Není to jen krize politických stran. Je to krize důvěry.
Tomáš Haas

Podle článku Víta Blahy "Je to skutečně jen krize politických stran?", na který tímto odpovídám, se dopouštím zásadního omylu. Zaměňuji podle něj příčiny a následky. Já tvrdím, že problémem naší politiky je rychle mizející důvěra občanů v politický systém jeho jednotlivé strany a jejich politiky. Vít Blaha se domnívá, že je jím náš volební systém. Nevím v čem má spočívat můj omyl, problém volebního systému je tématem mnoha mých článků a textů již téměř deset let.

Zásadní problém našeho volebního systému jsem popsal dlouho před tím, než se o něm rozepsal Vít Blaha, a dokonce i předtím, než se tohoto tématu ujal Františkem Mikš  ("Krize české politiky a její skutečná příčina" . Ve skutečnosti se se mnou oba pánové shodují v podstatných bodech svých textů. Problém není v tom, že bych něco zaměňoval. O tom, že náš nešťastně zvolený volební systém nedává politickým stranám možnost naplnit jejich volební program a přijmout za jeho plnění odpovědnost a zároveň bere voličům možnost své zástupce k odpovědnosti volat tam, kde to má skutečný význam, u volebních uren, jsem psal před více než sedmi lety (viz odkazy).


V mnoha článcích a textech jsem psal i o problému rozředění programů politických stran, který je důsledkem poměrného volebního systému a nevyhnutelné vlády koalic. Naposledy jsem napsal v diskusi (právě s Vítem Blahou) k jednomu ze svých nedávných článků: "Program je zředěn koaliční smlouvou, je dále zředěn programovým prohlášením vlády a ještě jednou zředěn jednáním o každém jednotlivém zákoně napřed v koalici a pak ve sněmovně, kde se často v podobě pozměňovacích návrhů transformuje v něco úplně jiného, k čemu už se nehlásí ani autoři původní předlohy. Nakonec už zákon není lékem z programového receptáře vládnoucí strany, ale jakousi homeopatickou medicinou, u které lze jen těžko rozeznat, zda má ještě cokoliv společného s tím původním záměrem vyjádřeným v politickém programu navrhovatele. Ti kdo si to neuvědomí, pak mnohdy kritizují své poslance a členy vlády pro "názorovou pružnost" a "ideovou vyprázdněnost".

Problém ovšem není jen politický. Ředění odpovědnosti nevyhnutelně znamená, že se odpovědnost vytrácí a otevírá se prostor pro korupci. V jednom ze svých výše zmíněných článků jsem před sedmi lety napsal, že náš volební systém odmítá "dát odpovědnost za vládnutí stranám, které pak hodnotíme podle toho jak plní, nebo neplní své programy, přestože jejich plnění jim systém konsensů, kompromisů a psaných i nepsaných dohod a koalic předem znemožňuje. V této atmosféře se nedaří demokratům, je ale přirozeným působištěm politických šíbrů a kšeftařů."

Přesto se nedomnívám, že poměrný volební systém je hlavní, nebo dokonce jedinou příčinou dnešní krize důvěry a že zbavuje strany a politiky jejich vlastní odpovědnosti, i když jednou z příčin krize našeho politického systému je právě společenská a politická atmosféra, která je nežádoucím důsledkem neúměrného vlivu politických stran a jejich sekretariátů na úkor odpovědnosti k voličům. Toho jsem si byl vědom daleko dříve, než o tom psali pan Blaha a pan Mikš. To nezdůrazňuji proto, abych poukázal na svou prorockou prozíravost. O problému jsem již tehdy psal jen proto, že již tehdy existoval. Existoval dokonce již dlouho před tím. Neměl jsem ještě možnost si přečíst knihu Lubomíra Kopečka "Éra nevinnosti. Česká politika v letech 1989-1997", kterou doporučuje pan Mikš. Rozhodně ale nepovažuji období mezi roky 1989 a 1997 za "éru nevinnosti" a rozhodně nesouhlasím s Vítem Blahou, když píše, že "úroveň lídrů hlavních politických stran byla ve všech směrech jiná, než těch dnešních. Klaus, Zeman i Lux, byli schopni silou své osobnosti zajistit funkční politickou scénu i v poměrném systému."

Nedokázali. Nezajistili. Právě v této době začal proces polarizace, vulgarizace a agresivity české politiky. Miloš Zeman první vyhlašoval, že "půjde vládě po krku". První oznamoval, že bude vázat členské legitimace ČSSD do kůže členů ODS. Josefa Luxe si pamatuji, jak znovu a znovu svolával po skončení zasedání vlády vlastní tiskové konference, na nichž napadal právě přijatá usnesení vlády, jejíž byl členem a místopředsedou. Nakonec byl jedním z hlavních protagonistů jejího pádu. Václav Klaus sice i tehdy zastával konsistentní stanoviska, ale jako předseda vlády musel opakovaně dělat kompromisy, jejichž následkem bylo, že se činy jeho vlády viditelně lišily od jeho vlastního veřejně známého osobního názoru. V té době vzniklo heslo "Pravicová rétorika, levicová politika". Nakonec předsedal rozkolu ve své vlastní straně a pádu své vlády. ODS se, přes odpor svého předsedy k "ideovému rozkročení", rozkročila tak, že se roztrhla ve dví, rozkročila se více než kdy předtím a než kdy potom. Klausova vláda padla po falešných obviněních z korupce jeho strany a jejich tajných švýcarských kont. Ani samostatně, ani jako celek nedokázaly tyto tři bezesporu velké osobnosti zajistit plnou funkčnost politické scény. Na konci tohoto období Klausova vláda padla a byla vystřídána "úřednickou vládou", protože politická scéna byla natolik nefunkční, že řádnou politickou vládu nebylo možné sestavit.

Nebylo to možné ani po předčasných volbách 1998 a situace musela být řešena "Opoziční smlouvou", která sice funkční vládu zajistila, ale byla natolik nestandardní a problematická, že je dodnes předmětem vášnivých diskuzí. Opoziční smlouva, ve které pan Mikš vidí kořeny dnešní krize, nevznikla jako náhlý nápad, nevznikla jen  z rozmaru Václava Klause a Miloše Zemana. Vznikla jako důsledek dlouhodobé krize, byla snahou o nalezení cesty vedoucí k lepší funkčnosti politické scény, byla pokusem o řešení problému její nefunkčnosti. Potíže politiky v období před rokem 1998. jsou tytéž, které jsou s námi dnes.Původní ideový střet stále trvá. Nemusíme jej obnovovat. Problém je v tom, že přestává být v očích veřejnosti relevantní. Je zastíněn tím, že veřejnost již nevnímá ideový zápas jako něco, co charakterizuje naší politickou scénu. Jejím hlavním a charakteristickým jevem se v očích veřejnosti stala korupce. Ideově vyhraněné strany, které na ideovém střetu staví svou politiku, nejsou příliš úspěšné, vidíme to i na potížích SSO, která není schopna získat více než marginální podporu veřejnosti. Není to proto, že by snad, jak je často opakováno, neměla publicitu. V době svého vzniku měla publicitu daleko větší, než některé nové strany, které vznikají dnes. Přesto se nedokázala etablovat jako relevantní politická strana a velmi brzy se od ní distancoval i Václav Klaus, který jí vyčetl její rozpačitost a chabý start. Nedávno, na otázku o její daňové politice, Václav Klaus odpověděl: "To, že někdo v záplavě politických stran, si troufá vyjít s extrémním názorem na daně, je v pořádku. Taková strana nechť existuje a získává svá dvě, tři, pět procent."

Václav Klaus měl tentokrát opět pravdu. Ideová vyhraněnost vede k marginalizaci politické scény, vede k tomu, že místo levice a pravice máme buď nepřehlednou množinu více či méně ortodoxních levicových a pravicových stran a skupin, nebo vznikají populistické strany, které na nepřehlednosti politické scény profitují tím, že úmyslně a okázale, jako Věci veřejné, programově odmítají všechna ideová východiska a nabízejí radikální směs levicových i pravicových nápadů které zpravidla nesnesou hlubší kritiku.
Poměrný volební systém byl jistě výrazným faktorem všech těchto potíží, nebyl ale jejich jedinou příčinou. Tím bylo totéž, co je problémem dnes. Nedůvěra, polarizace, obvinění z korupce, nevůle k řešení problémů a postupná ztráta důvěry voličů. Tehdy ještě jen částečná. Tolik pro éru nevinnosti a funkční politické scény.

Bylo by krásné, kdyby šlo říci, že vše je lehce napravitelné, že to, co nás trápí, není nic než doprovodný důsledek volebního systému. Ale tomu tak není. Pan Mikš píše, že "Kvalitu každé hry totiž určují především její pravidla, a to platí i pro politiku." Ani s tím nesouhlasím. Kolébka moderní demokracie, Velká Británie, má velmi stabilní, funkční  a demokratický systém. Přitom nemá ani ústavu a má jednoduchý jednokolový volební systém. Švédsko má složitý poměrný volební systém, podobný našemu. Obě tyto země jsou při tom demokratické a stabilní, v obou politický systém funguje. U obou má volební systém vliv na politický proces, ale ani u jedné z nich nevidíme "morální devastaci a úpadek politické kultury", který je podle pana Blahy prvotní příčinou problémů v naší zemi.O kvalitě systému nerozhodují jen pravidla. Hlavním a nejdůležitějším faktorem je schopnost a hlavně vůle daná pravidla dodržovat a jejich dodržování zajistit.
 
Poker má jednoduchá pravidla. Stejně jako v politice je úspěch ve hře dán nejen rozložením karet, ale i tím, že je závislý na psychologii, na tom, jak hráč dokáže spoluhráče přesvědčit o své síle. A stejně jako v politice se, přes jednoduchost a přehlednost pravidel sem a tam objeví falešní hráči. Ve hře jsou obvykle brzy odhaleni a potrestáni. Kvalita hry není v tom, jaká pravidla jsou nastavena, ale v tom, že falešná hra není tolerována. Důvěra je udržována tím, že falešná hra je trestána, ne tím, že se kvůli výskytu falešných hráčů změní pravidla.

Vyspělost demokracií není dána volebním systémem. Je dána tím, jak je jejich politický systém schopen sebekorekce a jak dokáže čelit problémům korupce a zneužívání politické moci, jak dokáže ujistit veřejnost, že politika a její hlavní hráči hrají poctivě. Pokud o tom nejsme schopni veřejnost přesvědčit v poměrném volebním systému, nemůžeme očekávat, že budeme hodnověrnější v systému většinovém. Hlavně se ale nesmíme ukájet nadějí, že změna volebního systému sama povede k nápravě, že nám veřejnost náhle začne věřit, že teprve potom, až změníme "pravidla hry", nastane ta pravá chvíle ke "kultivaci politické scény". Pokud jde o důvěru, neexistuje žádné "potom". Pokud dnes veřejnost vnímá politiky a politické strany jako falešné hráče, nezmění to změna volebního systému. Důvěru voličů nezískáme tím, že budeme stejné tváře volit jiným způsobem.
 
Hlavním problémem naší politiky je to, že veřejnost důvěru ztrácí. Ztrácí ji z důvodů, o kterých píši - tím hlavním je to, že veřejnost přestává věřit ve schopnost a vůli našich politických stran čelit korupci, jak na širší politické scéně, tak - a hlavně - ve svých vlastních řadách. Ztrácí ji proto, že nevěří ujišťování, že se "fair play" do politiky vrátí přijetím nějakých nových pravidel, nějakých "protikorupčních balíčků", nebo "návratem k ideím". Pokud ony balíčky a onu ideovou očistu nabízí titíž hráči, které veřejnost již dávno považuje za falešné hráče, nezmění se nic. Změna ve vnímání nastane až tehdy, až veřejnost uvidí a ucítí, že falešná hra znamená potrestání viníků a jejich vyloučení ze hry. Pokud veřejnosti říkáme, že s nápravou je nutno počkat na nová pravidla, jejichž přijetí je navíc v nedohlednu, její nedůvěra v politický systém jen dále poroste. Několik usvědčených a odsouzených provinilců udělá pro vzkříšení důvěry občanů v náš politický systém daleko víc, než sebelíbivější "balíček protikorupčních opatření" a než další proklamace o návratu k "ideové čistotě devadesátých let".

Pan Mikš píše: "Politika, byznys, zneužívání výhod a informací, vše splývá v jedno, slovo korupce se skloňuje každodenně, nikdo už v nic nevěří, pohrdání politiky a znechucení politikou nabývají extrémních rozměrů." Klíčové je ono "nikdo už v nic nevěří." To je to, o čem píši, když dnešní politickou krizi nazývám "krizí důvěry". Na rozdíl od pana Mikše ale nevidím její příčinu v "barbarizaci" naší politiky po zvolení Mirka Topolánka předsedou ODS.
 
"Barbarizace" ODS, kterou popisuje František Mikš a kterou spolu s ním pan Blaha považuje za důsledek zvolení Mirka Topolánka jejím předsedou, začala daleko před rokem 1998. Na rozdíl od nich považuji "barbarizaci" za doprovodný jev daleko hlubšího problému vnitřní korupce politických stran. Předseda ODS není všemocným vládcem a diktátorem a vedení ODS není totéž jako její předseda. Předsedovi dávají stanovy ODS velmi malé pravomoce. Ty jsou téměř všechny dány Výkonné radě, ve které má předseda stejně jako všichni ostatní členové jen jeden hlas. Členové rady nejsou jmenováni předsedou. Jsou voleni Kongresem (na návrh krajských organizací) a jednotlivými krajskými orgány strany. Stranu nemůže "barbarizovat" jen jedna osoba, byť tou osobou je její předseda. "Barbarizaci" není možné čelit tím, že  předseda strany rozdá ekonomické příručky členům vedení strany, i když přiznávám, že by to nebylo na škodu. Problém nastal po zřízení krajů a po faktickém rozpadu ODS na autonomní krajské organizace. "Ideová vyprázdněnost", pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit,  se stala problémem potom, co se krajské organizace po velkém volebním vítězství v krajských volbách, ve kterých ODS zvítězila ve všech krajích kromě Jihomoravského staly víceméně nezávislými na pražském centru ODS. Dalo by se dlouho diskutovat o problémech s krajskými "kmotry", faktem ale je, že díky jejich vlivu na krajské orgány ODS se ve většině krajů stal problém ekonomické i politické korupce skrytou náloží pod sídly krajských orgánů a zastupitelstev. Výbuch nastal v roce 2008, po tom, co se kraje distancovaly od potřebné, ale nepopulární reformy zdravotnictví a odmítaly centrální ideové řízení volební kampaně. Ve většině krajů volební kampaně odmítaly brát na vědomí, že ČSSD postavila svou kampaň na celostátních  tématech a v některých dokonce kandidáti ODS do krajských voleb proti reformě otevřeně vystupovali. Výsledkem byla pro ODS katastrofická porážka. Kupodivu byl za viníka označen Mirek Topolánek a vedení ODS. Pominuto bylo, že ODS tehdy jako jednotná strana prakticky přestala existovat. ODS se stala konglomerátem čtrnácti nezávislých stran, více či méně ovládaných "kmotry", kteří již krajské organizace nejen ovlivňovali, ale v některých krajích dokonce přímo řídili a vesele vstupovali do krajských koalic s ČSSD. Nakonec byl Topolánek odvolán stranickým pučem několik týdnů před květnovými volbami 2010 a bez ohledu na dopad, jaký bude jeho odvolání mít na volební výsledek. Skutečným důvodem jeho odvolání bylo to, že jako první a jediný člen vedení začal poukazovat na nezdravý vliv "kmotrů" na politiku ODS, na rostoucí korupci v přidělování veřejných zakázek a na nutnost tuto situaci řešit.
 
Zajímavé je, kolik styčných bodů nalezneme v osudu Václava Klause a Mirka Topolánka. Oba byli předsedy velmi nejistých a nestabilních koaličních vlád. Oba byli v době, kdy byli premiéry i po pádu jejich vlád svými spolustraníky obviňováni z ideologických ústupků. Oba byli nakonec přinuceni k odstoupení, Klaus z pozice předsedy vlády a Topolánek z vedení strany, potom, co jejich oponenti využili  falešných obvinění v mediích.  Jejich stranické předsednictví bylo v obou případech poznamenáno rozkolem, v Klausově případě došlo k odchodu části poslanců ODS a vzniku nové politické strany, Unie Svobody a v Topolánkově případě právě nyní vrcholí dlouhotrvající rozkol mezi  jednotlivými frakcemi ve Výkonné radě a vedení ODS.

Jak tento rozkol skončí, není zatím jasné. O rozporech mezi různými "vlivovými" skupinami v ODS se mluví již dlouho a před několika dny se v golfovém klubu v Klánovicích konala schůze "vybraných" členů gremia, Výkonné rady a poslanců a senátorů ODS, ze které byli jiní členové gremia a VR vyloučeni, k jejich velké a veřejně projevované nelibosti. Svolaná schůzka se měla podle předsedy Nečase zabývat "dalším směřováním ODS". Symptomatické je, že byla svolána náhle a tři týdny před volbami. V každém případě je i z listu účastníků a hlavně z listu "opomenutých", tak jak je podávají Lidové Noviny, evidentní, že Mirek Topolánek měl pravdu. Problém existuje, odpovídá tomu, jak jej MT popisoval a jeho neřešení v době odvolání MT se ukázalo být chybou. Petr Nečas nemá, pokud se nechce stát loutkou v rukách Topolánkovým odchodem posílených krajských "kmotrů", jinou možnost, než pokračovat tam, kde Mirek Topolánek skončil. A problém je natolik urgentní, že musí být řešen v nejméně vhodnou chvíli.
 
Vít Blaha se pozastavuje nad tím, že některým stranám "stačí vyslat do hospody stárnoucího aristokrata s motýlkem, jehož nejhlubší myšlenkou za posledních 5 let byla věta, že bychom měli šetřit a ne se zadlužovat." Nechci rozebírat hloubku knížecích myšlenek, sám jsem se jeho setkání s voliči bohužel nikdy nezúčastnil, ale z mnoha vlastních rozhovorů s ním vím, že to, co Vít Blaha cituje, rozhodně není jejím limitem. ODS by se ale měla - myslím si to a přeji si to právě proto, že jsem vždy byl a stále jsem stoupencem pravicové politiky- zajímat spíše o to, čím se Karel Schwarzenberg liší od jejich představitelů. Ten stárnoucí aristokrat totiž má, ať už "zaslouženě" či ne,  něco, co vedoucí činitelé ODS postrádají a co se ODS jak se zdá snaží za každou cenu úplně ztratit, totiž důvěru veřejnosti. ODS by, místo hloubání nad příčinami jeho úspěchu, měla pracovat na tom, jak si ji znovu získat. Obávám se ale, že posezení v hospodě bude v jejím případě příliš pozdě a příliš málo, byť tou hospodou byl "aristokratický" golfový klub..      
Tomáš Haas, 15.5.2010    
    
Tomáš Haas, "V čem je problém našeho parlamentu?", Virtually.cz 12.2.2003,
Tomáš Haas, "Českou republikou obchází strašidlo, strašidlo demokracie...", Virtually.cz 22.9.2003,

V demokracii žijeme již 20

V demokracii žijeme již 20 let, ale víme, my lidi, jak vůbec má taková demokracie vlastně "vypadat".. jsou tu zákony jsou tu instituce, ale nic nefunguje tak jak by mělo!! - "normální, či obyčejný člověk" se špatně, nebo vůbec - nedomůže svého práva - a nedá se hovořit pouze o náhodě, dalo by se říci, že se jedná o - úzus!,Jak můžu mít důvěru v systém, při neustále se zvyšující, všeobjímající a přetrvávající korupci - dále všechny ty neukončené ostudné kauzy - nepotrestané podvody, rozkradené, či podivně "ztracené" miliardy a podezřele "uprchlí zločinci", - z toho ze všeho jednoznačně vyplývá, že stát de facto není schopen prosazovat právo tak jak je definováno, ale to není vina stran, tady je něco vůbec špatně a nám slušným lidem se logicky nelíbí, žít v zemi, kde jsou práva převážně na straně zločinu.. a tento neutěšený stav země - trvá již 20 let! A jak říká kníže Karel :" Poctiví chtějí vládu práva, ne protekci"!!

ve svém komentáři jsem se

ve svém komentáři jsem se zmínila, že je "tady něco špatně" - a to něco je absolutní absence morálky a od chybějící morálky je vše ostatní odvozeno..., to znamená, že lidé, kterým chybí morálka - nejsou schopni rozlišovat, co je a co už není morální, a stejně tak jim chybí rozlišovací schopnost - co už je nejen nemorální, ale co je již protizákonné..a pro některé výjimečné jedince jsou slova, jako je třeba morálka, či zákonnost - mimořádně odpudivá..

"...nic nefunguje tak jak by

"...nic nefunguje tak jak by mělo!!" Žiju na Vinohradech, ale po Vašich slovech , si nejsem jistý, jestli ten můj život není virtuální... Máte pro svá slova jiná odůvodnění, než jenom argumenty z médií?

Vážená Marie v demokracii

Vážená Marie

v demokracii nežijeme, a to trvale od roku 1938. Nepřekvapuje mne Vaše nejasnost ohledně toho, co je to "stát". Je to obecný jev. Stát jsme, de jure, přece my všichni. De facto to není pravda.

Jednou z možností je oddělit pokud možno "stát" od politiků. Tuto funkci, např. formou veta, v některých státech vykonává monarcha, v našem státu se pokouší tuto funkci občas vykonávat Václav Klaus. Většinou je však přehlasován. Domnívám se, že pravomoc prezidenta by měla být posílena a měl by mít mandát vyšlý z přímé volby.

Senát, který měl původně hájit celostátní zájmy se zvrhl ve stranickou zrůdu, obdobnou parlamentu. Nezasluhuje si nic jiného než zrušení,

Základní výkonnou jednotkou státu by měl být "státní aparát", tj. profesionálové se zaručenými životními jistotami (náměstci ministra, vedoucí odborů, soudci, policisté, ředitelé škol), kteří by byli schopni čelit blbostem politicky jmenovaných ministrů, různých "nejvyšších", místních politiků, lobbistů, atd. Tak například jak v RU, tak i v ČSR se výborně osvědčila funkce jmenovaných hejtmanů, zastupujících na okrese zájmy státu.
Takže systém velmi těžko odvolatelných, vysoce kvalifikovaných úředníků s odpovídající pravomocí.

Tzv. "demokratizace" státní správy po roce 1945 byla jen přípravou na převzetí vlády jednou stranou a jejím diktátem na všech úrovních. Po roce 1989 tato tendence pokračovala jen s tím rozdílem, že vládnoucí strany se střídaly.

Na rozdíl do Vás se domnívám, že za současný stav neodpovídá nikdo jiný, než současné mafiánské politické strany se svou touhou po moci, korytech a po rozhodování o zakázkách všeho druhu. Proto je třeba výrazně zeslabit moc politických stran. Političtí prostitutové převlečení do jiného roucha nejsou řešením.

Ne zcela novým, ale výrazným nástrojem v oblasti politiky se stala média, která "rozhodují o tom, kdo v politice bude" a dokáží toho, na koho se zaměření, doslova zničit. Protože naši slavní "nezávislí novináři" , ať již investigativci nebo komentátoři zaprodali média a pracují jako námezdní žoldáci, měla by se zpřísnit soudní ochrana osobností proti pomluvám (opět zavést jako trestný čin).

Není to radostné, ale je to tak.

S pozdravem a přáním klidného spaní

Pokračující seriál p.Haase k

Pokračující seriál p.Haase k situaci v ODS před volbami(?) má řadu myšlenek a názorů, se kterými se ztotožňuji, přesto bych chtěl jednoduše a stručně upozornit , kde mám jiný názor
- volební systém považuji za základní problém politické kultury u nás, jelikož i často uváděná barbarizace opoziční smlouvou má podtext, že hlavním motivem pro její uzavření byla snaha o většinový systém

- příklad fungujícího Švédska s poměrným systémem není typický, poněvadž jde o zemi s vynikajícím ekonomickým potenciálem(přír.zdroje, válkou nedotčený průmyslap.) s nepřetržitou demokratickou tradicí s vžitou solidárností. Přesto pouze rozhádanost pravicových stran umožňuje vládnutí socialisrtům (s vyjímkou vlády Bildta), sráží Švédsko do průměru vysokými daněmi na pokrytí nadměrných dávek s omezením prosperity.

- daleko vhodnější by byl příklad USA s poměrným systémem, jehož dalekosáhlé důsledky počínaje třeba přetrrváváním říše zla až třeba po likvidaci Izraele s vazbou na ropná pole BVlízkého Východu by zcela změnily politickou i ekonomickou mapu světa

- vyspělost demokracie je nepřímo, ale zásadně ovlivňována většinovým systémem, který preferuje osobnosti v příchodu do politiky podle obvodů, které sebou nese i přímý způsob volby představitelů správy, sampsprávy, justice, policie s přímou vazbou na odpovědnost a tedy i nižší náchylnost ke korupci

- stále omílaný motiv odvolání Topolánka krajskými kmotry a vlivovými skupinami ODS nemá žádnou logiku, jelikož něco organizovat 2 měsíce s krkolomným průběhem, když by stačilo počkat na volby s klidným způsobem by mohl napadnout jen blázna, což iniciátoří v podobě převážného počtu funkcionářů určitě nejsou. Jsem přesvědčen o motivu, který spočíval ve snaze zachránit strmě padající preference. Umí si p. Haas představit sílu devastující předvolební masáže na ODS v čele s Topolánkem?

1. Základním problémem

1. Základním problémem politické kultury není volební systém. Ten příklad Švédska jsem uvedl jen proto, že na něm je možno dokázat že politická kultura není přímo závislá na volebním systémeu. Je mnoho zemí s pomerným volebním systémem mimo Švédska a mohl jsem stejně tak použít některý z nich (Irsko, Finsko, Malta, Švýcarsko), kde korupce není zdaleka problémem, jakým je u nás. Naopak jako příklad země, kterou bych nechtěl kopírovat mohu uvést Filipiny, jejichž volební systém kopíruje americký, nebo některé africké státy, bývalé britské kolonie, které mají většinový volební systém zděděný po Britech a korupce u nich kvete jako bolševník.
Smozřejmě - a to jsem tvrdil vždy a tvrdím to i dnes - je většinový systém anglosaského typu lepší (podle mého ten jednokolový, Britský, Kanadský a Americký, který nedovoluje to co vidíme u našeho většinového systému senátních voleb, sice to, že se v druhém kole všichni sjednotí proti tomu největšímu a zvolen je nakonec někdo, kdo první kolo projel).
Říkám pouze, a to je hlavním smyslem mého článku, že nemůžeme čekat, jak navrhuje Vít Blaha ve článku se kterým polemizuji, až budeme mít většinový volební systém a teprve potom začít s "kultivací politické scény".
Mimochodem, proč by šíbři, kmotři a šibalové měnili volební systém, který jim dokonale vyhovuje?

2. "stále omílaný motiv odvolání Topolánka krajskými kmotry a vlivovými skupinami ODS nemá žádnou logiku, jelikož něco organizovat 2 měsíce s krkolomným průběhem"

Proboha Vy si snad myslíte, že říkám, že Topolánek organizoval ještě před volbami nějaký puč, kterým by odstranil většinu krajských předsedů a zástupců ve výkonné radě? To je nesmysl a není to ani možné. Stal se přesný opak. Nebo si myslíte, že byl odvolán pro to co řekl pro magazin LUI? To už při jeho odvolání netvrdili ani ti, kdo jej podřízli. Topolánek prostě pojmenoval zásadní problém ODS a následovalo jeho krkolomné odstranění - dva měsíce, před volbami. Nezačal o tom mluvit "před volbami", ale dělal to poslední rok a půl - od prohraných senátních a krajských voleb. Řešení by muselo nastat po volbách a muselo by přijít hlavně zdola.
Ostatně Nečas dnes už říká totéž, problém je reálný a řešení musí přijít rychle. Proto schůzka v Klánovicích. Nečas se dostává do do konfliktu s těmi samými lidmi jako Topolánek.

Patrně jste mi neporozumněl,

Patrně jste mi neporozumněl, ale snad se vyjádřím přesněji. Naznačujete, že proti topolánkovi bylo zorganizováno něco jako vnitrostranický puč, což logicky odmítám, jelikož pokud by byl záměr odstranit pouze Topolánka, tak by bylo jednodušší počkat 2 měsíce na výsledky voleb, které by automaticky znamenaly odchod Topolánka. Dokonce skutečné řešení je pro Nečase nevýhodné, jelikož prohrané volby odskáče pravděpodobně také on, přitom při ponechání Topolánka do voleb by mu dávalo šanci na vedení ODS, pokud o to vůbec stojí.
Správně upozorňujete, že podmínky pro demokracii jsou v každé zemi jiné, takže nikoliv všude většinový systém automaticky znamená vrchol politické kultury, ale platí, že poměrný systém by poměry dále zhoršil nestabilizací vládnutí.

Myslím si, že ve státě, kde

Myslím si, že ve státě, kde opilí novináři sebevědomě a nahlas prohlašují, že oni budou určovat, kdo v české politice zůstane a kdo ne, jsou jakékoli úvahy o čemkoli zbytečné, třebaže, podle mého názoru, úvahy o krajských kmotrech nepostrádají reálný základ.

Nicméně se zdá, že zkušenost s různými selektivně zdůrazňovanými mediálními pseudokauzami skutečně potvrzuje smutný fakt, že směřování České republiky budou i nadále určovat morální trosky opilé nejen svou mediální mocí.

___________________________________________________________________________________