Francouzský filosof Jacques Maritain (1882–1973) pocházel z francouzských liberálně protestantských vyšších kruhů: byl vnukem významného politika druhého císařství Julesa Favra, který podepisoval po bitvě u Sedanu v roce 1870 Bismarckovi potupnou francouzskou kapitulaci. V mládí byl Maritain antiklerikálním socialistou; přátelil se mimo jiné s vynikajícím básníkem Charlesem Péguym, který později podobně jako jiný filosofův přítel z mládí, Renanův vnuk Ernest Psichari, padl v první světové válce. Během studií na Sorbonně se Maritain seznámil se svou pozdější manželkou Raïssou Umancovovou, ruskou Židovkou z Rostova na Donu, jejíž rodina se do Francie uchýlila před pogromy. 

V nakladatelství Triáda vyšly po edici několika Maritainových významných děl – Člověk a stát (2007), Sedm lekcí o jsoucnu a o prvních principech spekulativního rozumu (2008) a Odpovědnost umělce (2011) také Raïssiny vzpomínky psané v americkém exilu ve čtyřicátých letech Velká přátelství. Podávají nejen svědectví o duchovním hledání a myšlenkovém zrání dvou mladých francouzských intelektuálů z počátku minulého století, ale před našima očima vyvstávají důvěrné portréty osobností jako Léon Bloy, Henri Bergson, Charles Péguy, Georges Rouault, Marc Chagall a dalších. Úsměvně působí, dozvídáme-li se, že Péguyho matka mladého Maritaina přemlouvala, aby jako někdo vzdělanější a moudřejší rozmluvil „Karlíčkovi“ jeho katolicismus, přitom Maritain sám byl již na cestě k němu. Katolíkem se stal poté, co společně s Raissou přijali v roce 1906 křest; kmotrem jim při něm byl Léon Bloy.

Maritainův myslitelský odkaz je olbřímí a rovnomocný hned v několika rovinách. Jako metafyzik bývá řazen mezi hlavní pilíře tomistické obnovy katolického myšlení, inspirované encyklikou Aeterni Patris (1879) velkého papeže Lva XIII. Vedle Etienna Gilsona je Maritain uváděn jako tvůrce „existenciálního“ tomismu v metafyzice a kritického realismu v teorii poznání. Neměl rád, když se o něm hovořilo jako o „novotomistovi“, protože mu nešlo o nastavovanou kaši „esencialistických“ systémů, které Tomášovu filosofii a teologii ředily nebo deformovaly, ale, podle jeho vlastních slov, o „paleotomismus“, a tedy o pramenné studium a o neprostředkované navázání na to, co je u Tomáše nejpůvodnější a nejsilnější. 

Po druhé světové válce u nás vyšel Maritainův Integrální humanismus – knihu napsal na konci třicátých let a reflektoval v ní sociální sféru se všemi silně znepokojujícími jevy. Základním popudem k jejímu napsání byla encyklika výše zmíněného pontifika Rerum novarum (1891). Maritainova kniha zahrnuje nejen jasnozřivou polemiku s teoretickými východisky obou úspěšně bujících totalitních systémů, komunismu a nacismu, popřípadě s ideologiemi autoritářských režimů, nýbrž také obnáší konzistentní snahu o „rehabilitaci materiální příčinnosti“, kterou i soudobí křesťanští filosofové často přehlíželi, zatímco křesťanští politikové se pohodlně zabydlovali ve schizofrenii zbožného soukromí a pohanství navenek. 

V českém kulturním světě byl Maritain vnímán především jako filosof umění; v období mezi světovými válkami vyšla česky jeho kniha Umění a scholastika (1933) a časopisecky několik textů o umění a kultuře včetně významné stati Náboženství a kultura. Svět se od té doby dost radikálně změnil. Je přesycen informacemi, záplavou informací, ale většinou jde o informace v „brutálním“ stavu, které vyžadují nejen utřiďování, ale také rozlišování mezi nimi, a v neposlední řadě formování, utváření našeho ducha na jejich základě a s jejich pomocí. Kudy vede cesta od informace k poznání a od poznání k moudrosti? Nedokážeme-li ji nalézt, hrozí nám, že uvízneme v informační hlušině, absurditě. V dnešní době snad kromě sféry náboženství neexistuje oblast více postižená relativismem, matením pojmů a zmatením hodnot, záměnami, neujasněnostmi a generalizacemi všeho druhu než oblast umění v nejširším smyslu. V obecném úpadku se také nezdá být jen schopnost rozpoznat a posoudit kvalitu uměleckého díla, ale i samo oddělování umění od toho, co umění není. Umění moderní, umění současné a umění minulosti – jak je neeklekticky a nesynkreticky pojmout tak, aby se v našem vědomí a vnímání vzájemně nevytlačovaly a netříštily se o sebe? Základní pojmenování a kritéria nám může pomoci nalézt Jacques Maritain v neobsáhlé knížce Odpovědnost umělce, kterou napsal a vydal před více než padesáti lety a která následovala nějakých deset let po velké syntéze Tvořivá intuice v umění a poezii napsané původně v angličtině a vydané v roce 1953. Časový odstup půl století nemusí nutně znamenat handicap. Maritainova žena Raïssa říká ve Velkých přátelstvích, že už v době, kdy se spolu poznali, měl mimořádný smysl pro poezii a pro výtvarné umění a že byl vysoce vzdělán ve věcech umění. S domem Maritainových v Meudonu u Paříže je spojována řada „velkých přátelství“ s umělci v meziválečné době: připomeňme alespoň malíře Georgese Rouaulta a Marca Chagalla, básníka Jeana Cocteaua nebo skladatele Igora Stravinského nebo Erica Satieho. U umělců, s nimž se Maritain přátelil, dokázal vystihnout povahu a nezaměnitelnou stopu jejich umění a často také předvídat jeho další směřování. Síla Francouzů má podle jeho vlastních slov spočívat ve schopnosti rozpoznávat a rozlišovat – jedno z jeho nejvýznačnějších filosofických děl Stupně poznání nese ostatně přímo podtitul Sjednocující rozlišování (Distinguer pour unir). 

Díly jako Umění a scholastika nebo Tvořivá intuice v umění a poezii přispěl Jacques Maritain k formulaci principů novodobé tomistické estetiky nejvýrazněji z filosofů této školy. Jeho filosofie umění sleduje umění jednak jako vlohu, dar uvnitř tvořivého subjektu, a jednak jako „artefakt“, umění ve vykonaném objektivním díle. V Odpovědnosti umělce se autor vrací k některým tématům, jimž se věnoval v obou jmenovaných dílech, ale, jak sám v úvodu říká, netýká se tato jeho studie pouze estetiky, neboť patří především do morální filosofie. „Umění působí, že člověk si počíná správně ne co do užívání lidské svobody, ale co do správnosti zvláštní operativní síly. Dobrem, které umění sleduje, není dobro lidské vůle, nýbrž dobro vytvářené věci,“ čteme v úvodní kapitole nazvané Umění a mravnost. Umění svůj dokonalý výkon nepodmiňuje žádnou občanskou či jinou bezúhonností tvůrce. Proto Maritain cituje známý výrok Oscara Wilda o tom, že někdo může být travič, aniž by tato zlá náklonnost mohla představovat argument proti jeho případné dobré próze, a dodává, že Wilde byl dobrým tomistou. Stejného uznání by nejspíš došel Woody Allen za film Výstřely na Broadwayi, v němž se zabiják stane autorem dobrého dramatického kusu.  

Výklad o umění a mravnosti doplňují v následujících dvou kapitolách úvahy o nebezpečí „chybných názorů“. Na jedné straně je to pojetí umění pro umění, u kterého dochází k osudové záměně: „člověka, který je umělec, nahrazuje umělec abstraktně oddělený od člověka“. Jestliže je v tomto případě pomíjen nebo silně relativizován svět mravnosti a hodnoty lidského života, jakož i fakt, že „umělec je člověk“, potom na druhé straně „heslo umění pro lid neuznává /.../ svět umění samého a hodnoty tvůrčího intelektu a to, že umělec je umělec“. V závěrečné kapitole Poezie a dokonalost lidského života, která nehovoří o odpovědnosti umělce vůči lidskému společenství, ale vůči sobě samému, polemizuje francouzský filosof s některými zakořeněnými nebo i jen latentními manichejskými představami o vztahu umění a smyslovosti, o životě umělce mezi lidmi i o nejkřehčích věcech, stanou-li se látkou díla. Konstatuje „cosi dětinského na představě, že má-li romanopisec či dramatik vědět, o čem mluví, potřebuje se ponořit do hříchů“, a tvrdí, že „nejlepším učitelem geografie zla je umělcova introspekce“. Zároveň ovšem varuje „před starou Lutherovou iluzí, která považovala každý nezřízený pohyb nebo každou bouři smyslovosti – ať byla sebemocnější, ale nedobrovolná a odmítaná – za hřích.“  I zde jsme se vzdálili Maritainově době. Bylo-li už tehdy dovoleno téměř vše, nyní se zdá být dovoleno úplně všechno. Co bylo za jeho života vnímáno jako chabě podložená výstřednost nebo nehoráznost, jako by se dnes stalo běžným standardem. Ale je-li právě v umění něco jenom běžné, ať si to běží. Maritainův hlas zaznívá po půlstoletí ještě naléhavěji jako výzva pozdvihnout se z prachu. 

Jacques Maritain: Odpovědnost umělce. Přeložil Karel Šprunk. Vydalo nakladatelství Triáda v roce 2011. 108 s. 

Vyšlo v revue Kontexty 6/2012.