Současný polský filosof Paweł Rojek (1981) přednáší na Papežské univerzitě Jana Pavla II. v Krakově. Zabývá se metafyzikou, filosofií náboženství a ruskou filosofií a kulturní antropologií.  Ve své poslední knize Prokletí impéria * zkoumá historické a ideové kořeny politického rozhodování současného Ruska a řeší v ní také otázku, je-li chování  této země spíš výronem nacionalismu a péče o osudy Rusů za jejími hranicemi nebo jde-li o projev znovu vzbuzených imperiálních ambicí a snahy obnovit „říši zla“ v jejích někdejších hranicích. Co bylo rozhodujícím popudem k ruské agresi vůči Ukrajině? Autor se z historického hlediska podrobně zabývá třemi tradičními dilematy Ruska: Je nositelem křesťanského poselství carova moc nebo ruský lid? Je třeba depozitum křesťanské víry pouze chránit nebo také šířit do světa? Je poslání Ruska pouze náboženské, nebo má také svůj světský rozměr? Dále pak rozvíjí své úvahy o propojení náboženství s politikou a náboženství s národem v dějinách Ruska a zabývá se také pojímáním Moskvy jako nového Konstantinopolu či nového Jeruzaléma a především koncepcí Moskvy - třetího Říma.  Pokud jde o současné Rusko, přináší Rojkova kniha fundovaný výklad tří základních podob ruského geopolitického myšlení. Prozápadního atlantismu, který zažil rozkvět v devadesátých letech minulého století, eurasianismu, jehož hlavním ideologem je v současnosti Alexandr Dugin, a izolacionismu (autor razí podle něj přiléhavější pojem insularismus), jehož mluvčím byl Alexandr Solženicyn, a nyní jej hlásají Gleb Pavlovskij a Vladislav Surkov. Dvěma posledně jmenovanými ideovými zdroji se v různé míře a relaci inspiruje i dnešní ruská zahraniční politika.  Kniha Prokletí impéria, kořeny a zdroje ruského chování vyjde v překladu Josefa Mlejnka na podzim v brněnském nakladatelství CDK. Čtenářům Virtually přinášíme úryvky ze třetí kapitoly nazvané Geopolitika a imperialismus. (jom)

                                                                   ***

Rusko se nachází mezi Západem a Východem. Toto dvojznačné postavení vyvolává neustálé spory o jeho identitu. Jedni tvrdí, že Rusko patří k Západu, jiní, že patří k Východu, a ještě jiní, že přísně vzato nepatří tam ani tam, ale že tvoří určitý odlišný celek. Tento spor se v Rusku objevil v devatenáctém století a vedl ke vzniku dvou výrazných směrů v ruské kultuře – západnictví a slavjanofilství. Západníci uvažovali, že Rusko je – nebo spíše má být – přirozenou součástí západní civilizace, slavjanofilové naproti tomu zdůrazňovali svébytnost ruské kultury, opírající se o východní křesťanství a o slovanskou kulturu. Ve dvacátém století se ještě objevili eurasianisté, kteří kladli důraz na asijskou součást ruské duše, již západníci i slavjanofilové přehlíželi. Tyto spory vedly ke vzniku tří hlavních představ o Rusku: o Rusku jako Západu, o Rusku jako Eurasii a o Rusku jako Ostrovu. Poslední představa se od obou předchozích liší a tvoří základ ruského myšlení o sobě i o světě.

Chci zde krátce nastínit hlavní směry ruského geopolitického myšlení a prozkoumat jejich imperiální potenciál.  Nejde o snadný úkol, neboť v Rusku probíhají velice živé diskuse a objevuje se v nich mnoho rozličných stanovisek. Geopolitika se tam neočekávaně stala oblastí, v níž se řeší fundamentální otázky týkající se původu národů, smyslu dějin a posledního cíle lidstva. A i když v  současném Rusku působí i akademičtější směry, tato geopolitika má mnohem více společného s filosofií dějin, se sociálním myšlením a s náboženstvím než s ekonomií, geografií nebo s politologií. Pokusím se tento propletenec názorů systematicky uspořádat s odvoláním na výše zmíněné tři obrazy Ruska jako Západu, jako Eurasie a jako Ostrova.

Představě Ruska jako součásti Západu odpovídá atlantismus. Rusové dnes tímto způsobem definují ideu, podle které se Rusko musí modernizovat podle západních vzorů a se Západem uskutečňovat společnou zahraniční politiku. Tento směr představuje spíš negativní výchozí bod, neboť v současné ruské diskusi nachází překvapivě málo stoupenců. Myšlence Ruska jako Eurasie odpovídá eurasianismus, v současnosti spíše neoeurasianismus. Rusko je podle něj v podstatě asijskou zemí, která musí spojenecky spolupracovat se zeměmi jako Čína, Írán nebo Indie. A konečně mimořádně vlivnému pojetí Ruska coby Ostrova odpovídá idea Ruska jako odlišné civilizace s programem pragmatického navazování kontaktů jak se Západem, tak s Východem. Navrhuji označovat tento ostrovní směr jako insularismus. Tyto tři ideje Ruska lze snadno odhalit v současné ruské politice. Liberální opozice má obyčejně blízko k ideji Ruska jako Západu, radikální opozice k ideji Eurasie, zatímco vládní strana vyhlašuje program blížící se k představě Ruska jako Ostrova. Navíc se zdá, že lze rovněž pozorovat určitý vývoj u hlavního ideového směru. Na počátku devadesátých let došlo za vlády Borise Jelcina k rozkvětu okcidentalismu, později ruskou oficiální zahraniční politiku krátkodobě ovládly eurasianistické myšlenky Jevgenije Primakova, a ještě později se v Rusku stabilizoval umírněný insularismus Vladimira Putina.

[…]

Imperiální potenciál

Který z uvedených směrů ruského geopolitického myšlení může tvořit základ pro ruskou expanzi a jak daleko tato expanze může dosáhnout? Odpověď je klíčová pro řešení fundamentální otázky, je-li Rusko obnovujícím se impériem nebo impériem upadajícím.

Atlantismus tu nepůsobí žádný problém. Tato koncepce může sloužit nanejvýš k obraně územní integrity Ruské federace, nelze však na ní budovat žádný imperiální projekt. Neznamená to, že se v souvislosti s ní nehovoří o integraci bývalých sovětských republik v bezprostředním okolí Ruska, ale tato integrace není chápána jako nástroj imperiální politiky.

Jinak tomu je u eurasianismu. Původně tvořila tato koncepce východisko k odůvodnění ruské svrchovanosti nad územím, které se více méně překrývá s územím bývalého Sovětského svazu. Eurasianismus měl v této funkci nahradit komunistickou ideologii. Koncepce geografické jednoty Eurasie téměř ideálně odpovídala hranicím sovětského Ruska. Podle Pjotra Savického měla západní hranice Eurasie probíhat v místě předválečné polsko-sovětské hranice. Finsko, baltské země a Polsko byly považovány za část Evropy. Poněkud jinak načrtával tuto hranici Nikolaj Trubeckoj, podle nějž byla Halič přirozeným prodloužením Eurasie, do níž rovněž patřily země jižních Slovanů. V oficiálních programových dokumentech eurasianistů z let 1926–1928 probíhala hranice Eurasie po linii Němen – Bug – San až k ústí Dunaje do Černého moře a odpovídala více méně poválečným hranicím SSSR. Eurasianistická definice by mohla stanovit podklad pro expanzi pouze v rámci přirozených geografických hranic Eurasie. Z hlediska Sovětského svazu by tak měl projekt eurasianistů izolacionistický charakter, vylučoval by totiž další rozšiřování impéria mimo jeho hranice. Od počátku však v eurasianismu působil také druhý směr, jenž vedl k ambicióznějšímu imperiálnímu vzorci, který zahrnuje bezmála celý svět. Rusko mělo podle něj stanout v čele celosvětové reakce geografických tradičních společenství proti dominanci Západu. Tento směr můžeme nazvat eurasianismem expanzionistickým. Prvky eurasijského misionismu se objevují už v knize Nikolaje Trubeckého Evropa a lidstvo vydané v roce 1920 a v současných verzích eurasianismu zřetelně převládají. Na dvojí charakter této ideje zřetelně poukazuje Iwona Massakaová ve své práci o eurasianismu. „Všechny verze eurasijského programu kompletního uzavírání se před vnějšími vlivy obsahují zrno expanzionismu. Nejde totiž o to, aby se ruská (eurasijská) civilizace izolovala jako pro nikoho nepoužitelný unikát, ale aby ji, v izolaci vyléčenou z atlantismu (europeismu), bylo možné předat světu. Zdá se, že čím je varianta eurasijské ideologie mladší, tím dále se důraz z izolacionismu přesouvá na expanzionismus.“ Vize vykreslované neoeurasianismem jsou skutečně imponující. Gennadij Molokanov vyvodil z teorií Lva Gumiljova závěr, že Rusové stabilizují biosféru a že tímto způsobem plní klíčovou roli, pokud jde o přetrvání lidstva. Podle Duginovy teorie se Rusko, jež zvedne rukavici hozenou světu Západem, posléze stane průvodcem lidstva a obráncem tradičních hodnot v celém světě. Ruští eurasianisté vystupující na obranu civilizace Pevniny sjednocují – stejným způsobem, jako předtím sovětští komunisté – všechny její představitele na celém světě. Eurasijská internacionála má planetární poslání vysvobodit heartland z „mořské“ americké nadvlády a zajistit tak multipolární mezinárodní řád. Teorie, která začínala postulátem obrany lokálního kulturního dědictví, končí všezahrnující universalistickou teorií imperiální expanze.

Jaké je místo Polska v tomto novém eurasianistickém projektu? Dugin nám předkládá nečekaně velkodušný návrh. Polsko se v žádném případě nemusí přidružovat k eurasijskému impériu. Případné úpravy by se týkaly nanejvýš Bělověžského pralesa a kousku Západní Ukrajiny. Polsko však nesmí zůstat samostatné. Nerozhodne-li se pro spojení s Ruskem, musí se rozhodnout pro spojení s Německem. Duginovi jde o to, aby ve východní Evropě nevzniklo pásmo oddělující Německo od Ruska, které by podléhalo americkému vlivu. Eurasijská říše totiž nemusí mít suchozemskou hranici s atlantickým světem. Právě nutnost udržovat takovouto hranici přivedla Sovětský svaz k pádu. Jestliže Rusko nedokáže ovládnout celý kontinent, a vše nasvědčuje tomu, že nedokáže, bude muset udělat vše pro to, aby Eurasie na západě hraničila se spřáteleným blokem vedeným Německem. Polsko se tak musí rozhodnout pro vstup do ruské nebo německé sféry zájmů, v opačném případě na ně čeká jako obvykle tentýž osud. „Středoevropská civilizace je příliš slabá na to, aby vydržela napětí mezi Východem a Západem. Země tohoto regionu se musejí jasně rozhodnout: buďto tam, nebo tam. Polsko-litevská civilizace se nedokázala nebo nemohla jasně vyslovit, proto musela zmizet. Je to samozřejmě dramatická situace.“ Polsko zůstává mimo sféru bezprostředního zájmu Ruska v izolacionistickém eurasijském projektu, naproti tomu v expanzionistickém eurasijském projektu se v ní zprostředkovaně ocitá spojenectvím s Německem. V případě pokusu vést samostatnou politiku by Polsko muselo být podřízeno Německu či Rusku a stát se kondominiem jednoho nebo druhého, anebo by muselo být „rozzáborováno“.

Insularismus může mít různé politické důsledky. Vadim Cimburskij postřehl, že se hranice současného Ruska v podstatě překrývají s ruskou kulturní platformou. Je však možné souhlasit s myšlenkou Ruska – Ostrova, ale jeho hranice narýsovat jinak. Například Alexandr Solženicyn do něj zahrnoval celé Bělorusko a Ukrajinu a patriarcha Kirill je přesvědčen, že zahrnuje také Moldávii a Kazachstán. Současnou politiku ruských vlád lze tedy chápat jako bolestné vytyčování hranic ruského etnicko-kulturního Ostrova. Jedno je však jisté: onen Ostrov má někde své hranice, a i když se možná zrovna nepřekrývají s hranicemi současné Ruské federace, tak určitě nepřekračují hranice někdejšího Sovětského svazu. A to znamená, že na základě této ideje není možné vytvořit žádný ambicióznější imperiální projekt.

Cimburskij ovšem nepsal jen o Ostrovu, ale i o Velkém Limitrofu (sousedícím pásmu), tj. o prstenci nárazníkových států kolem Ruska. Je pravda, že Cimburskij varoval před pokusy přičlenit tyto státy k Rusku, ale jeho koncepce předpokládá, že se z nich vytvoří privilegovaná sféra ruského vlivu. Integrace států nacházejících se v geopolitických úžinách může být totiž vnímána jako ohrožení Ostrova. Cimburskij považoval barevné revoluce na Ukrajině a v Gruzii právě za narušení sféry Velkého Limitrofu. Rusko by v tomto pojetí mělo právo požadovat od svých sousedů dodržování neutrality. Jinými slovy může tato koncepce vést k požadavku „finlandizace“ nebo, jak se to eufemisticky označuje, „dobrého sousedství“. I když představa Ruska jako Ostrova vylučuje imperialismus, nevylučuje těžko přijatelnou myšlenku „blízkého zahraničí“.

Atlantismus nepřekračuje současné hranice Ruské federace. Insularismus je v zásadě také nepřekračuje, ale přichází s požadavkem vytvořit kolem Ruska nárazníková pásma, která by měla být přinejmenším neutrální. Tradicionalistický izolacionistický eurasianismus je imperiálním projektem střiženým na míru SSSR, zatímco současný expanzionistický eurasianismus žádné hranice nemá.

Zdá se tedy, že plnokrevnou imperiální ideologií může být v dnešním Rusku pouze eurasianismus. Je však třeba mít na paměti, že má velké slabiny, pro které je velice obtížné si eurasijské impérium představit. Tradiční eurasianismus se opírá o geografické společenství. Základem impéria by nemělo být náboženské, národní, rasové ani třídní společenství, ale vazba vytvořená existováním ve stejných zeměpisných podmínkách. Jednota vytvářená prostřednictvím stepí je však sotva zachytitelná. Velká ideologie opírající se o třídní společenství se rozpadla ve střetnutí s nacionalismem. A může geografické společenství skutečně konkurovat národním nebo náboženským tužbám? To se mi zdá být velice pochybné.

Ještě větší problém se skrývá v expanzionistickém eurasianismu. Nejde jen o to, že spojenectví tradičních kultur proti Západu má výlučně negativní charakter a spíše by nemohlo – vezmeme-li v úvahu základní kulturní neporovnatelnost – tvořit základ trvalého politického svazku. Jde především o to, že tento projekt v žádném případě nemíní rezignovat na privilegovanost ruského super-etnosu. Dugin touží po maximálním rozšíření vlivu Eurasie, která by měla integrovat národy, jazyky a kultury, ale zároveň chce v budoucím eurasijském impériu zachovat ústřední postavení ruského národa. „Nemáme zájem o kolonizaci jako Angličané, ale vytyčujeme své strategické geopolitické hranice, a to dokonce i bez zvláštní, speciální rusifikace, i když nějaká rusifikace tam být musí.“ A tak tu máme na jedné straně eurasijské nadnárodní impérium, a na straně druhé „nějaká rusifikace tam být musí“. Této trhliny si všimla Iwona Massakaová: „Duginovi jde hlavně o ochranu ruského etnosu – zdravého jádra Eurasie, ale chce, aby řešení tohoto problému mělo tolerantní supraetnický eurasijský charakter, a ne tedy charakter otevřeně rasistický, izolacionistický. Vytváří proto teorii, která má eurasijskou fasádu, avšak vnitřek vůbec není  ,globální‘, ale úzce nacionalistický.“

Znovu se ukazuje, že imperiální projekt je podkopáván ruským nacionalismem. Eurasijský prostor nemá totiž být sjednocován nikým jiným než Rusy, neboť právě oni mají tvořit globální pevninské impérium. Komunisté tvořící kádry z národnostně vykořeněných profesionálních revolucionářů projevili v tomto ohledu mnohem lepší imperiální smysl.

*Paweł Rojek, Przeklęństwo imperium. Źródła rosyjskiego zachowania, Wydawnictwo M, Kraków 2014.