Fajta z další lži v úterních Lidových novinách. Výnosy z nich totiž nesměřovaly na centrální účet Národní galerie, ale na účty jednotlivých sbírek, z nichž jednu řídil právě Fajt a druhou po provozní stránce Jiří Gregor. S těmito prostředky plně disponovali ředitelé sbírek. Výsledkem tohoto uspořádání, které je – alespoň podle informací, které zatím o Fajtově projektu unikly na veřejnost – stále ideálem horkého uchazeče o řízení Národní galerie, bylo rozhodnutí ministerstva financí, že má Národní galerie vrátit do státního rozpočtu 43,7 mil. Kč a zaplatit penále dalších 24,6 mil. Kč. Právě zrušení této praxe a samostatných účtů jednotlivých sbírek bylo jedním z důvodů původního sporu Jiřího Fajta s Milanem Knížákem před jedenácti lety. Bylo však také jediným prostředkem, jímž mohl Milan Knížák Národní galerii konsolidovat a dosáhnout toho, že začala hospodařit standardním způsobem příspěvkové organizace ministerstva kultury.

Kolik kostlivců po Jiřím Fajtovi a Jiřím Gregorovi ještě bude muset vypadnout ze skříní na ministerstvu kultury, v Národní galerii i jinde, než bude konečně tato nedůstojná fraška definitivně ukončena? Nejen Jiří Fajt, ale kterýkoliv z účastníků zpackaného výběrového řízení už je nyní jeho průběhem natolik zdiskreditován, že i kdyby byl jmenován ten skutečně nejlepší, bude jeho mandát kdykoliv zpochybnitelný. Proto je jediným rozumným řešením celé výběrové řízení ukončit a začít znovu. Bylo by to však velmi bezohledné vůči účastníkům, kdyby jejich představy měly upadnout v zapomnění. Proto znovu obešlu všechny uchazeče a požádám je, aby Virtually  poskytli své projekty. Je to jedna z možností, jak práci, kterou v souvislosti se svou účastí ve výběrovém řízení vynaložili, využít způsobem, který bude mít smysl.  Umožní totiž otevřít kvalifikovanou diskusi o žádoucí podobě Národní galerie ještě  před dalším výběrovým řízením na jejího generálního ředitele.

Uložit

Uložit