Pět tun nafouknuté banality: Aj Wej-wej ve Veletržním paláci v Praze
Jana Dědečková

 

            Historie se opakuje: před několika lety Praha sebrala Moravskému Krumlovu slavnou Muchovu Slovanskou epopej a nechala ji umístit ve velké dvoraně Veletržního paláce. Nyní, když se Slovanská epopej  vydala na asijské turné, chopil se doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D. příležitosti. Využil uprázdněný prostor a dramaticky překonal proslulé pelhřimovské Muzeum rekordů a kuriozit: ve spolupráci s marketingovým géniem čínského původu a mezinárodního renomé Aj Wej-wejem do něj instaloval největší gumový člun pro uprchlíky na světě. S bohatou obrazovou dokumentací viz třeba ZDE

Záchranný člun jedné reputace 

            V reklamním textu Národní galerie v Praze k současné výstavě Zákon cesty je její autor představen jako „světově proslulý současný umělec Aj Wej-wej.“ (ZDE) Obávám se by bylo přesnější označení „světově proslulý konjunkturální kýčař“, neboť v posledních letech jeho tvorba zdegenerovala do podoby neustále se opakujících schémat, poplatných současné agendě Evropské Unie. Prvoplánovost tohoto Aj Wej-wejova počínání navíc s každou další expozicí bije stále silněji do očí. 

            Pražská výstava je recyklovaným schématem několika jeho předešlých instalací. Přidanou hodnou tu představují snad jen obří rozměry nafukovacího člunu a četnost a rozměry jeho posádky, tedy parametr vhodný opravdu spíše pro Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově (ZDE) než pro Národní galerii v Praze. Navíc v Čechách vyvolávají Aj Wej-wejovy černé plastové figury bez tváří původně jistě nezamýšlenou asociaci se slavnými „Miminky“ Davida Černého, jejichž estetická hodnota v tomto srovnání nečekaně vynikne a jejichž prvenství je v tomto směru nesporné. Na tom nic nezmění ani komentář na webových stránkách Národní galerie v Praze, zahrnující v souvislosti s Aj Wej-wejem zcela nesmyslně Hannah Arendtovou, Franze Kafku a Waltera Benjamina. Všichni tři jsou spolehlivě mrtví a proto se nemohou bránit, ale k věcem, které je spojovaly, patřila mimo jiné také elementární míra vkusu, kterou Aj Wej-wej postrádá. 

            Nerada se vyjadřuji k současnému umění, protože se k tomu necítím povolána, ale poslední počin doc. Dr. et Ing. Jiřího Fajta, Ph.D. mě k tomu donutil. Bez jakékoliv souvislosti s Národní galerií v Praze jsem totiž byla zhnusena, když se Aj Wej-wej před dvěma lety nechal na fotografii stylizovat do podoby utonulého syrského chlapečka Aylana Kurdího, který tragicky zemřel 2. září 2015 v důsledku neodpovědnosti svého otce. Aj Wej-wej vzápětí tuto fotografii s velkým humbukem zveřejnil.

 


 

Takový čin nemá s uměním, dokonce ani s tzv. angažovaným uměním nic společného. Pro podobné počínání neexistuje jiný výraz než hyenismus nejhrubšího zrna a je nepřijatelné v jakémkoliv kontextu, snad s výjimkou figuranta při policejním vyšetřování. Takové snímky se ovšem obvykle nezveřejňují jako díla výtvarného umění.

            Aj Wej-wejova fotografie v roli utonulého chlapečka splnila svůj účel. Novináři po celém světě v této souvislosti diskutovali ne o tom, proč zahynul Aylan Kurdí a jak tragickou situaci na řeckých ostrovech a v Turecku řešit, ale o vhodnosti či nevhodnosti fotografie Aj Wej-weje. Uniknout se jí nedalo. Pro spontánní znalost značky „Aj Wej-wej“ to byl znamenitý nápad. Čím by umělec mohl tento svůj mistrovský kousek ještě překonat? Snad jedině, kdyby si zajel do Osvětimi a nechal se tam nahý vyfotografovat v poloze, v níž byli na hromadách zdokumentováni mrtví vězňové, jejichž těla už nacisté nestihli spálit. Pro podobný „Einfühlung“ by Aj Wej-wej musel poněkud ubrat na váze, aby byl výsledek přesvědčivý. Obávám se, že takovou oběť nebude ochoten podstoupit. Navíc by mu takový čin spolehlivě uzavřel cestu do všech významných evropských a severoamerických výstavních institucí. To sice měla udělat už fotografie, kde se stylizoval jako Aylan Kurdí, ale na některé tragédie jsme zkrátka citlivější než na jiné. Proto se podobné fotografie Aj Wej-weje z Osvětimi pravděpodobně nedočkáme.

           Pozorně jsem sledovala rozhovor Aj Wej-weje v DVTV (ZDE) a musela jsem si na něj opravit názor. Ten člověk není jen konjunkturální kýčař, nechutně parazitující na tragédii tisíců a tisíců lidí putujících v marné naději za Eldorádem, které ve skutečnosti neexistuje. Je to rovněž neobyčejně inteligentní marketingový stratég. Bylo zábavné pozorovat, s jakou lehkostí odrazil neobratný pokus moderátorky zatáhnout ho do vnitropolitické situace v Čechách a donutit ho k explicitnímu vyjádření proti prezidentu Zemanovi. Pozorný divák přitom postřehl, že Aj Wej-wejovi o Čechy, o údajnou českou trapnost ve vztahu k uprchlíkům, nebo dokonce o nějaký vztah k české kultuře nejde ani omylem. Je to patrně poprvé, kdy musím vzít doc. Dr. et Ing. Jiřího Fajta, Ph.D. poněkud v ochranu. V případě Aj Wej-weje evidentně narazil na člověka, který ho strategickým uvažováním dalece překonává a který bez jakýchkoliv skrupulí využil jeho úporné snahy koupit si za české státní peníze pověst ve „velkém“ světě ke svým vlastním marketingovým účelům.

            Od roku 2010 do roku 2016 vystavoval Aj Wej-wej téměř po celé západní Evropě. Jeho díla byla k vidění v Aténách, Berlíně, Vídni a Florencii, v Londýně dokonce opakovaně. Svůj putovní cirkus založil Aj Wej-wej v posledních letech na nafukovacích člunech, záchranných vestách a vizuálně zajímavých zlatých termoizolačních fóliích pro podchlazené osoby. Pochopil, že migrace po určitou byla v Evropě tématem číslo jedna, a náležitě tuto skutečnost zužitkoval. Časem však jeho podnikatelský záměr dosáhl limitů, za které se už nedal úspěšně provozovat. Evropa zkrátka má i jiné starosti než ilegální migraci. Žádná další Aj Wej-wejova výstava v zavedené západoevropské galerii už není schopna vyvolat skutečně světový ohlas, dost možná proto, že výtvarné invence zůstává v jeho instalacích poslední dobou poskrovnu. Navíc třeba v Palazzo Strozzi nevzpomínají na jeho loňskou výstavu příliš nadšeně, protože vyvěšení oranžových uprchlických gumových člunů na fasádu jedné z nejkrásnějších renesančních budov na světě vyvolalo negativní ohlasy mezi tamními starousedlíky i turisty, na jejichž přízni je Florencie závislá. Proto bylo třeba najít nový trik – a zdařilo se.

            Husarský kousek se Aj Wej-wejovi povedl, když dokázal výstavu s uprchlickou tematikou dostat do některé ze zemí Visegrádu. Samozřejmě, taková Budapešť nebo Varšava by byly lepší (Bratislava ještě nemá ten správný zvuk), ale i Praha je skvělá. Země, která se ostře staví proti kvótám pro uprchlíky, země, jejíž prezident je proslulý svými výroky proti islamistům, nyní hostí výstavu s největším člunem na světě pro nelegální migranty z islámských zemí. Teprve jedinečné spojení instalace, Aj Wej-weje a Prahy z jeho nové výstavy učinilo téma pro světová média. Proto má Praha nyní tu čest hostit jeho Zákon cesty. Aj Wej-wej přišel na geniální nápad prodávat Evropanům jejich vlastní špatné svědomí – a oni mu za něj platí. Na tom není samo o sobě nic nemravného, pokud se nejedná o veřejné peníze a pokud to dělají instituce k podobným účelům zřízené. Ale je tomu tak i v tomto případě? 

Důvod ke znepokojení           

            „Národní galerie učinila fantastickou nabídku a umožnila našim týmům z Berlína a Číny výstavu uskutečnit. Mám dva týmy se spoustou lidí spolupracujících na tomto projektu. Nabídka je opravdu fantastická a já za ni musím poděkovat,“ prohlásil Aj We-wej na tiskové konferenci k zahájení výstavy Zákon cesty. (ZDE) Jak jsem byla informována, mezi významnými evropskými kurátory není žádným tajemstvím, že Aj Wej-wejovy projekty jsou v posledních letech mimořádně nákladné. Říká-li takový tvůrce sám od sebe, že obdržel „opravdu fantastickou nabídku,“ dostávají zpravidla finanční ředitelé příslušných výstavních institucí ve tváři popelavý nádech.

            Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy bezpečnostní agentura ABAS IPS Management vypověděla smlouvu s Národní galerií v Praze, protože jí galerie neuhradila faktury za více než šest milionů Kč. Na podfinancovanost Národní galerie si doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D. stěžuje, kudy chodí. Na výstavu tvůrce, který je velmi drahý i pro instituce s řádově vyššími rozpočty než Národní galerie v Praze, však zjevně peníze má. Doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D. byl schopen slíbit (a doufejme, že i zaplatit) dokonce tolik, že Aj Wej-wej nabídku Národní galerie v Praze opakovaně označil za fantastickou. Týmy v Berlíně a v Číně se spoustou spolupracujících lidí jistě nepracují zadarmo.

            Pro srovnání: po výstavě doc. Dr. et Ing. Jiřího Fajta, Ph.D. Karel IV. - císař z Boží milosti zůstal Správě Pražského hradu v roce 2006 dluh 61 mil. Kč. (ZDE) Výstava Europa Jagellonica  měla schválený rozpočet osm milionů Kč, doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D. avizoval, že bude stát 25 milionů Kč. Nakonec se s dvouletým zpožděním ukázalo, že skutečné náklady výstavy Europa Jagellonica dosáhly výše 44,8 mil. Kč, přičemž výnosy činily 6,5 mil. Kč. (ZDE) Deset milionů na úhradu nejpalčivějších dluhů tehdy poskytl stát formou mimořádné dotace, která je, pokud se příliš nemýlím, stále ještě předmětem policejního vyšetřování. Obávám se však, že tentokrát bude účet ještě podstatně vyšší. K tématu se brzy vrátím.

http://www.milanknizak.com/ak

Ajvaj pouze "nakrmil" západní

Ajvaj pouze "nakrmil" západní evropu, ta už má dost té bruselské politické korytnosti a táhne dál. K pitomé pražské kafrárně.

A Fajt? Doufám, že dalším a posledním jeho počinem bude instalovat ve Velké dvoraně /reciproční k Slovanské epopeji/ výstavu miniatur japonského humělce Uko Ješity a bude upálen přiloženými lupami.

___________________________________________________________________________________