Před majestátem smrti obvykle vášně a zloba ustupují do pozadí a také mnohostranné hodnocení osobnosti zesnulého se odsouvá na pozdější dobu. Lidová moudrost to vyjadřuje příslovím „o mrtvých jen v dobrém“. Neplatí to pro komentátora Práva  Petra Uhla, pro kterého se úmrtí ombudsmana Otakara Motejla stalo příležitostí k dalšímu výlevu  posedlosti nenávistí k „justiční mafii“. Z jeho pamfletu „Když se mafie propojují“ v Právu v pátek 14.května 2010 si neznalý čtenář může odnést dojem, že jedinou životní zásluhou zesnulého bylo vystupování proti „justiční mafii“, což jistě není pravda.

Předesílám, že se od počátku shoduji s Petrem Uhlem v názoru, že odebrání věci Jiřího Čunka a Petra Hurty přerovským orgánům na konci přípravného řízení bylo profesním selháním a možná i trestným činem autora rozhodnutí, státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, za jehož jednání je samozřejmě odpovědná nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká jako jeho přímá nadřízená. Nemohu ale přijmout Uhlovu interpretaci událostí a přenášení zášti na další lidi, kteří za uvedenou nepřístojnost neodpovídají, a od nich dále na jejich přátele nebo jen domnělé přátele. O jeho „objektivitě“ a současně o neznalosti mechanismu fungování státního zastupitelství ostatně svědčí i skutečnost, že ve svých tirádách Stanislava Potoczka vynechává. Stejně tak dští síru a oheň kvůli jeho domnělé úloze v kauze Jiřího Čunka na advokáta Pavla Němce, ale na Čunkova obhájce Eduarda Brunu a jeho významnou roli zapomíná.

Petr Uhl se v listopadu r.1989 proslavil tím, že bez prověření spolkl návnadu Drahomíry Dražské a pustil do světa kachnu o mrtvém studentovi Martinovi Šmídovi na Národní třídě. Páteční článek je dalším důkazem, že jeho přístup k informacím z podezřelých zdrojů se od té doby nezměnil. Zásada ověřování informací ze dvou nezávislých zdrojů pro něj neplatí. Otcem jeho myšlenek není ani tak přání, jako slepá zášť.

V článku mimo jiné oceňuje, že Otakar Motejl dokázal uznat chybu, které se dopustil doporučením jmenování Renaty Vesecké nejvyšší státní zástupkyní. Ve skutečnosti se ho tehdy na jeho názor nikdo neptal a ani jej ministrovi spravedlnosti a vládě nesdělil. Je ovšem pravda, že jako předseda Nejvyššího soudu ČR prosadil v roce 1993 do funkce místopředsedy Pavla Kučeru, který mu rozhodně ostudu nedělal, a odešel by do důchodu se skvělou pověstí, nebýt  loajality k prezidentovi republiky a proskribovaným přátelům.

Dále Petr Uhl tentokrát stříkl jedovatou slinou i po ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové, která se podle jeho tvrzení „snažila najít trafiku exekutora pro svého přítele Pavla Kučeru“…Na jeho filipice je pozoruhodné již to, že povolání exekutora označuje za „trafiku“, tedy za povolání, které svému nositeli přináší sice malý, leč jistý příjem, aniž by musel vynaložit mnoho umu a námahy. Aniž bych přehlížel skutečnost, že mnozí exekutoři se při provozování svého řemesla dostávají do rozporu se zákonem a dobrými mravy, dovoluji si tvrdit, že jde o náročné povolání, které v žádném případě není „trafikou“.

V exekutorském sboru působí řada příslušníků mocenských orgánů protiprávního režimu včetně bývalých důstojníků StB nebo příslušníků SNB, kteří byli nuceni po pádu režimu opustit službu. Někteří si najímají jako vykonavatele exekucí lidi s násilnickými sklony, někdy i v minulosti trestané, kteří pak páchají při exekucích nekalosti ke škodě povinných i věřitelů. Nevšiml jsem si, že by se Petr Uhl někdy bouřil kvůli tomuto přesahu předlistopadových poměrů do naší doby. Nechápu proto, proč by mu  mělo vadit, kdyby se exekutorem stal starý slušný soudce, který by určitě exekutorské řemeslo vykonával šetrně a za přísného respektování zákona.

Ovšem zpráva je sama o sobě podezřelá. Pavel Kučera je uvážlivý člověk, zvyklý na poměrně klidný život, překročil sedmdesátku a není zcela zdráv. Bylo by skutečně velmi zvláštní, kdyby se za těchto okolností pouštěl do rozbouřených vln pro něj zcela nového náročného povolání.

Podezřelá je také informace o intervenci paní ministryně. O čtyřicet volných míst exekutorů se uchází asi pět set uchazečů. Výběr provádějí komise s větším počtem členů. Ovlivnění názoru aspoň významné části z nich  není v silách ministryně ani kohokoliv dalšího. Avšak hlavně: věková hranice 70 let platí u exekutorů stejně jako u soudců. Čili Pavel Kučera se nemůže stát exekutorem, i kdyby se za něj přimluvila třeba i celá vláda.

A pokud by si Petr Uhl zprávy ověřil u pramenů, zjistil by, že Pavel Kučera nemá zájem o povolání exekutora a paní ministryně mu žádnou „trafiku“ nevyjednávala. Jenže pravda nezajímala posedlého komentátora ani v listopadu 1989 a od té doby k ocenění její důležitosti v práci novináře dosud nedozrál. Je to trvalá vada jeho novinářských výkonů, takže se nepřestávám divit, že mu redakce Práva stále poskytuje prostor k vyjadřování jeho paranoidního a obsesivního vidění světa.

Významným motivem článku je nenávist k místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi, kterou ostatně projevuje dlouhodobě při každé příležitosti. Opět se zde projevuje jeho poměr k pravdě: jeho postoj k němu se odvíjí od víry, že pronesl pověstný výrok o nadřazenosti politického zájmu nad nezávislost justice a zejména je odpovědný za protiprávní zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. Inkriminovaný výrok slyšela pouze nevěrohodná svědkyně Zlatuše Andělová, nikdo další ze stolní společnosti, která byla přítomna v Jihlavě při slavnostním otevření nové budovy státního zastupitelství. Jeho obsah se liší od obvyklého způsobu vyjadřování obviněného. Čili jej nelze považovat za prokázanou skutečnost. Nicméně Petr Uhl spolu s dalšími bulvárními pisálky postupuje v souladu s Goebelsovou zásadou o stokrát opakované lži, která se stává pravdou, a tvrzení omílá stále dokola. Byl přitom přítomen u soudu, kde ostatní členové stolní společnosti vyslovení výroku popřeli a naopak obvinili Zlatuši Andělovou z hanlivého prohlášení na adresu Jiřího Čunka.

Posedlý  komentátor ostatně nikdy nevysvětlil, jakým způsobem se měl přičinit Pavel Kučera o záchranu Jiřího Čunka, když jako soudce, byť vysoce postavený, nemá žádnou pravomoc vůči státním zástupcům ani vliv na jejich rozhodování.

Protože  právo je Petrovi Uhlovi španělskou vesnicí, při útocích na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR nedbá na presumpci neviny. K jeho očerňování zneužívá skutečnost, že na něj  podala kárnou žalobu jeho představená, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. „Odvděčila“  se mu tak za loajalitu k prezidentovi republiky při jeho pokusu o její odvolání z funkce. Podle práva a zásad dobrých mravů jeho kárné stíhání nemá až do právní moci rozsudku kárného senátu žádný vliv na hodnocení jeho osobnosti.

Petr Uhl podal také mimoděk důkaz pravdivosti mého tvrzení, že je mu právo španělskou vesnicí. Komentuje totiž průběh řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové a tvrdí, že rozsudek byl zrušen, ale  řízení bude díky soudcům Ústavního soudu ČR v červnu pokračovat. Je to naprostý nesmysl. K pokračování řízení dochází pouze proto, že Vrchní soud v Praze zrušil trapný rozsudek soudce Vojtěcha Cepla ml. a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání. Nové projednání žaloby tak bylo neodvratné a rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které Petr Uhl zmiňuje, na to nemá žádný vliv. Podobné projevy neznalosti se v Uhlových článcích s justičními náměty vyskytují dosti často.

Usiluje-li Petr Uhl skutečně o vyvození důsledků ze zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, pak štvaním proti Pavlu Kučerovi a podporováním jeho obrazu „ďábla našeptávače justiční mafie“ působí proti údajnému vlastnímu úsilí. Odvrací totiž pozornost od odpovědnosti státních zástupců, kteří použili či spíše zneužili svou pravomoc ve prospěch Jiřího Čunka. Pilně se tak přičiňuje o jejich ochranu před kárným nebo dokonce trestním stíháním. Objektivní lhůta pro vyvození kárné odpovědnosti vyprší 4. června 2010 a pokus o jejich trestní stíhání již definitivně narazil na ohleduplnost policie a  na zeď stavovské solidarity státních zástupců, kteří domněnku o trestném charakteru zásahu do kauzy Jiřího Čunka úředně vyvrátili. Nezbývá než na ni zapomenout…

Tradiční „mafiáni“, jež Petr Uhl opakovaně napadá, jsou již pro něj příliš všední.  Nejsou cílem dost zajímavým na to, aby na něj spotřeboval celou produkci jedovatých slin. Proto se tentokrát dostalo bohatě i na ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou, která nepracovala v blízkosti tzv. „mafiánů“, ani se s nikým z nich blíže neznala v době, kdy dle Marie Benešové a bulváru měli páchat nepravosti, kvůli nimž je ocejchovala. Snad stojí na tomto místě za zmínku, že pro funkci ředitelky Justiční akademie objevil Danielu Kovářovou exministr Jiří Pospíšil, který se snažil „dělat vše jinak než jeho předchůdce“. Tím se dostala do okruhu „lidí, na které je vidět“, z nichž se pak vybíral ministr spravedlnosti pro úřednickou vládu.

Kromě výše zmíněného obvinění z hledání „trafiky“ pro místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru jí vyčítá, že „prosazuje lukrativní zakázku náramků pro osoby odsouzené k trestu domácího vězení“. Pravda je taková, že Daniela Kovářová se ujala zanedbaného projektu exministra Jiřího Pospíšila a odvážně jej uvedla do života. Bez náramků to ovšem do budoucna nepůjde, takže „lukrativní zakázku“ prostě prosazovat musí. Vše ostatní, co k věci Petr Uhl uvádí, jsou pavlačové klepy. Slušný novinář by je buď doložil, nebo by se za ně paní ministryni omluvil. A pokud by se neomluvil on, omluvila by se slušná redakce.

Perličkou je tvrzení, že ministerstvo ve skutečnosti řídí exministr Pavel Němec. Petr Uhl uvádí jako jeho zdroj „zlé jazyky“, čímž přiznává, že šíří klepy, pokud ovšem nejde o jeho vlastní paranoidní představu.

 Ve skutečnosti je Daniela Kovářová mimořádně inteligentní silná osobnost, která svou vůli na ministerstvu cílevědomě prosazuje. Nezůstane-li po volbách v úřadě, bude to pro resort ztráta. Pokud snad některá svá opatření konzultuje mimo jiné také s exministrem Pavlem Němcem, je to přirozené, protože byl dobrým ministrem a zná problematiku resortu a rozumný člověk se vždy radí s chytrými lidmi a hlupákům se vyhýbá.

Nakonec Petr Uhl uvádí,  že „poctiví státní zástupci … netrpělivě čekají na volby a na novou vládu“. Pochybuji, že je schopen vyznat se v „bramboračce“ vnitřních poměrů ve státním zastupitelství, která ovšem nevznikla až za působení Renaty Vesecké, snad jen zhoustla. Ale pokud si troufá, měl by vysvětlit, na co vlastně čekají „poctiví státní zástupci“, popř. čemu chtějí utéci. Mám totiž pocit, že určité části těch, kteří doufají, že nová vláda odvolá Renatu Veseckou, nejde ani tak o nesouhlas se zásahem do kauzy Jiřího Čunka a se šikanováním jeho odpůrců, jako o nelibost kvůli personálním změnám a kritice jejich práce, které se jim ze strany nejvyšší státní zástupkyně občas dostává.

Petr Uhl zejména nechápe, že úřednická vláda nemá mandát na to, aby na řadu let ovlivnila chod státního zastupitelství jmenováním nového nejvyššího státního zástupce, proto ani nemohla odvolat Renatu Veseckou. Státní zastupitelství ale nemohlo fungovat až do voleb ve stavu vnitřní války a paní ministryně si s úkolem uklidnění vnitřních poměrů musela nějak poradit. Mnoho možností na výběr neměla a některé její kroky nebyly zrovna šťastné, nicméně požadovaného výsledku víceméně dosáhla. Teprve nová vláda, která již bude mít politický mandát a předpoklad víceletého působení, přikročí k systémové nápravě špatného stavu státního zastupitelství včetně přehodnocení způsobilosti Renaty Vesecké stát v jeho čele. Je to naděje nejen pro čekající „poctivé státní zástupce“, ale pro celou společnost.  


Vyšlo 15.5.2010 na Politikonu a webu spolku Šalamoun