Občanský institut

Je pozoruhodné, že mnoho českých občanů ani po čtvrt století zkušeností s parlamentní demokracií parlamentarismu příliš nerozumí. Parlamenty, volené sbory poslanců či senátorů, mají především tři role – zákonodárnou, kontrolní a reprezentativní.

Ve stabilní demokracii je nejméně důležitou rolí parlamentu paradoxně ta zákonodárná – zákonů nemá být mnoho, nemají se často měnit a mají být předvídatelné. Takzvaná zákonodárná smršť, kdy parlament přijímá zákony jako smyslů zbavený, je znakem úpadku a dekadence demokracie – vládu zákona, právní stát, totiž nahrazují detailní regulace lidského života.

Vláda zákona je možná, jen pokud průměrně vzdělaný a inteligentní občan ví, co je zákon – co je zakázané a povolené. Přitom pro něho platí, že to, co zákon nezakazuje, je povoleno. Neví-li to a musí neustále nahlížet do nových zákoníků, nejde o vládu zákona, ale o regulační džungli. Smyslem zákona je vymezit legální rámec společnosti, přičemž pro stát, státní moc, platí opačné pravidlo než pro občana – vše, co zákon nepovoluje, je zakázané.

Barry Goldwater (1909-1998), americký konzervativní senátor a v roce 1964 kandidát za Republikánskou stranu na prezidenta, řekl: “Nepřicházím, abych odhlasoval nové zákony, ale zrušil staré – zbytečné a škodlivé a ty, jež přijdou daňové poplatníky na mnoho peněz. Obviní-li mě poté někdo ze zanedbávání zájmů svých voličů, řeknu mu, že dle mne je jejich hlavním zájmem svoboda, pro niž dělám vše, co je v mých silách!”

Kontrola

Mnohem důležitější než zákonodárná role parlamentu je jeho kontrola výkonné moci. V naší parlamentní, nikoli prezidentské demokracii platí, že vláda, výkonná moc, má být odpovědná dolní komoře parlamentu, který ji jako celek kontroluje. Tato jeho kontrolní role se neodehrává primárně hlasováním o vyslovení důvěry, či nedůvěry vládě – to je jen vrchol této role -, nýbrž schvalováním rozpočtu a činností kontrolních výborů a komisí.

Schvalování rozpočtu je nejdůležitější pravomocí parlamentu a spočívá v ní jeho největší síla. Může vládě odmítnout poskytnout finanční prostředky, přičemž její výdaje i ministerstev musí schválit. Toto schvalování rozpočtu je jednak největší pákou parlamentu na vládu, jednak vrcholným svátkem parlamentního roku. Neschválením rozpočtu může vládu trestat i přinutit ke změně politiky.

Parlamentní kontrolní výbory a komise zvou státní úředníky “k výslechu” o jejich práci. Na základě toho si pak parlament může vytvořit názor, jak vláda funguje. Například v USA či v Polsku mají tyto výbory právo chtít, aby státní úředníci vypovídali pod přísahou, a pokud úmyslně lžou, jde o trestný čin. Tím může parlament kontrolovat exekutivu, což je důležité především u represivních státních orgánů.

Reprezentativní role

Třetí role parlamentu – reprezentativní, tedy představitele celého národa, všech jeho podstatných částí a politických názorů – není z krátkodobého hlediska stejně důležitá jako jeho kontrolní role. Z dlouhodobého hlediska však má pro stabilitu země a loajalitu jejích občanů k politickému režimu obrovský význam. Proto je třeba, aby parlament měl dvě komory volené v jiné době a ideálně i odlišnými volebními systémy.

V parlamentu by měly být zastoupeny všechny politické názory – kromě naprosto marginálních. Občan od demokracie očekává, že jeho politický názor bude mnohokrát součástí nejen vládní většiny, ale i opoziční menšiny.

Pro loajalitu občana k režimu a vládě není podstatné, aby jeho názor byl většinový a převládal, ale aby byl vždy v parlamentu zastoupen – aby se názorově mohl ztotožnit alespoň s jedním poslancem či senátorem, a čím jich je víc, tím samozřejmě lépe. (Pokud žádný takový názor není, nezbývá mu než kandidovat a zastupovat svůj názor a obdobně smýšlejících sám.)

Tři škodlivé procedury

Parlamentarismu škodí tři politické procedury – referendum; omezení imunity poslanců a senátorů; a zkrácení času na jejich projevy. Nepřímá demokracie neboli rozhodování parlamentem není lepší formou vládnutí než přímá demokracie – rozhodování referendy -, protože by poslanci či senátoři byli rozumnější, morálnější či ctnostnější než zbytek populace. To v žádném případě, neboť jsou odrazem voličů. (Jsou-li mezi voliči gauneři, pak jsou i mezi zastupiteli. Jsou-li mezi voliči světci, pak je jich několik i mezi zastupiteli.)

Největší výhoda parlamentní demokracie spočívá ve zvažování, odborné a věcné diskusi, jež se nejčastěji odehrává ve výborech; na plénu se jen hlasuje. Takovou diskusi nelze vést za účasti celé populace, ale pouze v omezeném počtu lidí. Zvažování sice nezaručuje nejlepší řešení, ale z dlouhodobého hlediska tuto možnost zvyšuje.

Proto by stoupenci referend místo nich měli spíše prosazovat, aby o otázce v referendu rozhodlo 281 náhodně vybraných českých občanů – stejně jako má členů Parlament ČR. Ti by byli zhruba na dva měsíce uzavřeni do budovy, kde by měli k dispozici všechny analýzy a stanoviska pro a proti dané otázce, a po diskusi by o ní hlasovali. Bylo by to levnější než referendum a daný účel splnilo. Není však třeba vybírat ke každé nové otázce 281 lidí, protože disponujeme stejným počtem členů parlamentu.

Imunita poslanců a senátorů není privilegiem, ale ochranou menšinových politických názorů. Čím menší imunita, tím snadněji lze opoziční poslance a senátory zastrašit. Čím větší imunita, tím větší ochrana menšinových postojů. Pro zkrácení času na projevy poslanců a senátorů pak hovoří, že trvají mnoho hodin, jsou monotónní a bezobsažné.

Problémem však nejsou projevy poslanců a senátorů samy o sobě, ale za prvé to, že dnešní zastupitelé neumějí mluvit, protože zanedbávají výuku rétoriky. A za druhé to, že nikdo nechce nikoho přesvědčit, přičemž se ani nikdo nechce nechat přesvědčit. Projevy jsou jen z nutnosti – vláda si mele své a opozice také. A poslanci hlasují podle stranické disciplíny.

Zlatý věk

Tak tomu vždy nebylo. Ve zlatém věku parlamentarismu a parlamentní rétoriky – v 19. století – se poslanci snažili své kolegy přesvědčit a často se jim to dařilo. Chce to však umět hovořit a naslouchat argumentům.

Nejslavnější doba amerického Senátu byla v první polovině 19. století, před válkou Severu proti Jihu. Mluvil-li tehdy některý z trojice senátorů John Calhoun (1782-1850), Henry Clay (1777-1852) a Daniel Webster (1782-1852), všichni jim naslouchali, přičemž často přesvědčili nejen své váhající či nerozhodné kolegy, ale i oponenty. Jejich občas několikahodinové rétorické výkony změnily historii, politiku i směřování USA a rozhodovaly o občanské válce či o míru a zachování Unie.

Když Benjamin Disraeli (1804-1881), tehdy britský ministr financí v konzervativní vládě hraběte Derbyho, v prosinci 1852 obhajoval rozpočet, byl by jej nejspíše obhájil a vláda by si udržela parlamentní většinu, ale poté, co domluvil, povstal jeho protivník z opoziční Liberální strany William Gladstone (1809-1898) a v dvouhodinovém projevu rozpočet rozcupoval. V důsledku Gladstonova projevu se Derbyho koalice rozpadla, vznikla nová koalice hraběte Aberdeena, v níž se ministrem financí stal Gladstone.

Náhrada akciovou společností

Sním o tom, že poslanci a senátoři nebudou hovořit jen z nutnosti, ale budou se snažit přesvědčit své kolegy. A pokud se jim bravurním rétorickým výkonem podaří získat na svou stranu představitele opačného názoru, bude to svátek demokracie.

Chce to však, aby parlament nebyl záležitostí rutiny, neexistoval předpis, kolik minut smí poslanec či senátor hovořit – “odkecal” si to a už “neotravoval” -, a aby hlasovací mašinérie přestaly schvalovat předem dohodnuté bez ohledu na rozpravu.

Pokud se to nestane, možná by bylo lepší parlament zrušit a nahradit akciovou společností, ve které by každý předseda sněmovní politické strany hlasoval na základě mandátů, jež získala ve volbách. Žádní poslanci by nebyli třeba a straničtí lídři by bez rozpravy oznámili: “Všemi svými hlasy hlasuji pro/proti návrhu.”

Ušetřil by se tím sice čas, ale parlamentarismus by to nebyl. Byla by to vláda oligarchie.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz