Není málo těch vlivných, kdo tvrdí, že tím, co máme vyvodit z nedávných útoků v Paříži, je ještě větší tolerance k menšinám, rozumějme k muslimské komunitě. Za všechny jmenujme papeže, u nás, jak se asi dalo čekat, nezklamal kromě Tomáše Halíka víceméně osvědčený tábor veřejně známých levicových liberálů, autorit jako Petr Pithart, Pavel Kohout, Karel Schwarzenberg, s troškou do mlýna přispěl třeba sociolog Ivo Možný a také mnozí další. Skoro se tomu nechce věřit.

Civilizační sebevražda
Stanovisko těchto lidí by se dalo shrnout asi jako odsudek těch, kdo svobodu slova využívají k urážkám a znesvěcování a zároveň jako jejich osobní smíření s tím, že muslimové tu s námi už budou a bude jich přibývat, protože nás, starousedlíků, je málo a navíc jde mnohdy o uprchlíky před válkou. Tato skutečnost – dle uvedené interpretace - nutnost modu vivendi přímo osudově garantuje. Neboť: jsou-li (a budou) muslimové našimi spoluobčany, je údajně nutné opustit starousedlickou sebestřednost (překonaný národní instinkt), a tolerovat spoluobčany víceméně ve všech rozmanitých projevech jejich chování, nejsou-li vysloveně ilegální.

Halíkovi stoupenci žádnou potřebu revidovat filozofii imigrační legislativy necítí, že Evropa imigraci vábí, považují za lichotku a výdobytek Západu, právo na azyl je univerzální. Tento postoj považuji bez nadsázky za civilizační sebevraždu. Postavit se jí, znamená nicméně tváří v tvář zdánlivě logické a humánní tezi „spoluobčané, budou tu s námi“, stanovit jinou, takovou, která má v oblasti přijímání cizinců jasno v tom, že cílí k dlouhodobému udržení národnostní homogenity a v oblasti občanského soužití většiny s menšinou pak k udržení většinových práv a zvyklostí, danému demokratickým procesem. Kým jsou pro nás vlastně Vietnamci, Ukrajinci, Rusové a Arabové?

Hodnota ano: cizinec je vždy host
Odpověď závisí zejména na tom, do jaké míry si ceníme specifik české, případně západní či středoevropské kultury, i na tom, jaký je náš poměr k pojmu národní stát. Řečeno silněji, podstatné je to, zda pevně trváme na převažující etnické, případně na alespoň obecně nám co nejbližší kulturní homogenitě prostoru, který jako národní entita obýváme. Na tom, zda jde z našeho hlediska o garanta jistoty bytí v duchovním a materiálním smyslu. Hlásit se otevřeně, „na papíře“, politicky k odpovědi ano, je v Evropě skoro na hraně legality, ale reálně je (mimo pokrokářské elity) po takové jistotě běžná poptávka.

Pokud si odpovíme kladně, mělo by platit, že mezi námi a cizinci, třeba i starousedlíky s občanstvím, jsou-li dosud v menšině, nikdy nemůže nastat rovný vztah, neboť oni i jejich potomci jsou de facto hosty, byť třeba velmi vítanými. To garantuje primárně ústava a zákony přijaté zástupci majority. Pokud se daná minorita s těmito zákony a z nich s přímo i nepřímo plynoucími hodnotami co nejvíce sama od sebe ztotožňuje, ale přitom si chce udržet soudržnost a odlišnost, jde o žádoucí stav pro obě strany, jehož latence se mj. při zachování rozumné imigrační politiky státu nikdy nemusí negativně projevit.

Pán a host je rozdíl
Pokud tomu tak ale, právě jako v případě muslimů, není, a to v poměrně významné míře a jsou-li střety z tohoto stavu vyplývající stále zjevnější, pak je plně legitimní, třeba i preventivně, hájit výše uvedený společný národní cíl, pokud je k takovému jednání svolná demokraticky domluvená většina.  Za civilizované řešení lze považovat kombinaci sociálně-politické práce s problémovou minoritou, střežení pohybu na hranicích a stop posilování problémových komunit skrze pokračující imigraci včetně slučování rodin. Tabu, ke škodě mnohých, nemůže být ani změna Zákona o azylu, který přiznává ochranu všem obětem válečného konfliktu.

Ani to však nemusí stačit. Být ve svém domě pánem neznamená, jak k tomu vidíme intenzívní náběh v západní Evropě, mít toliko formálně vzato otěže moci ve státě na straně majority. Vítězí-li v médiích, na univerzitách a v politice iluzívní diskurs univerzálního občanství a multikultury, můžeme třeba úplně zavřít hranice, ale potlačení kulturní suverenity ve vlastní zemi stejně nezabráníme. Stane se to místními vyhláškami, výnosy ombudsmana a Ústavního soudu, dobrovolnými změnami vnitřních řádů institucí, směrnicemi EU. 

Je to na nás
Problém imigrace není vlastně ani tolik obrazem lodí a táborů s uprchlíky. Jde, jak vidíme na příkladu USA, hlavně o občanský konsensus a tradici. Ta evropská je ale jiná. Dnešní národy tu vznikly na pozadí tisíciletého vývoje, příchod nových, nadto ze  zcela odlišných přírodních i kulturních poměrů, není jevem jednoduše srovnatelným s  imigračně založeným americkým národem. Předseda ODS Petr Fiala a Jana Černochová po Paříži včas „zapnuli“. Hlásit se rozhodně, bez obav z nařčení, k vlastnímu národu, je pro začátek to hlavní.