Pachatel pod ochranou státu
Martin Stín

Jiří Payne v článku „Přívětivý stát“, uveřejněném 7.listopadu 2012 na Neviditelném psu upozorňuje na slábnutí státu, jež je dle jeho názoru výsledkem skutečnosti, že vlastně nevíme, jaký stát chceme mít a většina z nás by nedokázala rozumně odpovědět na otázku, co pojem „stát“ vlastně znamená. Připomíná v té souvislosti marxistickou poučku, definující stát jako organizované násilí.

 

Věřím, že kdyby klasikové marxismu zavítali do České republiky našich dnů a podrobili naše politické a právní poměry marxistické analýze, zmíněná poučka by  je nenapadla. Spíše by stát definovali jako neuměle zastíraný chaos. Organizovanost předpokládá existenci pevné hierarchie hodnot, autorit a fungujících pravidel, které příslušníci organizovaného útvaru dobrovolně nebo pod hrozbou trestu ctí a jimž se podřizují. Pokud se dají v chování našeho státu tyto znaky organizovanosti vůbec vysledovat, pak jen jako nedostatečně vyvinuté, neustálené a v některých případech postupně se vytrácející.

 

Střípky událostí z posledních dnů ukazují, že u nás lze beztrestně nedbat ustálené hierarchie hodnot, nectít autority a vyhlášená pravidla obcházet, takže výsledkem je nezřídka chaos v nejrůznějších vztazích. Příkladů pro toto tvrzení je možno najít bezpočet. Poslední zprostředkoval Pavel Vondrouš, pachatel útoku na prezidenta republiky v Chrastavě dne 28. září 2012, pokračující v podivném počínání rozdáváním letáků s protokolem z výslechu pana prezidenta na Generální inspekci bezpečnostních sborů.

 

Na příběhu je zajímavý souběh dvou okolností: netečnosti ochranky, jejíž ředitel následně resignoval a proti dvěma členům vede státním zástupce stíhání, a chování Pavla Vondrouše po útoku, které působí dojmem očekávání  předem zajištěné relativní beztrestnosti. Rozdávání výslechového protokolu ten dojem znova posílilo: sotva by se dalším zesměšňováním prezidenta bavil někdo, kdo má obavy z přísného potrestání za napadení nejvýše postavené úřední osoby tohoto státu. Ale proč by se nebavil, když státní zástupce vyhodnotil jeho čin jako pouhou výtržnost a když se mu dostalo podpory při vydání letáku s protokolem a někdo je asi ochoten za něj zaplatit vysokou pokutu.

 

Jiřím Paynem výše zmíněná neujasněnost nároků na stát zde nabývá podobu zpochybnění určitosti právního pojmu „úřední osoba“, od něhož se odvozuje státem chráněný zájem na zajištění bezpečnosti vykonavatelů jeho moci. Když jde o strážníka městské policie, mají žalobci jasno: je to úřední osoba s nárokem na zákonnou ochranu své bezpečnosti. Napadení městského strážníka se proto stíhá jako násilí proti úřední osobě. Ale když jde o prezidenta republiky, stojícího v hierarchii moci výkonné na nejvyšším stupni, žalobce z nejnižšího stupně hierarchie, nadouvající se vlastní důležitostí, mu povahu úřední osoby a z toho plynoucí nárok na zákonnou ochranu jeho nedotknutelnosti upře. 

 

Státní zastupitelství bude patrně tento přístup hájit, možná jej bude vysvětlovat neškodností Vondroušova útoku a odtud odvozenou malou společenskou nebezpečností. Jenže naše trestní právo je přísně formalizované a základem právní kvalifikace skutků je přítomnost v zákoně uvedených znaků trestného činu. Prezident republiky je nejvyšším úředníkem státu a byl napaden při výkonu služby. Napadení sice způsobilo panu prezidentovi jen nepatrnou újmu, ale přesto šlo o násilí se zbraní v ruce. Základní znaky trestného činu jsou přítomny a státní zástupce není oprávněn je zanedbat. I při této přísnější kvalifikaci poskytuje trestní zákoník a praxe trestního soudnictví dostatek prostoru pro zohlednění neškodnosti útoku vyměřením přiměřeně nízkého trestu (oblíbené novinářské strašení, že obviněnému hrozí až šest let odnětí svobody, je v tomto případě zjevný nesmysl). Jako laik si myslím, že dozorový státní zástupce by si měl v trestním zákoníku přečíst paragraf o nadržování a hluboce se nad ním zamyslet. 

 

Za nesprávné považuji i podhodnocení společenské nebezpečnosti celého počínání Pavla Vondrouše. Jeho nebezpečnost spočívá již v poskytnutí příkladu, k jehož následování smířlivý postoj státního zastupitelství přímo vybízí. Ještě nebezpečnější je zpochybnění autority prezidenta, který se díky scestnému jednání Pavla Vondrouše a jeho smířlivému posuzování státním zastupitelstvím snáší z postavení neformálního symbolu státnosti  až na úroveň bezvýznamného občana, kterého lze libovolně napadat, urážet a zesměšňovat. Snížení autority prezidenta republiky je ovšem újmou na autoritě státní moci jako celku.

 

Demokratická diskuse ve společnosti kulturně vyspělého státu nesmí přerůstat v nahrazování argumentů výtržnostmi, násilím, ničením majetku, urážkami odpůrců. Tam, kde síla svalů nahrazuje argumentaci, končí svoboda a demokracie. Je nezadatelnou povinností orgánů státní moci překážet úpadku politické kultury státu potíráním nezákonného jednání, směřujícího proti principům demokracie. 

 

Příběh Pavla Vondrouše spolu s dalšími ukazuje, že neujasněnost představy, jak má fungovat stát, se týká i působení státního zastupitelství při ochraně autority prezidenta republiky. 

 

Z podstaty vymezení působnosti státního zastupitelství vyplývá povinnost ji všemožně chránit. V tomto případě se jí ale  otevřeně zřeklo. Je to o to horší, že nejde o první a jediný případ. Kdysi se státní zástupce Marek Bodlák z nejnižšího stupně soustavy povýšil nad prezidenta a jako účastník štvavé kampaně proti němu jej veřejně peskoval, protože se při výkonu své ústavní pravomoci nepodřídil jeho právnímu názoru.  Podobně si státní  zástupci nelámali hlavu s prezidentovou pravomocí rozhodovat o vydání soudce Vlastimila Matuly k trestnímu stíhání. Jsem přesvědčen, že jednali proti smyslu svého poslání, byť v tomto konkrétním případě jejich postup dodatečně „posvětil“ Nejvyšší soud ČR, který možná zakládá tradici pohrdání  autoritou prezidenta republiky, které kdysi otevřeně projevila jeho předsedkyně. 

 

Opakované jednání státního zastupitelství v neprospěch autority prezidenta republiky patří k absurditám fungování státu, jež přispívají k celkovému oslabování jeho autority. Vedení státního zastupitelství by se mělo nad tímto úkazem zamyslet a vyvodit z něho důsledky. Státní zastupitelství je složkou výkonné moci státu a jeho nezávislost na jiných autoritách nemůže jít tak daleko, aby si mohlo dovolit soustavně oslabovat vážnost postavení hlavy státu. Nejde zde o Václava Klause jako o osobu, ale o nejvyššího úředníka moci výkonné.

 

Na okraj této historie dodávám, že v trestních věcech, které jsou věcí veřejného zájmu, by orgány činné v trestním řízení měly ustoupit od inkviziční uzavřenosti, provázené uvolňováním údajů ze spisů ke zveřejnění úzkému okruhu prominentních novinářů. Například je možné, že v případě Pavla Vondrouše jsem vůči státnímu zastupitelství nespravedlivý. Vycházím z novinářských zpráv, podle nichž nedošlo ke změně počáteční právní kvalifikace jeho jednání jako pouhého výtržnictví. Ale neexistuje legální možnost, jak si pravdivost informace ověřit. 

 

Současně by informační otevřenost státnímu zastupitelství překážela v provádění různých pletich ve prospěch prominentů a v neprospěch ostrakizovaných podezřelých, jichž se tu a tam dopouští, následujíc tradice totalitní prokuratury. Někteří státní zástupci se nepoučili z mediální smršti, vyvolané zásahem do věci Jiřího Čunka, jejíž účinky nakonec sice se zpožděním, ale přece, smetly nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou i některé další účastníky. Dokladem nepoučitelnosti je například pokus městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové zasáhnout do způsobu vyřízení pokynu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana k obnovení vyšetřování proti bývalému místopředsedovi vlády Pavlu Drobilovi (ODS). O případu přinesl podrobnou zprávu Respekt   v č.21/2011. Tentokrát ale žádný skandál nevypukl.

 

Nicméně státním zástupcům se nelze divit, že se chovají uvedeným způsobem, když porušování principů, na nichž deklaratorně stojí naše státní zřízení, se stalo téměř národním sportem vedoucích politických představitelů. Ryba přece smrdí od hlavy.

 

Vládní koalice opakovaně porušuje princip rovnosti občanů v přístupu k politické moci. Je to zřejmé např. ze srovnání postojů k existenci nepravomocně odsouzených poslanců ve Sněmovně. Od chvíle, kdy bylo poslanci Vítu Bártovi sděleno obvinění, vládní strany začaly vyvíjet na něj tlak, aby se vzdal mandátu, a vyzývaly stranu Věci veřejné k odchodu ze Sněmovny. Útoky zesílily do neúnosnosti po jeho nepravomocném odsouzení k mírnému podmíněnému trestu a měly za následek téměř úplné zničení důvěryhodnosti strany. „Velké“ strany se s pomocí médií zbavily nežádoucí konkurence.

 

Když dne 7. listopadu 2012 složil poslanecký slib Roman Pekárek, nepravomocně odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za korupční jednání na šest let, ODS to považuje za samozřejmost a žádná novinářská štvanice proti nepravomocně odsouzenému poslanci a zpupné politické straně nevypukla, nikdo si nedovolí vyzývat ODS k odchodu z politického života. 

 

Na oba poslance stejně se vztahuje presumpce neviny. Dokud nejsou odsouzeni pravomocně, neměly by se z jejich situace vyvozovat žádné důsledky. Jenže co platí pro jednoho, musí platit pro druhého, což ODS nerespektuje. Quod licet Iovi (ODS) non licet bovi (VV). Kde je zde rovnost v postavení politických stran a politiků?

 

Největší nehorázností je ovšem sama existence vlády Petra Nečase za účasti tří ministrů, zastupujících stovku členů nově ustavené strany LIDEM. Z nich Karolína Peake a Pavel Dobeš mohou aspoň meditovat o svém subjektivním právu ponechat si nebo možná ukrást poslanecký mandát a z něho vyplývající nároky, i když se do sněmovny dostali na kandidátní listině Věci veřejné a o straně LIDEM v době voleb neměli voliči ani tušení. Neexistuje žádný důkaz o tom, že voliči odevzdáním hlasu Věcem veřejným chtěli vyslat do Sněmovny zrovínka a právě je. Nicméně aspoň jakýsi mandát mají, byť je pochybný. Ale Kamil Jankovský ani poslancem není, takže skutečně zastupuje jen tu stovku členů sotva zrozené strany LIDEM. Samozřejmě,  prezident republiky nebyl postaven před nutnost jmenovat je znova po odchodu z Věcí veřejných a vláda v tomto složení získala legitimitu odhlasováním důvěry poslanci vládní koalice a některých nezařazených. Ovšem v tomto případě se politická moc generuje sama ze sebe. Občanům nestydatě vzkazuje, že je v mezidobí mezi volbami vůbec k ničemu nepotřebuje a jejich mínění minulé ani budoucí ji nezajímá.  Je to velmi blízké způsobu, jímž se zřizovaly vlády před Listopadem 1989. Ze všech polistopadových vlád má tak vláda Petra Nečase nejblíž k těm, které zde vznikaly z vůle politbyra ÚV KSČ, vykonávajícího vůli okupační moci.

 

Takto ustavená vláda se těsně vyhnula nebezpečí pádu a pokračuje dál podle zásady „po nás potopa“ a s vírou v zázrak, který jí ve zbývajícím čase vrátí přízeň veřejnosti. Soudím ale, že nedbáním práva a sociální necitlivostí ve skutečnosti připravuje nebývale výrazné vítězství levice.

když jsem včera zaslechl v

když jsem včera zaslechl v radiu, že pan prezident zastavil to legrační stíhání dvou členů jeho ochranky, hned jsem vytušil, že to neprojde jen tak v klidu....!!!
A taky jo, ....na ihned už dnes pan Honzejk spekuluje, zda neměl radši udělit milost tomu pomatenému střelci!!!
PS....lze téměř s jistotou očekávat, že se o tomto zmíní i nedělní 4% Moravec....

Uložit

Uložit