Budoucnost Národní galerie nesmí být předmětem zákulisních hrátek!
Jana Dědečková

     Série článků, kterou jsem věnovala výběrovému řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze (veškeré odkazy ZDE), měla mimořádnou čtenářskou odezvu. Četli ji v redakcích deníků i odborných časopisů, v muzeích a galeriích, na některých pražských vysokých školách i na ministerstvu kultury. Tato vysoká čtenost měla jednoduchou příčinu: internetový deník Virtually pomáhal prolomit v českých poměrech neobvyklé mlčení, které se rozhostilo po zasedání výběrové komise dne 14. dubna 2010. Podezřelé tajnůstkářství ministerstva a mlčenlivost jindy tak agilních novinářů nasvědčují, že informace, které už od 15. dubna 2010 pronikaly na veřejnost, byly bohužel vesměs pravdivé a přesné. Ráda bych nyní využila nečekaného zájmu odborné veřejnosti o Virtually  pozitivním způsobem ve prospěch Národní galerie. Jak?

     Důvěryhodnost zmíněného výběrového řízení už ministr kultury Václav Riedlbauch v těchto dnech nemůže nijak zachránit. Snad jedině kdyby jmenoval ředitelem Národní galerie svatého Lukáše, patrona malířů, mohl by se vyhnout podezření, že jedná v souladu s úzkou skupinkou osob, která se pokusila celý konkurz zmanipulovat. Je ostatně otázkou, proč se ministr Riedlbauch 4. května 2010 sešel ze všech členů výběrové komise právě s pány Michalem Stehlíkem a Radkem Špicarem a nikoliv s jinými členy téže komise, kteří o setkání s ním rovněž stáli. Předseda výběrové komise mlží prohlášeními o třech zbývajících kandidátech, tj. Jiřím Fajtovi, Markovi Pokorném a „neznámém sběrateli,“ jímž je ve skutečnosti ekonom Vladimír Rösel s bohatými zkušenostmi z londýnského bankovního managementu, ale zdroje přímo z ministerstva hovoří pouze o Fajtovi, respektive o týmu, který by s ním měl do Národní galerie přijít. To rozhodně  nepomůže „předejít dalším spekulacím,“  jak si přál pan ministr v poněkud záhadném tiskovém prohlášení z večerních hodin 5. května 2010. Přesto může ministerstvo kultury v návaznosti na toto výběrové řízení učinit zásadní krok, jehož výsledkem sice nebude jméno nového ředitele galerie, ale jímž se odborná debata o budoucí podobě této významné národní instituce posune na kvalitativně vyšší úroveň: zveřejnit projekty všech uchazečů.

     Jeden z účastníků výběrového řízení – údajný vítěz konkurzu dnes již legendárním poměrem „10:2“ – už obchází pražské redakce a svůj projekt štědře dává k dispozici, ačkoliv to ještě před několika týdny odmítal s tím, že rozhodnout o publikování projektů může pouze ministerstvo. Nechme stranou etickou stránku podobného postupu. Mnohem důležitější v této souvislosti je, že podle mínění části členů komise byly ve výběrovém řízení předloženy přinejmenším dva nebo tři výrazně lepší projekty. Je to pravda? Nebo byl naopak Fajtův projekt tak vynikající, že zastínil ostatní účastníky? Právě tuto nejasnost může publikování všech projektů (respektive těch, jejichž autoři dají se zveřejněním souhlas) na internetových stránkách ministerstva kultury snadno rozptýlit. Fajtův explicitní souhlas se zveřejněním jeho projektu ministerstvem kultury je ZDE, většina ostatních účastníků ho podle mých informací ministerstvu ráda poskytne. Tento krok by splnil hned dvojí účel: jednak by v mnohém osvětlil postup výběrové komise (v komisi mimochodem důrazný požadavek na zveřejnění všech projektů zazněl), jednak by významně prospěl ještě jiným způsobem, o němž se zmíním v závěru.


Výzva novinářům a odborné veřejnosti: žádejte zveřejnění všech projektů!

     Jenom soustředěný tlak odborné veřejnosti může podle mého soudu přimět ministerstvo kultury, aby při rozhodování o tak důležité instituci začalo jednat transparentně a podle jasných kritérií. Proto vyzývám všechny novináře a publicisty, kteří se v posledních měsících okolnostem výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie věnovali, jmenovitě zejména (v abecedním pořadí):

Magdalenu Čechlovskou z Hospodářských novin,
Vlastu Čihákovou Noshiro z Literárních novin,
Ondřeje Chrobáka z Art & Antiques,
Štěpána Kotrbu z Britských listů,
Janu Machalickou z Lidových novin,
Tomáše Němečka z Lidových novin,
Jana Skřivánka z Art & Antiques,
Martu Švagrovou z Lidových novin,
Jana H. Vitvara z Respektu

a samozřejmě všechny ostatní z Týdne, Aktualne.cz a dalších periodik, jejichž příspěvky na toto téma mi mohly uniknout, nebo byly psány pod šiframi: apelujte spolu se mnou na ministerstvo kultury, ať se souhlasem autorů zveřejní všechny projekty z výběrového řízení na svých internetových stránkách.

    Hlasy novinářů bohužel nemusí být dostatečně silné na to, aby ministerstvo kultury přiměly k  splnění tohoto požadavku. Platí to zvlášť v situaci, kdy má ministr Riedlbauch co do činění s krizí v jiných institucích svého rezortu. Proto se obracím také na představitele odborné veřejnosti, a to jmenovitě (opět v abecedním pořadí) na:

Pavla Lišku, rektora VŠUP v Praze, jednoho z odborníků, vyzvaných ministrem kultury k účasti ve výběrovém řízení, který sice účast odmítl, ale k věci se obsáhle vyjádřil v Lidových novinách,

Petra Nedomu, ředitele Galerie Rudolfinum, dalšího z odborníků, vyzvaných ministrem kultury k účasti ve výběrovém řízení, který se rovněž odmítl o řízení Národní galerie ucházet,

Michala Stehlíka, děkana FFUK v Praze a předsedu výběrové komise

a na Uměleckohistorickou společnost (UHS) a Asociaci muzeí a galerií České republiky (AMG). Vyzvěte z titulu své odborné autority ministerstvo, ať projekty, které byly předloženy v rámci výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie, bez dalších odkladů zveřejní.


Věcná debata o budoucnosti Národní galerie

     O publikování projektů neusiluji v přímé spojitosti s výběrovým řízením, které v současné době ztratilo jakoukoliv známku legitimity. Ministr úřednické vlády, která bude za tři týdny v demisi, prostě nemůže jmenovat ředitele podobné instituce, aniž by mu současně nevtiskl příslovečný „polibek smrti.“ Jde o něco jiného: sedm lidí, z nich několik naprosto špičkových odborníků, věnovalo značné úsilí formulaci své představy o budoucnosti Národní galerie, instituce s více než dvousetletou tradicí, shromažďující a uchovávající umělecké sbírky nesmírné hodnoty. Snažili se pojmenovat její silné a slabé stránky, stanovit priority jejího dalšího rozvoje, formulovat požadavky na změny právního rámce její činnosti a nalézt optimální model jejího financování. Nyní hrozí, že jejich práce přijde nazmar.

     Éra Milana Knížáka neodvratně končí a Národní galerii čekají podstatné změny. Na druhou stranu je dnes tato instituce finančně konsolidovaná, není spojena s žádnými skandály a nemá žádné akutní provozní problémy. Její výstavní plán na letošní a příští rok už prakticky nelze měnit a na rok 2012 jen minimálně. Rozvaha o investicích Národní galerie v roce 2011 a letech následujících přijde na pořad dne až v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu. Ten už bude sestavovat nová vláda, která vzejde z voleb za tři týdny. Nehrozí tedy žádné nebezpečí z prodlení.

     Zveřejnění projektů, vzniklých v rámci výběrového řízení, se může stát ideálním východiskem odborné diskuse o budoucnosti Národní galerie, oproštěné od zbytečných emocí. Pokud na jejím základě vznikne do podzimu letošního roku obecně sdílená představa o žádoucím směru dalšího vývoje Národní galerie, bude nový ministr kultury mnohem snáze hledat člověka, který ji naplní. Bude se přitom moci opřít také o většinový konsensus odborné veřejnosti, který se může stát nejlepší zárukou její budoucí stability. V této chvíli o podobném konsensu nelze hovořit ani omylem.

A když k tomu přidáme ještě

A když k tomu přidáme ještě stávku orchestru České Filharmonie kvůli změnám ve vedení ČF, tak nám vyjde, že soudruh ministr je "muž na svém místě".

Uložit

Uložit