Když před pár dny vyrukoval s tím „idiotem Dubčekem“ jakýsi bezvýznamný sociální demokrat, odbyl jsem to rychlým úšklebkem. Když teď s podobnou tezí přichází také Hynek  Fajmon  – poslanec EP  zvolený za ODS, tak to už snad  stojí za  vážnější zamyšlení…

Oba „spisovatelé – historici“ se shodují v idiotismu Dubčeka a spol. Pan Fajmon jen tu chválu na odpovědného  světového státníka Leonida Brežněva přesměroval, na geniálního československého exprezidenta Antonína Novotného. Opravdu vtipné, jen se nějak  nedokážu  rozhodnout, kdo z jmenovaných autorů, kteří z mnohých pravdivých střípku poskládali takový paskvil, je  větší blbec!

K těm střípkům patří, že Dubček a další přední aktéři Pražského jara opravdu nebyli příliš nadaní, prozíraví politici, že tihle echtovní  komunisti se v Lednu 68 rozhodně nedrali k moci – usilovali  o svržení Novotného proto, aby Československo  nasměrovali k demokracii.

K té vzpouře na UV KSČ došlo především z osobních důvodů. Svou roli tady hrála i slovenská nevraživost vůči Novotnému, ale také narůstající duchovní i hospodářská krizi tehdejší československé společnosti, když socialismus fatálně ztrácel dech…

Je to téma na tlustou knihu. Není tedy  vůbec obtížné si z těch událostí vyzobnout pár efektních třešniček svědčících o tom „idiotismu Dubčeka a spol.“

V děsivé zkratce - československá společnost byla v roce 68 nabitá touhou  změně, představovala kotel, z kterého tehdejší nové komunistické vedení zpočátku jen nevinně upouštělo páru.

Jak už to ale   často s pootevřenými dvířky končívá – moc  velký tlak nevydrží. Po dlouhých letech komunistické diktatury se do řízení země znovu začala plést veřejnost a nastal čas zlomu.

Staří í komunisti se polekali, zda to s tím potopením Novotného nepřehnali a začali se vracet  k osvědčené komunistické praxi, zatímco jiní, možná i trochu okouzleni těmi  upřímnými sympatiemi drtivé většiny společnosti, to  začali zkoušet s tou lidskou tváří socialismu.

Chvíli se snažili jít s lidem, později už jim byli tlačeni -  téměř vláčeni. Jako vždy – s odstupem času je snadné poukazovat na jejich chyby – často obrovské, možná i trapné. Ale, ani při tom telegrafickém souhrnu nelze  přehlédnout, že tihle „idioti“ nám, přes všechny výhrady, tehdy dali čuchnout ke svobodě  a nějakou dobu se snažili nezradit.

Na podrobné vysvětlování  není dost prostoru, ale pokud  někteří „demokraté“  dnes vyčítají Dubčekovi a spol., že  s tou  svobodou a  demokracii měli tenkrát  víc šetřit,  takticky  ji rozdávat jen po kapkách, přijde mi to  jako úžasnej paradox -  možná rovnou idiocie, abych se tedy držel jejich slovníku!