Peníze jsou motor pokroku
Marek Loužek

Lidové noviny, 14.07.2012

Britský historik Niall Ferguson, který působí jako profesor na Harvardově univerzitě, na sebe upozornil řadou pozoruhodných prací. Do češtiny již byly přeloženy jeho knihy "Nešťastná válka", "Válka světa – dějiny věku nenávisti", "Britské impérium – cesta k modernímu světu" či "Colossus – vzestup a pád amerického impéria". Jednou z posledních knihy je i "Vzestup peněz. Finanční dějiny světa", která vyšla loni v českém překladu v nakladatelství Argo.

Úvěry a dluhopisy

Peníze jsou podle Fergusona navzdory našim hluboce zakořeněným předsudkům vůči "špinavým prachům" kořenem převážné části veškerého pokroku. Finanční inovace nejsou ani zdaleka dílem pijavic, které chtějí vysát krev zadluženým rodinám nebo spekulovat s úsporami vdov a sirotků; byly základním faktorem vzestupu člověka od bídného živobytí do závratných výšin materiální prosperity, jakou dnes zná velmi mnoho lidí.

Ferguson seznamuje čtenáře s klíčovými složkami moderního finančního systému. První kapitola sleduje počátky peněz a úvěru, druhá jde po stopách dluhopisů, třetí po stopách obchodování s cennými papíry. Čtvrtá kapitola líčí příběh pojištění, pátá příběh trhu s nemovitostmi, šestá kapitola popisuje vznik, pád a nový vzestup mezinárodních financí. Ferguson pozoruje, že v moderním světě se moc dostává do rukou bankéřů, ne bankrotářů.

Svět bez peněz by byl podle Fergusona horší, mnohem horší než ten náš dnešní. Je chybou považovat všechny, kdo půjčují peníze, za pouhé pijavice, které vysávají krev nešťastným dlužníkům. Lichváři se tak možná chovají, ale banky se od dob Medicejských vyvíjely proto, aby – jak to pregnantně vyjádřil lord Rotchild - "usnadňovaly pohyb peněz z bodu A, kde jsou, do bodu B, kde jsou zapotřebí".

Úvěry a dluhy jsou podle Fergusona základními stavebními kameny hospodářského rozvoje, pro vytváření bohatství národů stejně důležité jako těžba, průmyslová výroba a mobilní telefony. Chudobu lze jen zřídkakdy připisovat přímo na vrub trikům chamtivých finančníků. Chudoba je často důsledkem nedostatku finančních institucí, absence bank – ne toho, že existují.

Poté, co banky zavedly úvěry, byl druhou velkou revolucí na cestě peněz příchod dluhopisů. Vlády (a velké společnosti) vydávají dluhopisy a touto cestou si vypůjčují peníze od širšího okruhu lidí a institucí než jen od bank. Trh s dluhopisy začal podle Fergusona tím, že usnadňoval vládě půjčovat si peníze. V době krize však může skončit u toho, že diktuje vládní politiku.

Z pohledu politika je trh s dluhopisy mocný zčásti proto, že dennodenně vydává posudek o důvěryhodnosti rozpočtové a měnové politiky. Ale jeho skutečná moc spočívá v tom, že dokáže potrestat vládu vyššími náklady na půjčku. I zvýšení o půl procentního bodu může ublížit vládě, která pracuje v deficitu, protože už tak vysoké výdaje se ještě zvýší o vyšší náklady na obsluhu dluhu. Tak jako u mnoha finančních vztahů, i tady působí zpětná vazba. Vyšší úroky zvyšují deficit a trh s dluhopisy zdvihá obočí ještě víc.

Když si investor kupuje dluhopis, je v tom vždy jistý prvek hazardu. Součástí této spekulace je i předpoklad, že náhlý vzestup inflace nespolkne hodnotu ročního úroku z dluhopisu. Skutečná roční návratnost amerických vládních dluhopisů byla v 70. letech minus 3 %, tedy téměř tak špatná jako v inflačních letech světových válek. Podobně hospodářské dějiny Argentiny ve 20. století představují hrůznou lekci, že inflace zůstává stejnou měrou fenoménem politickým jako měnovým.

John Maynard Keynes ve 20. letech 20. století očekával, že inflace nakonec spolkne veškeré papírové bohatství těch, kdo vložili své peníze do vládních dluhopisů. Po velké inflaci 70. let 20. století jsme však posledních třicet let svědky toho, jak jedna země za druhou sráží inflaci na jednomístnou cifru. Jak inflace klesala, dluhopisy se zotavily natolik, že dnes se dá hovořit o jednom z největších býčích trhů s dluhopisy novodobých dějin.

Akcie vs. nemovitosti

Ferguson vtipně analyzuje chování akciového trhu. Když ceny na akciovém trhu letí všechny naráz nahoru, vypadá to, jakoby se investorů zmocnila jakási kolektivní euforie: bývalý předseda americké centrální banky Alan Greenspan tomu říkal "iracionální bujarost". Když se naopak "živočišná" lačnost investorů změní v strach, bublina jejich předchozí euforie může rychle splasknout.

Obrázky z říše zvířat jsou přirozenou součástí kultury akciových trhů. Optimisté, kteří akcie nakupují, jsou býci, pesimisté, kteří prodávají, medvědi. Odhad dlouhodobých reálných výnosů na akciových trzích ukázal, že mezi 20. a 90. léty 20. století byl průměrný výnos na americkém trhu 4,73 % ročně. Druhé bylo Švédsko (3,7 %) následované Švýcarskem (3,03 %), Británie vykázala růst jen 2,28 % ročně.

Akciová společnost, vynalezená přesně před čtyřmi sty lety, je podle Fergusona zázračná instituce, stejně jako akciový trh, kde lze kupovat a prodávat její vlastnictví. Přesto v dějinách financí existovaly podvodné společnosti a také trhy, jejichž chování se nedá pochopit. Když býci začnou nadšeně dupat, lidé se s největší pravděpodobností nechají známým způsobem napálit. Ale klíčovou roli hrají téměř vždy centrální bankéři, od nichž se očekává, že budou jako kovbojové, kteří stádo uhlídají.

Cesta finančních trhů nemůže být nikdy tak uhlazená, jak bychom si přáli. Dokud budou lidské vyhlídky do budoucnosti měnit směr od přehnaného optimismu k přehnanému pesimismu, dokud se chtivost bude měnit v strach, ceny akcií půjdou nevypočitatelnou cestou. A když jako investor budeme sestupovat z vrcholu euforie, musíme jen doufat, že to bude pod hladkém lyžařském svahu a ne přes strmý sráz.

Ferguson rovněž analyzuje trh nemovitostí a klade otázku, zda je vlastní dům jistá investice, nebo spíše domeček z karet. Zvláště lidé v anglosaském světě mají sklon považovat sázku na nemovitost za tutovku. Cestou ke zbohatnutí je hra na trhu s realitami. Kdo investuje do něčeho jiného, zdá se být hloupý. Pozoruhodná na této všeobecně uznávané pravdě je to, že ji často skutečnost usvědčuje ze lži.

Ferguson uvádí příklad člověka, který v první čtvrtině roku 1987 investoval na americkém trhu s realitami 100 000 dolarů. Podle indexu Úřadu federálního dohledu nad bytovým podnikáním nebo podle Case-Shillerova národního indexu cen domů by se tyto peníze do první čtvrtiny roku 2007 zhruba ztrojnásobily, na něco mezi 275 000-299 000 USD. Kdybychom se stejné peníze vložili do S&P 500 a reinvestovali všechny dividendy, skončili bychom se 772 000 dolarů v kapse, s více než dvojnásobkem toho, co by se vydělalo na stavbách.

Ačkoli vypadá tento příklad působivě, může rozdíl výhodnosti do akcií než nemovitostí poněkud nadhodnocovat. Jednak tím, že pohádka končí v roce 2007, tedy na vrcholu akciového trhu, který za rok spadl o polovinu. Ale hlavně tento příklad nekalkuluje s tím, co bychom získali na nájemném, kdybychom dům nebo jinou nemovitost pronajímali (tedy obdobný předpoklad jako s reinvesticí dividend).

Ferguson nemovitostem příliš nedůvěřuje. Akcie se podle něj neopotřebovávají a nepotřebují novou střechu, domy ano. Převést dům jako aktivum na hotovost je o dost nákladnější než převést na hotovost akcie. Ačkoli trhy s nemovitostmi jsou mnohem stálejší než trhy akciové, nemovitosti mohou i klesat. Například v Japonsku klesly ceny nemovitostí mezi léty 1990-2000 o více než 60 %. Domy proto nemusí být až tak dobrou investicí, jak se na první pohled zdá.

Poučení z dějin

Během asijské krize let 1997-98 vládlo ve světě přesvědčení, že pravděpodobnost finanční krize je větší na periférii světové ekonomiky – na tzv. rozvíjejících se trzích východní Asie nebo Latinské Ameriky. Nedávná finanční krize však toto přesvědčení vyvrátila. V novém století však nepřicházejí největší hrozby globálnímu finančnímu systému z periférie, nýbrž ze samotného středu.

Jedno důležité poučení z dějin zní, že k velké válce může dojít i v případě, že ekonomická globalizace pokročila velmi daleko a hegemonické postavení anglicky mluvícího impéria vypadá poměrně zajištěné. Druhé poučení říká, že čím déle je svět bez konfliktu, tím těžší je si nějaký představit (a tím snadněji asi nějaký vypukne). Třetí a poslední poučení zní, že když krize postihne klidné investory, způsobí mnohem větší rozvrat, než když postihne ty, které už něco potrefilo.

Ferguson přesvědčivě ukazuje, že ekonomiky, které tyto nové finanční instituce – banky, trhy s dluhopisy, burzy cenných papírů, pojišťovnictví a vlastnickou demokracii – zkombinovaly, si dlouhodobě vedou lépe než ty, které to neudělaly, protože finanční zprostředkování obecně umožňuje účinnější alokaci zdrojů než např. feudalismus či centrální plánování.

Vzestup peněz však nemůže být klidný a plynulý. Naopak dějiny financí jsou jízdou nahoru a dolů jako na horské dráze, jsou plné bublin a jejich konců, šílení a panik, šoků a krachů. Přestože je čára dějin financí zubatá jako pila, míří bezpochyby stále nahoru. Fergusonovu knihu je zážitek číst.

Recenze - Ferguson, N.: Vzestup peněz. Finanční dějiny světa: Praha, Argo 2011.

Velmi často se zapomíná na

Velmi často se zapomíná na to, že půjčování samo o sobě vyvolává nutnost rozšířené reprodukce, protože je nutno uhradit úrok.

To je moudro. Mate neco proti

To je moudro. Mate neco proti urokum?

Úrok "vyrábí"

Úrok "vyrábí" peníze.

Problémem není "poplatek za půjčku", problémem (ne vždy, ale většinou) je jeho mechanické navyšování geometrickou řadou (na tom je ovšem finančnictví založeno, to jeho podstata). Stromy do nebe mohou růst jenom virtuálně...

Nikoliv peníze, ale

Nikoliv peníze, ale nedostatek "peněz" je motorem pokroku.

(jinak samozřejmě ano)

Presneji receno, nedostatek

Presneji receno, nedostatek vseho je motorem pokroku. Krome blbosti levicaku, te je nadbytek:-)