Nový Marshallův plán? To snad ne!
Ladislav Tajovský

HN 4.05.2012

S tím, jak se Španělsko hlouběji propadá do strukturálních problémů, padají stále silnější slova – a často ze strany těch, kteří ničeho jiného než právě velkých slov nejsou schopni. Od jedněch slyšíme o "katastrofě obřích rozměrů", jinde zase defiluje další "ztracená generace". Došlo i na volání po "Marshallově plánu pro Španělsko", či dokonce celou unijní periferii.

Kdykoliv se tahle historická reminiscence objeví, můžeme si být jisti dvěma skutečnostmi: zaprvé, že jde opravdu do tuhého, zadruhé, že se moc neví kudy kam a nadějí je příchod takřka mytické pomoci zvnějšku, která jako deus ex machina postaví na nohy to, co už se pěknou řádku let povaluje v blátě.

Obě tyto tradiční okolnosti jsou ve Španělsku splněny v míře téměř vrchovaté. Přesto je vzývání jakéhosi postmoderního Marshallova plánu úplně mimo. A to hned z několika důvodů.

Přeceňovaná pomoc Jeden je historický a spočívá v notně nadsazených zásluhách připisovaných Programu obnovy Evropy, jak se plán z roku 1948 oficiálně jmenoval.

Ne že by v době jeho fungování nedošlo k mimořádně rychlé obnově západoevropské (a japonské, kde probíhalo něco obdobného) ekonomiky. Na něm však v žádném případě neměl Marshallův plán rozhodující podíl, přestože šlo o přesun masivních prostředků z USA do Evropy pohybující se v řádu dnešního zhruba půl bilionu dolarů. Primární rozměr pomoci byl mezinárodně politický – železná opona zaklapla mezi příjemci pomoci na jedné a těmi, kteří ji odmítli, na druhé straně – a v některých zemích také vnitropolitický – pomoc z USA měla odebrat hlasy těm západoevropským silám, které lačnily po bezdechém teple Stalinovy náruče.

Ekonomicky byla zámořská pomoc doplňkem jednotlivých domácích programů (snad s výjimkou Německa). Vzhledem k tehdy převládajícímu keynesiánskému hospodářsko-politickému paradigmatu šlo vlastně o jakési přerozdělování na transatlantické úrovni, přičemž ze strany USA byl celý projekt vnímán zejména jako pragmatická investice do vlastního odbytiště. Někteří odborníci právě z tohoto důvodu vysvětlují fakt, že přes tento pochybný princip Marshallův plán obtížně můžeme označit jako neúspěšný, tím, že trval jen krátce a znamenal pouze jakýsi prvotní impulz.

Je zřejmé, že přímý ekonomický dopad programu byl mnohem menší, než jaký se mu dnes ve zpětném pohledu přikládá. Klíčový význam však měl americký plán z pohledu rozjezdu procesu evropské integrace – dnes se již málo zdůrazňuje, že tím, co přivedlo Francouze a Němce ke společnému stolu, byla nekompromisně formulovaná podmínka ze strany USA (adresovaná zejména do země galského kohouta): abyste pomoc dostali, musíte souhlasit s tím, že něco připadne i Němcům. Americká představa šla dokonce tak daleko, že odmítali poskytnout uvolněné fondy jednotlivým evropským zemím samostatně. Místo toho měla být jejich příjemcem čerstvě zrozená federace evropských států. Že se tuto kantovskou myšlenku realizovat nepodařilo, je jiná věc, ale podmínka kooperace a brzké integrace aspoň některých příjemců pomoci byla splněna a dál žila svým vlastním životem.

Vládní domácí úkoly Ještě víc kulhá dnešní španělská paralela z pohledu hospodářsko-politického. Španělsko za sebou nemá devastující válku s poničenou infrastrukturou. Do značné míry je to přesně naopak – v geologicky dohledné historii Španělé nepamatují tak masivní výstavbu všeho druhu, jaká je potkala v minulé dekádě. Je to vlastně přesně naopak – jedním z průšvihů je hypertrofovaná stavební konjunktura v předešlých letech a teď už "není co stavět", chceme-li zůstat v oboru; vůbec není problémem, že by v zemi panoval nedostatek volných finančních fondů. Po dekádě umělého boomu je nedostatek smysluplných příležitostí pro jejich využití – stejně jako si v automobilovém průmyslu po odeznění vlivu šrotovného všechno pěkně sedlo na zem ještě z větší výšky, než by tomu bylo o pár měsíců dřív. Tohle nemůže být jinak a nikdo s tím v řádu několika málo let nic neudělá.

Něco podobného bohužel platí pro ústřední problém španělské ekonomiky, tragickou nezaměstnanost. Ta je nebezpečná zejména tím, že drtivá většina z téměř čtvrtiny práceschopného obyvatelstva marně hledá práci dlouhodobě. Sociální deprivace s tím spojená skutečně znamená obrovskou ztrátu lidského potenciálu, která je svým způsobem nenahraditelná, protože nevratně zmizí v čase. Málo se dnes uvádí, že Španělé měli výrazně dvoucifernou nezaměstnanost i v době nepřirozeně vysoké konjunktury, což znamená jediné – nezaměstnanost má primárně "systémové" příčiny a nebere nijak zvlášť ohled na to, jak se právě vyvíjí reálná ekonomika.

A právě tady, trochu paradoxně, bliká světélko naděje. Pokud se pod vlivem vskutku šílených čísel z trhu práce vláda rozhodne realizovat zásadní změny, může se poměrně rychle nezaměstnanost snížit. Zpočátku se bude jednat spíše o jakousi účetní operaci, obdobnou té, kterou provedla např. Dzurindova vláda na Slovensku, ale i ta sama o sobě může mít blahodárný dopad.

Každopádně jakákoliv opatření, která v tomto ohledu něco přinesou ze střednědobého hlediska, musejí vycházet z hlubokých reforem sociálního systému obecně a trhu práce konkrétně. O faktické nemožnosti propuštění zaměstnance a dalších ve svém důsledku brutálně asociálních zajímavostech španělského trhu práce bylo napsáno více než dost. Jde o klasický případ nepřímé vazby mezi ochranou zaměstnanců na jedné a výší nezaměstnanosti na druhé straně. Chtělo by se napsat na druhé straně barikády – protože pokud k těmto změnám nedojde velice rychle, může se celý jih Evropy vznítit v plamenech sociálních bouří, které západní svět už několik desítek let považuje pouze za součást osnov dějepisu. Žádný Marshallův plán tady nemá co dělat. Všechno je to jen dlouho odkládaný domácí úkol španělských vlád okořeněný tím, čím se dnes ve Španělsku platí. Ale to už je zase trochu něco jiného.

Uložit

Uložit