deník Právo

Vaše amnestie vyvolala vlnu negativních reakcí. Byl jste překvapen její razancí?

Razancí negativních reakcí jsem překvapen byl. Ve svých projevech a rozhovorech již delší dobu mluvím o narůstající agresivitě a ztrátě rozumné komunikace v naší zemi, ale to, co se děje teď, je už příliš. Kritika je navíc vedena apriorně a politicky, nikoli věcně. O jednotlivých větách amnestie diskutováno není, ve všeobecné vřavě zcela zanikla hlavní věc amnestie – prominutí nepodmíněných trestů do jednoho roku vězení. O jakých vrazích a tunelářích se pořád mluví? Ti by měli trest vězení do jednoho roku?

V těchto dnech o tom běžný člověk ani nemá sebemenší možnost v klidu přemýšlet. Přebírá atmosféru, náladu a hysterii šířící se z televizí a dalších médií. Tuto vlnu samozřejmě vyvolala média – v tomto smyslu zase naopak překvapen nejsem.

Amnestií jste pomohl tisícům lidí a jejich rodinám, ale není je moc slyšet. Děkují Vám?

Mnozí ano, jiní mlčí zastrašeni agresivitou útoku médií. Amnestovaní lidé jsou rozptýlenou, neorganizovanou skupinou, která se neumí a nemůže sejít a vydat společné prohlášení. Nemají přístup do médií, ti na druhé straně ho mají. Dostávám od řady z nich tiché, pokorné maily, že se poučili a že to berou jako životní šanci. Něco takového povrchní křiklouni a kritikové amnestie vědět nechtějí, protože to nepotřebují.

Nad amnestií jste zřejmě dlouho přemýšlel. Litujete teď toho, že jste k ní přistoupil?

Rozhodně nelituji. Jsem přesvědčen, že šlo o správné rozhodnutí a že se to – jako už tolikrát v minulosti – po nějakém čase, až vychladnou horké hlavy, ukáže. Podstatou každé amnestie je výraz jisté velkorysosti. Je dáním šance vrátit se k normálnímu životu pro ty, kteří pochybili. Je jistým odpuštěním těm, kteří nespáchali žádné velké zločiny či nebyli v posledních letech opakovaně trestáni. Jsem přesvědčen, že drtivá většina amnestovaných – a zejména jejich rodin, protože uvězněním člověka nesmírně trpí celé rodiny – to přesně takto chápe. Jsem rád, že takto zareagoval na amnestii i pan kardinál Duka, což oceňuji, protože to vyžadovalo nemalou odvahu. Ostatní buď mlčí, nebo se chtějí svézt na vlně emocí. Nesmírně si cením každého, kdo zachoval chladný rozum a nebál se této smršti postavit. Není jich mnoho, ale jsou. 

Amnestie se ukázala jako riskantní krok. Co Vás vedlo k tomu, že jste k ní přistoupil?

Jednak je jistou tradicí, jednak k ní dalo příležitost významné výročí naší země. Ta tradice sahá až k T. G. Masarykovi, který také udělil amnestii před svým odchodem z úřadu v roce 1935. Dvacetiletí existence České republiky pak toto mé odhodlání posílilo.

Mé rozhodnutí o amnestii bylo však hlavně důsledkem deseti let mého pečlivého a trpělivého zabývání se individuálními žádostmi o milost. Za těchto 10 let jsem takových žádostí dostal více než 22 000. Jejich čtením a posuzováním jsem trávil mnoho hodin a dní. Každý individuální případ jsem probíral zleva, zprava, shora, zdola. Znamenalo to uvědomování si tisíců lidských osudů a dramat. Formulování si tisíců otazníků nad zvoleným trestem. Uvědomování si nešťastných souvislostí s tresty spojenými. Občas i nemalé rozpaky nad rozhodnutím soudů. Přesto bylo zásadním aspektem mého udělování milostí - pouze 438 případů za 10 let - nepolemizování s rozsudkem. Bral jsem v úvahu především mimosoudní aspekty věcí, zdravotní, rodinné, sociální, prostě ty, které nemůže soud a právo dostatečně zhodnotit. Amnestie je opak milosti. Nezná a nesmí znát žádnou konkrétnost. Nesmí být „ušita“ pro někoho či proti někomu.

Co říkáte na výtky, že jste amnestií pomohl konkrétním lidem?

To rezolutně odmítám a uráží mě to. Při amnestii jsem před očima neměl žádnou konkrétní osobu. Žádnou. Neměl jsem jí a nesměl jsem jí mít. Přiznám se, že některé v médiích zmiňované kauzy překvapily i mne. Řadu let jsem o nich neslyšel a úplně jsem zapomněl, že existují. Což je mimo jiné způsobeno zcela nepřijatelnou délkou vyšetřování a soudního řízení v naší zemi, a to v převážné většině případů není způsobeno trestanými. Uprchli-li před trestem, amnestie se na ně nevztahuje. Ale počkejme si, jak soudy vyhodnotí, zda vůči nim amnestie platí či nikoliv. Já to nevím a nesmím vědět.

Objevily se i názory, že jste amnestií pomohl vrahům a tunelářům. Jak se k těmto názorům stavíte?

Nikdo takový amnestován nebyl. To je mediální zkratka. Opakuji, že trest byl prominut lidem, kteří měli trest vězení do jednoho roku! A k tomu ještě některým vězňům, kteří dosáhli věku 75 let a neměli trest přesahující 10 let vězení. Žádný vrah v této kategorii být nemohl. Totéž platí i pro ty, kteří jsou – v lidové mluvě a jako politická nálepka – označováni za tuneláře. Odsouzen u nás nebyl a nemohl být nikdo proto, že je tunelář, ale proto, že se dopustil toho či onoho konkrétního trestného činu. Nenadávejme si vzájemně slovem tunelář, nikam to nevede.

Žádnému odsouzenému za velké hospodářské delikty jsem amnestii neudělil. Zastavil jsem stíhání těch, kterým po dlouhá léta spravedlnost žádnou vinu pravomocně nedokázala, a proto se na ně hledí jako na nevinné. To je velký a zásadní rozdíl.

Byl za amnestií ještě nějaký motiv? Například, že soudy soudí příliš přísně a naše věznice jsou proto tak přeplněné?

Všechno ostatní je druhotné. Přeplněnost našich věznic není příčina, ale následek toho, že máme jeden z nejvyšších počtů vězňů v Evropě. Neřekl bych – a teď reaguji na své zkušenosti s obrovským počtem žádostí o milost – že naše soudy soudí extrémně přísně. Spíše při snaze respektovat náš komplikovaný a málo vyvážený trestní řád soudí zvláště v bagatelních trestných činech způsobem, kterým si věc ulehčí a pošlou člověka do vězení. Výchovný aspekt takového trestu či předcházení budoucím trestným činům a přečinům, se tím ztrácí. Ale to by bylo na jinou vážnou debatu.

Proč jste se rozhodl zastavit trestní řízení i ve známých kauzách, které se vlečou více než osm let?

Opakuji, že mi nešlo o žádné konkrétní známé kauzy. Šlo o zkušenost spojenou se studiem žádostí o milost, kde jsou případy vlekoucí se až dvacet let. Absurdita toho je více než zřejmá.

K číslu osm jsem se dostal během porad s odborníky. Příliš dlouhé řízení je podle různých dokumentů Rady Evropy v rozporu s právem na spravedlivý soud. Je o tom velká literatura a mnoho odkazů. Některé lze nalézt i v judikatuře našeho Ústavního soudu. Například v nálezu 2859/09, pod kterým je podepsána doktorka Wagnerová. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (kterou jsme jako Česká republika podepsali) zakotvuje právo být souzen v přiměřené lhůtě (čl. 6), naše Listina základních práv a svobod také (čl. 38). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva přiznala již ve stovkách případů odškodnění těm, které stát po léta neodsoudil.

Jsem přesvědčen, že bychom jako český stát nevydělali nic na tom, kdybychom obviněným (nikoli odsouzeným) platili odškodnění za nekonečně se vlekoucí soudní řízení. Jednou věcí je termín „spravedlivý soud“. Druhou věcí zapomínání, nepřesvědčivost svědeckých výpovědí po tak dlouhé době, atd. Vím, že se v realitě nesoudí, jako to dělá v knížkách či filmech Perry Mason, ale jisté hranice být musí. Pro někoho je to 6 let, pro mne, při vědomí české reality, o dva roky více.

Kdybyste stál znovu před otázkou, zda přistoupit k amnestii. Rozhodl byste se stejně?

Je dobře, že po patnácti letech přišla tato dílčí amnestie. Že je zneužívána mými soupeři v médiích i politice k útokům na mne, její smysl a účinek samozřejmě oslabuje. Že si s ní někdo aktuálně pomáhá v prezidentské kampani je smutné, nedůstojné, ale nakonec pochopitelné. Sám bych to ale nikdy neudělal.

Je tato amnestie výrazem soucitu se zločinci?

Žádná amnestie ani milost se netýká „svatých“, ale pouze těch, kteří se provinili proti našim zákonům nebo jsou z toho obviněni. Ne každý z nich je však zločincem s velkým Z. Dejme si pozor na používaná slova.

Amnestie je vzkazem prezidenta celé společnosti. Neřekl bych, že jde jen o soucit, ale i o jistou velkorysost k našim spoluobčanům, která čas od času musí být projevena.

Miroslav Benč, Právo, 7. ledna 2013