Odčiníme Masaryka
Pavel Kopecký

Česká republika dnes není žádné sedmé nebe. V podstatě je na tom poměrně špatně. Na prvním místě hospodářsky, leč i mravně. Třebaže se její obyvatelé pravidelně chovají, jako by se jich okolní události ani netýkaly. Zároveň jsou s to zase a znovu, donekonečna se divit  následkům své – řekněme to na rovinu – otupělosti.
 
Dětinsky se rozhořčují nad všudypřítomnými autostrádami do pekel korupce, jež je při té nejvyšší pravděpodobnosti ničím proti 90. letům. A přitom hlavu státu Václava Klause (lidově přezdívaného „tuneldědek“) dle průzkumů vysoce uznávají. Leností konat při správě věcí svých dávají zelenou také dalším ústředním architektům polistopadového budování/bourání demokracie. Spokojeně přebírají parole z médií, takže dost černých peněžních toků uplynulo, než si všimli, že veterán Občanské demokratické strany (ODS) Petr Nečas, toho času premiér, není zrovna „Pan Čistý“.

    Převaha v rozhodující dolní komoře navzdory konfliktům, zradám, rozpadu koaliční strany nebo neslýchané protipolicejní zvůli nenormálního ministra kasy Kalouska, byť oslabená, drží. Dál hrozivě zadlužuje stát a rochní se ve (verbální) sprostotě a korupci.
Nejedno podezření na machinace se vztahuje rovněž k pravicí prosazovaným církevním „restitucím“. Nesouhlasí s nimi sice čtyři lidé z pěti, jenže předseda vlády Nečas dal zřetelně najevo, že na mínění Husova lidu obecného zvysoka kašle. Jeho přisluhovači vytahují „z paty“ fráze o krádežích za čtyřicet let totality, což je samo o sobě myšlenková zkratka, a během dvaceti letech masarykovské demokracie, jež musí odčinit. De facto jde o obrácení prvorepublikového antiklerikálního hesla o odčinění bitvy na Bílé hoře. Pozoruhodné, že?

Přes dvě desetiletí byla záležitost u ledu – za vlád takových i makových. Až se stal dle očekávání českým primasem biskup Dominik Duka. Známý totiž silnou slabostí pro husitství blízkého prezidenta Klause, toho času opět bezskrupulózního plánovače své politické budoucnosti. Ignorujícímu tudíž svůj dřívější neoliberalismus 19. století či dogma vyrovnaných státních rozpočtů. O nichž těžko, za „vlády finanční odpovědnosti“, se zdravým rozumem hovořit.
 
Přesto je nehybnost poměrů ta tam. Přímo se „tlačí na pilu“. Vysátá Česká republika, kde je minimum organizovaných věřících, směřuje k vydávání obřích majetků. A pak ještě závazku mnohamiliardových peněžních transferů církvím. V drtivé většině jedné jediné, římskokatolické.

Pár drobtů ze stolu spadne dalším náboženským strukturám, hlavně protestantům. Výměnou za držení basy, za absenci protestů. Stát tím pádem z vlastní kapsy podpoří fungování vybraných nestátních institucí, jež si stěžují na stálý odliv „oveček“ nebo nedostatek příležitostí ovlivňovat veřejné mínění.
 
Něco za něco vzniká v tomto kontextu „přirozeně“ též mezi světskou mocí a klérem. Budou ustaveny nadace spravující předané majetky a kam poputují „odkláněné“ výtěžky, Bůh a Svatý otec suď. Existují však i vážné obavy, jestli není nastoleným procesem otevírána daleko horší Pandořina skřínka. Restituce úmyslně stejně nekonečné jako je takzvané vyrovnávání se s minulostí.

Záležitost formálně předkládá novopečená ministryně kultury, prostá zkušeností se správou kulturní sféry. Znamená živoucí zástěnu, protože nesvede objasnit ani elementární vlastnosti projektu. Včetně toho, dle jakého racionálního klíče (!) hodlá koalice českému národu odlehčit. Zvlášť když neproběhla prakticky žádná veřejná diskuze.
 
Nabádá se sice k odblokování sporných nemovitostí hrstky obcí, ale hrozí systematické prolamování dávno pevně stanovené hranice restitucí, jímž je rok převzetí moci KSČ. Byly totiž vzneseny nároky i na zdroje patřící státu od revize pozemkové reformy z roku 1947. Významní juristé ke všemu zdůrazňují, že od osvícenských reforem císaře Josefa II. nebyl klér vlastníkem jím užívaného majetku.
 
Spor vězí v poločasu. Návrh zákona prošel pravicovou sněmovnou a levicový senát jej odmítne. Bude-li dolní komorou přehlasován, první občan ho jistě podepíše. Následně se pře přenese k Ústavnímu soudu. Těžko říct, jaký z toho vzejde výnos. Jasno mají jedině preláti: v každém případě to prý bude pro církev oběť. 


V krácené podobě vyšlo ve slovenském deníku Pravda

Uložit

Uložit