Peripetie komunálních koalic
Vojtěch Navrátil

Revue Politika 12/2014

Nezbytnou podmínkou pro vládnutí v demokratické společnosti je nejen získání hlasů ve volbách, ale – což mnozí zklamaní vítězové a jejich příznivci ignorují – i následné získání většinové podpory ve voleném tělese. Dva měsíce od proběhnuvších komunálních voleb se výjimečně, jako třeba v Chrudimi vede mezi nově zvolenými poziční boj.

Jinde, jako třeba v Bílině či Chomutově, soud vyhlásil na konec ledna nové volby, nicméně v drtivé většině z 206 trojkových měst, která jsou centry a do jisté míry i „vzory“ svých regionů, už úřadují či se úřadu právě ujali jako v Českém Krumlově a Vsetíně noví či staronoví radní. Nebude tedy od věci se podívat na některé vybrané aspekty okolo letošního sestavování koalicí ve trojkových městech.

Obcházení vítěze

Velmi záhy po letošních komunálních volbách, jak se začaly v největších městech v zemi utvářet první koalice, začala média v několika případech jako v Olomouci, Jihlavě či Plzni skloňovat jev „obcházení vítěze voleb“, což se týkalo vyjednávání radničních koalic. Mnohdy došlo i na velmi hysterické reakce novinářů, jako např. ty v případě Semil a vyšachování vítězné kandidátky Volby pro Semily dosavadního starosty Jana Farského.

Celkem tato situace nastala ve 34 trojkových městech (tedy asi šestině z nich – nejkuriózněji v Lounech, kde skončily v opozici dokonce tři volebně nejsilnější strany, když další v pořadí seskládaly dohromady nejtěsnější většinu 15 z 29 zastupitelů), což např. proti komunálním volbám před osmi lety znamená takřka dvojnásobný nárůst. V dalších čtrnácti městech se vítěz sice do koalice zapojil, ale post starosty či primátora přenechal některému z koaličních partnerů. Celkově tak po letošních komunálních volbách nejvyšší představitel nevzešel z vítězné kandidátky ve 48 trojkových městech, což je porovnatelné s údajem z roku 2002, ale ovšem mnohem méně než v devadesátých letech. Tehdy starosta či primátor nepocházel z vítězné kandidátky vždy ve více jak 70 případech, tedy okolo jedné třetiny.

Zisky a ztráty

Letos bylo v tomto ohledu nejvíce „bito“ ANO, které nezískalo i přes zisk nejvíce hlasů ve volbách nejvyšší post ve dvanácti městech (Plzeň, Olomouc, Jihlava, Litoměřice, Humpolec, Přelouč, Hranice, Tanvald, Přerov, Slaný, Šternberk, Rosice – v posledních čtyřech zmíněných se alespoň stalo součástí koalice), když tuto ztrátu dokázalo kompenzovat jen ziskem nejvyššího postu v Liberci, Semilech a Nepomuku. Škodní byli také komunisté, kteří zůstali i přes vítězství vyšachováni v Třebíči, Havlíčkově Brodě, Orlové, Ivančicích a Mikulově. Sociální demokraté měli v tomto ohledu relativně vyrovnanou bilanci, kdy jako nevítězná strana získali nejvyšší post v devítce měst (Plzeň, Olomouc, Jihlava, Cheb, Orlová, Nymburk, Slaný, Hořovice, Bílovec), aby naopak v sedmi dalších i přes vítězství na něj nedosáhli (Písek, Louny, Rokycany, Nepomuk, Stříbro, Rýmařov, Jablunkov). Nejvíce na těchto dohodách „starých struktur“, jak to komentovali někteří představitelé ANO, získávala „kmotrovská“ ODS, jež získala starostu v devíti městech, kde nedokázala zvítězit (Litoměřice, Havlíčkův Brod, Humpolec, Mikulov, Šternberk, Soběslav, Přelouč, Pohořelice, Český Brod), aby „recipročně“ ztratila pouze čtyři menší vítězná města (Třeboň, Dobříš, Hořice, Židlochovice).

Teoriemi koalice se zabývající americký politolog Michael A. Leiserson při studiu koaličního chování, na počátku 70. let vyhodnotil jako úplně nejvýhodnější ze všech vlád tu, která má co nejnižší možný počet koaličních partnerů a především co nejnižší nadpoloviční většinu v daném voleném tělese, tedy nejnižší „transakční náklady“ pro zisk moci. Při mnohde vcelku velké roztříštěnosti místního politického spektra se v části trojkových obcí inspirovali alespoň ve druhé podmínce: ve více jak třiceti z nich včetně nich byla sestavena (někdy mnohočlenná) koalice s převahou jediného hlasu, v několika dalších městech jako třeba v Uherském Hradišti, kde z klubu ODS vystoupil jiným spolustraníkem ve starostenském postu nahrazený skončivší starosta Květoslav Tichavský, se většina vládnoucí koalice smrskla taktéž na jediný mandát a v několika dalších městech vládne rovnou menšinová koalice.

Celkově pak v takřka polovině měst vládnou radnicím koalice, čítající méně než třípětinovou většinu v zastupitelstvu, což je třeba ve 27 členném zastupitelstvu max. 17 hlasů. Jistě, existují příklady, že poměrně klidně lze volební období na radnici prožít i s většinou jediného hlasu, ale rovněž tak se někdy velmi záhy dokázala radniční většina vinou některých rebelujících zastupitelů či vnitřního rozkladu některých uskupení rozplynout či alespoň se velmi zkomplikovat vlastní život. To pak mnohdy, pokud už nejsou místním establishmentem, nastupují se svými hlasy zastupitelé KSČM.

Komunistické pokušení

Tím se i dostáváme k evergreenu, který také stále ještě pravidelně po volbách poutá pozornost médií a veřejnosti, tedy zapojení KSČM do radničních koalic. Dlouhodobě platí, že oproti vyšším úrovním politiky je vnímání KSČM, tedy zda se jedná o nesystémovou či naopak systémovou formaci, v komunální politice obecně velmi nejednotné, jak napříč jednotlivými stranami, tak přímo v nich. Nikdy tak není nouze o prapodivné konstrukce těch, kdo hlasy komunistů nepohrdli, o tom proč je tomu jinak, než to ve skutečnosti vypadá. Asi největší perlu na toto téma vypustil starosta Hulína na Kroměřížsku Roman Hoza (ODS) v Radiu Impuls, kdy v odpovědi na otázku po motivech ustavení zdejší koaliční spolupráce mezi ODS a KSČM pravil, že „to není možné považovat za nějakou koalici, spíš je to koalice normálních lidí. Politicky ty značky k sobě nepasují, ale nedalo se nic dělat. Myslím si, že naše povinnost je uchránit město od těch jiných.“ Že je povinností pro leckoho napříč politickým spektrem uchránit město od „těch“ jiných a tedy, že s nimi na komunální úrovni vesele spolupracuje opravdu kdekdo, potvrzuje i to, že přes odpor vyšších stranických struktur přistoupili ke koalicím s komunisty v Žatci a Slaném třeba i Svobodní, mnohdy odmítající jen trochu méně pravicové soupeře jako nedostatečně hájící pravicové ideály.

Říká se také, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale třeba v případě ODS v Aši to zjevně neplatí, protože i přes zrušení místní buňky v průběhu minulého období pro spolupráci právě s KSČM se po letošních volbách místní (notně oslabená a „obrozená“) ODS spojila opětovně s komunisty, stejně jako v Rychnově nad Kněžnou, kde si ale místní občanští demokraté svou spolupráci s KSČM před lety před nejvyšším vedením obhájili. Ve Znojmě a Boskovicích se ujal alibistický „model“, kdy ČSSD a ANO, resp. ČSSD, KDU-ČSL a ANO podepsali koaliční smlouvu namísto celé KSČM s jedním jejich zastupitelem-nestraníkem myslíce si, že tím budou z obliga. V Litvínově, Nové Pace či Ostrově pro změnu komunisté kooperují se zástupci Starostů a nezávislých, resp. TOP 09, jejichž společný klub se v dolní komoře v osobě jeho předsedy Miroslava Kalouska vyznačuje nejagresivnější antikomunistickou rétorikou, která dominovala i předvolební kampani TOP 09. V Sokolově nastala zase kuriózní situace, kdy koalice ČSSD, ANO a ODS alespoň nechala zvolit jednoho zástupce KSČM do rady jakožto zástupce opozice.

Ale i přestože se obecně komunisté s přibývajícím časem uplynuvším od roku 1989 stávají alespoň pro zvětšující se část české společnosti akceptovatelnější coby standardní strana a pronikli již do vedení většiny krajů, pak na komunální úrovni i vzhledem k biologickému faktoru a přeci jen trochu konzistentnějšímu postoji některých stran svou hvězdnou chvíli už dávno prožili. Letos i před osmi lety se po komunálních volbách uchytili ve vedeních trojkových měst ve více jak dvou desítkách, což je něco okolo jedné desetiny, zatímco po volbách v roce 2002, kdy se KSČM jedinkrát v průběhu polistopadového času povedlo zastavit svůj pokles v komunálních volbách, byli komunisté zastoupeni v radách 59 trojkových měst (v okolo tří desítkách z nich tam seděl zástupce KSČM se zástupci zvolenými za KDU-ČSL či ODS – u druhé jmenované strany se to případ od případu jako např. ve Znojmě stalo proti vůli většiny místních straníků). Jedna věc se ale oproti minulým letům změnila: nejčastěji si zde s komunisty neplácli sociální demokraté, ale ANO. Tedy uskupení, na jehož sjezdu chce v příštím roce pardubický poslanec Martin Kolovratník navrhnout zákaz uzavírání koalic s komunisty. S jakoupak se asi v tomto politickém slepenci hledajícím sám sebe potáže?

 

___________________________________________________________________________________