Můj názor laika na dvě stížnosti pro porušení zákona, které ve prospěch a v neprospěch miliardáře Pavla Tykače podala bývalá ministryně nespravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová, je totožný s obsahem článku „Pronásledovatelka „justiční mafie“podpořila Pavla Tykače“, který vyšel 12. ledna 2014 na internetových stránkách spolku Šalamoun, na Politikonu a leckde jinde. Je jednoznačně odmítavý, protože přes zjevnou nedůvodnost stížností prosakuje účelovost, snaha pomoci Pavlu Tykačovi stůj co stůj. Podobnou povahu měla i její stížnost v neprospěch Víta Bárty, kterou Nejvyšší soud ČR zamítl. Podáním těchto stížností Marie Benešová znevážila institut stížnosti pro porušení zákona, protože jím dala průchod možná politickým záměrům, možná své poddanosti velkému kapitálu, možná jen svým animozitám, jejichž nezvladatelnost je pro její osobnost příznačná, čili všemu jinému než hledání spravedlnosti. Tím, že se podepsala pod podání dané kvality, se ztrapnila i jako odbornice a znehodnotila svůj beztak falešný obraz bojovnice proti mafiánským praktikám v justici.

Kauzu CS-Fondů neznám, s Pavlem Tykačem nemám nic společného, takže můj postoj k jeho trestní věci je neutrální. Kdyby Marie Benešová podala v jeho prospěch rozumně odůvodněnou stížnost, nereptal bych.

Měl bych se tedy radovat z postupu nové ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, která se ještě v úřadě pořádně neohřála a již 3. února 2014 vzala zpět stížnost, podanou Marií Benešovou ve prospěch Pavla Tykače, zatímco tu druhou ponechala v platnosti.

Okolnost, že paní ministryně považuje za špatný stejný výplod Marie Benešové jako já, mě hřeje. Tím ale má spokojenost končí. Z obecného hlediska považuji její zásah za nepřístojnost a mám pochyby o jeho ústavnosti, o jeho souladu s dělbou moci mezi moc soudní a moc výkonnou a s ústavními právy obžalovaného.

Opakuje se děj, který jsme zažili po nástupu Jiřího Pospíšila k výkonu druhého mandátu. Sotva nastoupil, přispěchali žalobníčci: počítačově pologramotný vedoucí oddělení trestního dohledu Jiří Balzer, bývalý soudce a již 35 let úředník ministerstva, samozřejmě bývalý člen KSČ, s referentkou Ilonou Jakůbkovou, působící na ministerstvu 18 let, o které se nesmí vědět, odkud přišla (spolek Šalamoun se nyní domáhá této informace správní žalobou). Podnítili Jiřího Pospíšila, aby krátce po nástupu do úřadu navštívil Nejvyšší soud ČR, vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podala exministryně Daniela Kovářová ve prospěch ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka současně s pokynem o přerušení výkonu trestu, a označil několik dalších stížností za „kontroverzní“.

Jiří Pospíšil nevzal ohled na skutečnost, že již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu k projednání stížnosti a žalobníčkům vyhověl. Z čekajících „kontroverzních“ stížností přežila jedna, podaná ve prospěch pražského radního Martina Langmajera (ODS). Ostatní soudci zamítli, ač obvykle stížnosti Daniely Kovářové vyřizovali kladně.

Motivem žalobníčků byla zhrzenost ze skutečnosti, že ředitel odboru se neztotožnil s jejich názorem, že se předkladatelům podnětů nemá vyhovět, a nechal připravit stížnosti pro porušení zákona soudcem-stážistou, původní zpracovatelku Ilonu Jakůbkovou kvalifikačně převažujícím.

Po zpětvzetí stížnosti ve prospěch ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka následovalo trestní oznámení na exministryni Danielu Kovářovou, soudce- stážistu a ředitele odboru. Oba posledně zmínění se pak skutečně dostali před soud, který jim uložil podmíněné tresty. Soudce- stážista následně přišel o talár. Jiří Balzer, který administrativně zabezpečil propuštění ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka z výkonu trestu, ač s rozhodnutím paní ministryně nesouhlasil, čili vědomě završil souzený trestný čin, nebyl stíhán (ve Švejkolandu mají žalobníčci zajištěnu beztrestnost). Paní exministryně působila v řízení jako svědkyně a Jiří Pospíšil rovněž v postavení svědka projevil názor, že podání stížnosti pro porušení zákona je politickým rozhodnutím ministra, za které nemůže být stíhán.

Stažení stížnosti ve prospěch ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka Jiřím Pospíšilem jsem opakovaně odsoudil, nikoli ovšem proto, že bych fandil odsouzeným. Namítal jsem, že nařízením veřejného zasedání se Nejvyšší soud ustanovil zákonným soudcem obou odsouzených, ale byl jim opatřením ministra spravedlnosti odebrán; současně byli zbaveni soudní ochrany. Ministr tedy brutálně zasáhl do jejich základních práv, chráněných Listinou základních práv a svobod.

Trestní řád opravňuje ministra spravedlnosti, aby vzal zpět stížnost pro porušení zákona až do chvíle, kdy se senát odebere k závěrečné poradě, takže oba ministři využili svých zákonných možností. Naproti tomu je třeba vzít v úvahu, že trestní řád z r.1961 je poplatný dobovému způsobu právního myšlení (jenž se na ministerstvu houževnatě udržuje) normalizátorů. V některých bodech není v souladu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která jako součást Ústavy je normou vyšší právní síly.

Zpětvzetí stížností pro porušení zákona je dle mého laického názoru také narušením nezávislosti soudu, neboť mu znemožnilo rozhodnout o věci, jejíž projednání si již připravil. Obdivuji soudce Nejvyššího soudu ČR, tedy elitu mezi českými trestními soudci, že se nevzepřeli proti zásahu moci výkonné do jejich pravomoci: při vší neúctě k Jiřímu Pospíšilovi a úctě k Heleně Válkové konstatuji, že pouze soud je oprávněn vykládat právo a ministr je bez ohledu na svou vzdělanost pouze představitel exekutivy, politik a manažer, jehož povinností mimo jiné je ochrana nezávislosti soudů a práv účastníků řízení. Soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR jsou slušní lidé a skvělí právníci. Můj soukromý vztah k nim je kladný. Mnozí jsou ale poznamenáni komunistickou minulostí, která s sebou nesla poslušnost vůči politické moci. Vidím v tom důvod jejich trpného postoje k zásahu Jiřího Pospíšila a neočekávám od nich nic jiného ani ve vztahu k rozhodnutí paní ministryně Válkové.

Příběhy obou stažených stížností pro porušení zákona se od sebe příliš neliší. V případě stížnosti ve prospěch Pavla Tykače mi není znám autor. Vím jen z veřejných zdrojů, že Marii Benešovou údajně přiměl k podání stížnosti 1.náměstek Daniel Volák, který z vlastního rozhodnutí již z ministerstva odešel. Ředitelku jeho sekretariátu paní ministryně Válková vyhodila hned v pátek 31. ledna 2014. Podle zpráv z veřejných zdrojů na rozhodnutí paní ministryně o stažení stížnosti měl vliv názor odborníků z aparátu ministerstva, kteří s jejím podáním nesouhlasili. Ze souvislosti usuzuji, že zaúřadovali stejní žalobníčci jako v dřívějším případě. Na rozdíl od Daniely Kovářové, která si ve věci stažené stížnosti umyla ruce, Marie Benešová si stojí za správností svého rozhodnutí. K dalšímu sblížení obrazů obou příběhů už tedy jen schází vstup orgánů činných v trestním řízení na scénu.

Stažení stížností pro porušení zákona, podané předchůdcem, odmítám z etického hlediska. Ministr jím svému předchůdci vzkazuje, že odvedl špatnou práci a on sám jej převyšuje svou odborností, že neexistuje rovnost v kvalitě jejich právního myšlení. K takovému jednání by byl nový ministr oprávněn v případě, že by nápravným opatřením odvrátil společensky významnou škodu. V obou zmíněných případech ale pouze zabránil projednání věci elitou českých trestních soudců.

Uvedené jednání tolik nepřekvapuje u populisty a lidsky nevyzrálého Jiřího Pospíšila, který svou oblibu stavěl na házení špíny na obraz svého předchůdce od samého začátku působení na ministerstvu, od paní ministryně Válkové bych očekával mlčenlivou korektnost, byť staženou stížnost pro porušení zákona považuji za skutečně špatnou.

Jiří Pospíšil tvrdil, že zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona bylo jediným možným způsobem napravení škody, spočívající v přerušení výkonu trestu odsouzeným. Ve skutečnosti stejný a dokonce rychlejší účinek by mělo zamítnutí stížnosti Nejvyšším soudem ČR. Jiří Pospíšil ve skutečnosti pouze předešel možnému vyhovění stížnosti a novému projednání věci obecnými soudy. Bránil tedy průchodu spravedlnosti.

Také Helena Válková sdělila urbi et orbi, že s rozhodnutím musela spěchat, protože již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti. Rovněž jí zřejmě nešlo o nic jiného, než aby předešla možnému vyhovění stížnosti elitou českých trestních soudců. Její nasazení, prozrazující zaujatost pro věc, obdivuji. Nastudování spisu spotřebuje několik desítek hodin. Paní ministryně musela zřejmě obětovat celý weekend, aby předešla možnému poskytnutí ochrany obžalovanému Nejvyšším soudem ČR. Za tolik úsilí překážení v průchodu spravedlnosti v žádném případě nestálo.

Zásahy obou ministrů vyznívají jako projev nedůvěry představitelů moci výkonné k Nejvyššímu soudu ČR. To je velmi významná okolnost a oba politici by měli důvody svých postojů veřejnosti vysvětlit. Podle mého laického srovnání stížnost, kterou vzal zpět Jiří Pospíšil, je tak kvalitně napsaná, že by mohla v řízení před Nejvyšším soudem ČR obstát. Jeho účelová snaha znemožnit soudní rozhodnutí byla sice nemravná, ale z hlediska jeho zájmů a potřeb důvodná. Ale slaboduché stížnosti Marie Benešové by mohli vyhovět pouze soudci, stižení náhlou ztrátou soudnosti nebo podlehnuvší velmi silnému korumpujícímu vlivu. Proto by zákrok paní ministryně Válkové byl důvodný pouze tehdy, pokud by měla vážné důvody k podezření, že soudci Nejvyššího soudu ČR jsou účastníky spiknutí ve prospěch Pavla Tykače.

Soukromě lituji zákroku paní ministryně Válkové také proto, že jsem se těšil na zamítnutí slaboduché stížnosti pro porušení zákona, podané Marií Benešovou, jako na nezpochybnitelný důkaz její omylnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by z tohoto hlediska mělo větší hodnotu než subjektivní názor ministryně spravedlnosti, která bez ohledu na svou nespornou právnickou zdatnost není institucionálním místem vykládání práva.

Její zásah je také porušením tvrdošíjně udržované doktríny neprolomitelnosti ministrova rozhodnutí, za které se ovšem většinou vydává stanovisko ministerských formalistických byrokratů. Mohu doložit přípisem názor výše zmiňované referentky Ilony Jakůbkové, že změna v osobě ministra není důvodem ke změně dřívějšího hodnocení důvodnosti podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. V dosavadní praxi to platilo, i když v daném konkrétním případě se vyjadřovala k aktualizaci podnětu, opírající se o nález Ústavního soudu (mínění soudců Ústavního soudu je proti názorům úředníků nicotné). Neměnnost ministrova (úřednického) rozhodnutí tedy platí, pokud slouží k poškození zájmů odsouzeného, ale ze stejného důvodu zásada ztrácí účinnost.

Zajímavá může být reakce exministryně Marie Benešové na znectění jejího výkonu nástupkyní. Nepotlačí-li sklon k pavlačovitosti, nečeká paní ministryni Válkovou nic dobrého.