(Za bratry Jiřím a Danielem Reynkovými)

Během necelého měsíce zemřeli v září a říjnu minulého roku bratři Daniel a Jiří Reynkové, Daniel koncem září, Jiří v půli října. Při jejich dlouholeté sourozenecké symbióze to ani snad nemohlo dopadnout jinak.  Poprvé jsme se  setkali už v květnu 1967,  ale sblížili jsme se až o něco později. Daník a Jirka byli jen o dva, respektive o tři roky mladší než moji rodiče, přesto to se i pro mne, stejně jako pro řadu našich společných přátel, z nich záhy stali  „kluci Reynkovi“. Jejich blízkost a povzbuzení pro mne byly velkou oporou obzvlášť v období normalizace. Jim také vděčím za to, že jsem se s životem a dílem jejich rodičů, Suzanne  Renaudové a Bohuslava Reynka, mohl seznámit cestou nepoměrně důvěrnější, než je běžné akademické bádání. Oba bratři se od sebe lišili, každý přijal od rodičů do své genové výbavy něco jiného, ale oba se po celý život spíš komplementárně doplňovali. Jirka zvládal nesnadné umění být ve světě a nebýt z tohoto světa. Pro Daníka bylo typické být více při zemi, aniž se kdy stal přízemním. Oběma byl společný vytříbený humor a jemně sarkastický smysl i pro méně humorné polohy našeho světa. Spojovala je hudba. Oba byli hluboce vzděláni klasickou i moderní vážnou hudbou – bez nadsázky mohu říci, že se v ní přímo ukotvili. I zde mohu jen děkovat. Za společné poslechy i za jejich výstižné komentování. Odešla s nimi část mého života.

                                                              ***

Pouštní mimikry

S Daníkem jsem se poprvé setkal o první červnové neděli v našem farním kostele ve Svatém Kříži v roce 1967. Bylo to těsně po pětasedmdesátých narozeninách Bohuslava Reynka. Tehdy jsme s Karlem Křepelkou podnikli pokus o pouť do Petrkova – „základnu“ jsme měli v Květinově, kam se rodiče přistěhovali v roce 1962 a kde jsem s nimi tehdy žil. Karel i já jsme studovali v Brně, v té době jsem na Vrchovině prakticky nikoho neznal. Daník držel po mši v ruce římský misál. Robustní románská postava, dobrotivý úsměv a jadrný pohled v očích za brýlemi. Nevím, jestli Jirka už v té době v kostele zvonil, každopádně jsme ho tehdy přehlédli. Z uctivé vzdálenosti jsme křesťansky pozdravili a utíkali zpátky do Květinova. Vybavuji si, že farář Václav Pípal hřímal proti vandalům, kteří v okolí svalovali kříže – a cestou zpátky jsme si všimli, že na cestě z Petrkova do Kříže někdo skutečně vyvrátil křížek. To byla vážná věc, ale Pípalovo proslulé hřímání uměl Daník výborně  napodobit, o tom jsem se ale přesvědčil až o pár let později. V pondělí jsme se s Karlem do Petrkova vydali znovu. Cestou jsme natrhali mohutnou kytici polního kvítí. Převzal ji od nás Jirka a s úsměvem konstatoval,  že je v ní zastoupena celá louka. To, že je zdatným botanikem, jsem se dozvěděl také až později, v době, kdy se budoval jeho skleník. Pěstoval v něm především kaktusy, exotické exempláře z celého světa, jeden  z Jižní Afriky se podobal nenápadnému kousku kamene: rostlinné pouštní mimikry.

O čtyři roky později jsem se s Daníkem potkal v Dolní ulici v Brodě, kousek pod náměstím, krátce po pohřbu pana Reynka. Neviděli jsme se skoro půl roku. Chvíli jsme si povídali o tom, kam až se v naší „gubernii“ mezitím doplížila normalizace. Vytkl mi, že jsem u nich dlouho nebyl a že se nemusím nijak ohlašovat dopředu, až budu chtít přijít. Když jsem pár dní poté dorazil do Petrkova, byl dům prázdný – nikde téměř nikdo,  až na neoficiálního majordoma Jana Kocmana, který se později podílel na stavebních úpravách v domě a především je „dozoroval“, a na záhadnou cizinku, Annique Auzimourovou. Oba mlčky seděli v jídelně a očekávali příjezd domácích, neboť Daník se právě toho dne ženil.  Dodatečně jsem se dozvěděl, co se mezi Annique a Daníkem pár let předtím odehrálo. Velká láska měla údajně ztroskotat na tom, že Daník odmítal kvůli otci (nebo ještě oběma rodičům?) odejít za ní do Francie. Bál se, že by se nemohl do Čech vracet. Někdy v té době ho také kontaktovala státní bezpečnost nebo rozvědka a slibovala mu, že bude moci dle libosti jezdit sem a tam, pokud se uvolí „donášet“ právě na Francii. Samozřejmě odmítl s tím, že neučiní nikdy nic proti zemi, v níž se narodil. Annique nebyla smířena s Daníkovým sňatkem a prý přijela učinit zoufalý pokus v něm  zabránit. Ale o nějakých pětadvacet let později se v Grenoblu zasadila o vydání básnického díla paní Renaudové, přičinila se také o rozsáhlou výstavu Reynkových grafik v tamní galerii, jež má ve svých sbírkách mimo jiné řadu Rouaultových pláten, a  uspořádala velkou konferenci o jeho díle.

Daník se oženil s Květou Medovou z Havlíčkova Brodu. (Květě vždy medové, stálo v jednom věnování od Bohuslava Reynka). Původně měl oba snoubence v nedalekém Herálci oddat želivský opat Vít Tajovský, jemuž se u Reynků říkalo Tajováček, ale nový okresní církevní tajemník začal dělat normalizační vlny a řádně domluvené herálecké „hostování“ knězi zničehonic odmítl povolit. Svatba nakonec byla až v kostele svatého Václava ve Vršovicích. V Praze želivskému opatu nikdo nedělal potíže. Ostatní svatebčané zůstali v Praze,  takže do Petrkova se vraceli jen čtyři lidé, novomanželé, svědek Jirka a Vít (slyším dodnes, jak se chodbou rozléhalo jeho hlaholení). Všechny udivilo, že se zastávám církevního tajemníka, na kterého si hned po příjezdu postěžovali. Měl jsem tehdy při své krátké kariéře u okresních kin „na okrese“ kancelář vedle něj a on se mi svěřil, že místo církevního tajemníka přijal, aniž měl nejmenší ahnung o tom, že faráři jsou často velmi vzdělaní lidé a že mu příčí s nimi zacházet jako se zločinci. Byl rozhodnut s platově výhodnou živností praštit, a jak řekl, tak také brzy učinil. Pán Bůh mu to jistě přičetl k dobrému.

K Lípě, Herálci, Humpolci…

Dům v Petrkově, v němž  donedávna Daník s Jirkou žili a v němž žijí Daníkovy děti Michael a Veronika, to nejsou jenom zdi stavby – tvrze, jejíž původ sahá do šestnáctého století. Říká-li se, že prostorné stavení s vížkou a hodinami má své tajemství a svou duši, nemusí nutně jít o poetickou nadsázku. V atmosféře domu je cítit přítomnost několika generací selského rodu, i když Reynkům patří teprve od roku 1866, kdy jej koupil děd Bohuslava Reynka Josef, původem z Bohušic u Světlé nad Sázavou. (Na Světelsku se dodnes vyskytuje počeštěná forma jména: Rejnek). Od sedmdesátých let  jsem za Reynkovými do Petrkova  chodil jako domů. Jezdili jsme také společně na krátké výlety – k Florianům do Staré Říše nebo do Okrouhlice za galeristou Janem Ambrožem a jeho ženou Boženou Zrzavou, neteří malíře. V roce 1977 jsme byli s Jirkou a Daníkem společně v Krucemburku, tehdy Křížové, na pohřbu Jana Zrzavého. Daník tehdy dokonce omdlel, protože pohřební atmosféra mu nikdy neseděla.

Z Květinova do Petrkova je to nějakých pět šest kilometrů, ale většinou jsem se zastavoval cestou z práce. Přijížděl jsem autobusem, od Havlíčkova Brodu, ale to je cesta fádně prozaická, neboť při ní neuvidíme z krajiny téměř nic. Při cestě vlakem od Humpolce nebo od Brodu máme naopak krajinu před sebou jako na dlani. Petrkov je navíc zastávka na znamení. Daník s Jirkou si z dětství pamatovali, jak v Německém Brodě na nádraží svolával průvodčí cestující těmito slovy: K Lípě, Herálci, Humpolci, nastupujte pitomci! V tuhých zimách bylo prý často nutné prohrabovat zaváté koleje a sníh odhazovat lopatami. Zažil jsem už  jen kamna, v nichž se v zimě ve vlaku topilo.  Daník pracoval jako šofér u Pozemních staveb v Havlíčkově Brodě, a nebyla to pro něj lehká práce. Pamatuji se, že někdy večer seděl po celodenní námaze v kuchyni s nohama v lavoru s horkou vodou. Někdy jsem se zdržel u Reynků déle a Daník mne odvezl, i když musel ráno vstávat do práce. Jednoho jarního podvečera jsme společně poslouchali novou nahrávku Monteverdiho madrigalů. Bylo to někdy už v roce 1972, neboť jsme oba ještě byli kuřáci, popelník se plnil nedopalky. Nahrávka byla pořízena v plenéru a občas v ní zazněl ptačí pokřik. Mysleli jsme, že zpěv přichází z venku – okna byla otevřena do zahrady. Ale když jsme si později pustili jednu ze skladeb znovu, slyšeli jsme tentýž zpěv, ale ne tak výrazně. Při odpoledním poslechu se patrně připojili i pěvci ze zahrady. Daník měl rád Čechovovy prózy a s oblibou četl také první věci Bohumila Hrabala, ale také a především Holanovu poezii nebo jeho básně v próze. Dokázal své oblíbené autory nenapodobitelným způsobem citovat nebo na ně odkazovat, často právě v komických souvislostech. V kostele jsme sedávali často vedle sebe a Daník občas trefně okomentoval kázání tehdejšího duchovního správce, a tehdy jsme měli oba co dělat, abychom v lavici nevyprskli smíchy.

V březnu roku 1975 se k nám cestou z nedělní mše připojily dvě neznámé postavy: Sergej Machonin a jeho pozdější žena Drahoslava. Odpoledne měl v Krásné Hoře křest můj synovec Jan a Daník mu byl kmotrem. Machoninovi se chtěli vracet do Prahy, ale nakonec s námi jeli na křtiny a odjeli až druhý den. Nakonec ze setkání vzešlo přátelství na první pohled – s Reynkovými i s námi. Tehdy jsme s mojí ženou Martou bydleli už v Lípě, kde se narodily i  obě naše mladší děti. Než si Machoninovi pořídili vlastní chalupu, jezdili po tři roky o prázdninách k Reynkům na letní byt. Sergej se často ušlechtile mýlil, ale někdy dokázal mít hodně nepříjemnou pravdu – nejspíš proto měl i tolik nepřátel, nejen jako kritik. Sergej v Petrkově objevoval „nenápadný půvab“ venkovského života, ale někdy mu nedocházelo, že tento život má svá nepsaná pravidla. Jako někdejšímu bojovému ateistovi mu také vrtalo v hlavě, proč Jirka žije v celibátu, nebo se vyptával,  jak to vlastně bylo mezi „starým Reynkem“ a jeho francouzskou paní. Chtěl o nich a o jejich vztahu dokonce něco napsat, ale Jirka i Daník zůstávali z jeho dotazů někdy poněkud opaření, a Sergej nakonec od svého nápadu raději upustil. Je třeba ale zároveň hned říci, že podobné „úlety“ u něj vyvažovala štědrost a pohostinnost i jeho schopnost zasazovat se nezištně a důsledně ve prospěch věci, již považoval za správnou. V polovině sedmdesátých let jsem na jeho podnět začal připravovat pro Edici Petlice souborné vydání Reynkova básnického díla.

Broskve na stole

Sedmdesátá a zčásti i osmdesátá léta byla v Petrkově zvláštní dobou hojnosti i přes normalizační šedivost v celé zemi. Velký podíl na tom měla Daníkova žena Květa, která také postupně zvelebovala „polorozpadlou tvrz“. Někteří obdivovatelé petrkovské tvrze to nesli nelibě, ale je něco jiného přijet se jednou dvakrát do roka pokochat rozpadáním a něco jiného je v domě po celý rok žít s malými dětmi. Přijížděli přátelé, z Čech i z Francie, a francouzským přátelům a známým Reynkových vděčím mimo jiné za řadu knih, které mi na mé přání obstarávali a přiváželi. Při jedné z návštěv, mám za to, že to bylo někdy začátkem října roku 1975, jsem na stole spatřil krásně velké broskve a měl jsem zato, že je přivezli hosté z Grenoblu. Až tehdy jsem se dozvěděl, že u zdi na jižní straně domu vyrostla ještě za života Suzanne Renaudové nádherná broskev, která nesla ony veliké žluté plody. Z pecky ji vypěstoval Bohuslav Reynek. Paní Renaudová nemohla drsnému počasí Vysočiny uvyknout a v době, kdy se nesměla vracet do Francie, pro ni byly petrkovské zimy jistě obzvlášť kruté. Ale bylo by jednostranné a nespravedlivé hovořit o ní jen jako o zajatkyni nebo dokonce vězenkyni petrovského domu. Ona broskev u bílé jižní zdi stavení se mi stala obrazem jejího života i umění, které vydalo své plody právě zde. To jsem si znovu uvědomil  a připomenul při uvádění knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud, Petrkov 13 na loňském brodském knižním veletrhu. Mladá autorka se kromě toho, že napsala krásnou knihu, dokázala všem svádivým jednostrannostem nejen vyhnout, ale přesvědčivě je i vyvrátila.

Velká zahrada u domu byla po dlouhá léta ponechaná sama sobě, ale odjakživa tomu tak nebylo. Jirka mi při jednom z  rozhovorů vyprávěl, že v zahradě byly původně cestičky sypané pískem a že před domem kdysi dokonce býval francouzský parter a vzadu anglický park. Všechno, co bylo moc uhrabané, však jejich otec zrušil, rostliny v zahradě začaly divočet až za něj. Daník jej doplnil vysvětlením, že tatínek byl spíš sadař a nerad se s něčím piplal, přál si, aby všechno rostlo spontánně. Maminka byla naproti tomu dost typická pěstitelka kytiček a zeleniny. To ji oslovovalo více, hrubé sadařině moc nerozuměla. Stromy v zahradě umíraly vestoje a zuby pily se do nich zakously až tehdy, když je vyvrátil vítr.  Jednou jsme s Jirkou pozorovali obrovské sršní hnízdo, jež se objevilo pod vrcholkem olbřímího modřínu a připomínalo báň imperiálního byzantského chrámu. A najednou se celou zahradou začal rozléhat latinský zpěv modlitby Salve Regina. Nebyl to zázrak. U Beránků, kteří od padesátých let žili v přízemí, si pustili televizi, kde odpoledne dávali jeden z dílů seriálu o Kryštofu Kolumbovi – zpěv vycházel z hrdel jeho zbožných námořníků

Kluci Reynkovi

Jirka se mi jednou svěřil, že si mezi lidmi stále připadá jako kluk mezi dospělými. Tomu je třeba rozumět přesně: v jeho případě, ale i pokud jde o Daníka, nešlo pochopitelně o nezralost nebo dětinskost, ale o neúčelový způsob existence, který zdědili po rodičích, a s ním spjatou vnitřní neopotřebovanost. V posledním našem rozhovoru z předloňského roku mi řekl, že překládání bylo pro něj po léta hýčkanou představou. Bylo důležité, že se své aspirace nikdy nevzdal, nerezignoval na ni. Jeho překlady próz Henriho Pourrata nebo básní Francise Jammesa představují jako „pozdní sběr“ skutečné skvosty; a mohl při nich uplatnit i své mimořádné znalosti botaniky. Od poloviny sedmdesátých let  jsem se s ním chodil radit o svém vlastním překládání – tehdy jsem začal překládat Tresmontantovu knihu Výklad učení rabiho Ješuy. Byl trpělivým, platným a přesným mentorem. Pomoc jsem mu mohl „oplatit“ pouze psaními do polských botanických zahrad s prosbou, aby mu poslaly svůj index seminum. Až později jsem mu dával číst, co jsem sám napsal. Často byl prvním čtenářem a hodnotitelem mých textů právě on. Těšila mne jeho chvála  – naposledy se uznale vyjádřil o mých básních k fotografiím Jindřicha Štreita. Neřekl-li nic, nijak jsem si jeho vyjádření nevynucoval, sám koneckonců vím, jak je nepříjemné být přitlačen ke zdi sugestivní otázkou: Co na to říkáš? K tomu, co jsem mu přinesl, se někdy vrátil až po čase a řekl mi, co si myslí. Své výhrady nesmlčoval. Měl jsem pocit, že je to taková trochu zkalená voda, ale nechtěl jsem nic říkat, aby se v tobě nezakřiklo, co mělo přijít ve vyčištěné podobě, vyslechl jsem si od něho. V roce 1979 přijela do Petrkova Isabelle Rouaultová, dcera slavného malíře a přítele Josefa Floriana ze Staré Říše.  Zrovna jsem překládal Maritainovu studii o Rouaultovi a „čmeláček Izabelka“,  jak ji v jedné své básni oslovil její otec, nás pasovala na členy Společnosti Georgese Rouaulta. V letech 1981–1983 jsem se jako člen JZD Lípa stal na čas Jirkovým  pracovním kolegou. Oba jsme spolu pásli nebo krmili jalovice. Náš vtipný kamarád Pavel Šindelář z Brna nám nějakou dobu psal dopisy na adresu vypsanou hezky v azbuce: Kolchoz imeni Žorža Ruolta.

Daník po smrti Květy v roce 1989 (zemřela na vlekoucí se leukémii) zanevřel na Boha a přestal chodit v neděli na mši. Jeho  fotografování má kořeny v  dětství, řada rodinných snímků pochází z jeho objektivu. Jeho dílo vznikalo v podobné skrytosti jako grafiky jeho otce. V Petrkově se v průběhu posledních padesáti šedesáti let objevila řada fotografů: Jaroslav Krejčí, Dagmar Hochová, Jiří Škoch, Pavel Šindelář, Bohdan Holomíček a další. Setkání s fenoménem Petrkov znamená často samostatnou kapitolu v jejich díle. Některé shodné rysy by se u Daníkových kompozic daly najít při srovnání s ranými snímky a snovými kolážemi Jiřího Škocha, ale lze říci, že se ubíral vlastní cestou. Někdy na konci sedmdesátých let mi ukazoval krásně plastické barevné snímky srpnové oblohy, ale jeho vlastní fotografickou tvorbu jsem obzvlášť v posledním desetiletí nesledoval soustavně a překvapila mne při  množství Daníkových „montáží“ jejich kvalita. S technickým provedením mu pomáhal fotograf František Nárovec. Experimenty, ano, ale žádná „krutá chemie“,  spíše vlídný, údivný pohled na věci a bytosti z bezprostředního okolí, které jsou „po ruce“, přímo na dotek.

Reynkovské pečení

Petrkov už dávno není neznámým pojmem, osamělým místem. V posledních letech Petrkovu spíš hrozí inflace, na níž sami Reynkovi nemají žádný podíl. Jak se jí bránit? Režisér Jan Nebeský vytvořil před pár lety divadelní performanci s názvem Den a noc. Jde o záznam pořízený jednoho odpoledne stráveného v přítomnosti Daníka a Jirky a při pečení koláče podle receptu Suzanne Renaudové přenesený na divadelní scénu.  Při něm do domu zcela neplánovaně vpadla mladá novinářka, která dostala za úkol udělat rozhovor do novin a o básníkovi toho příliš nevěděla. Zpočátku kladla – eufemisticky řečeno –  hodně naivní otázky, ale prostředí si ji podmanilo do té míry, že nakonec seděla a raději se odmlčela, popíjejíc s ostatními víno. V závěru představení se obecenstvo mohlo podělit o koláč upečený podle petrkovského receptu, jehož vůně dotvářela důvěrnou, milou  atmosféru. Nyní, když Jirka s Daníkem odešli na věčnost, bych se přimlouval, abychom se reynkovské  divadelní „pečení“ alespoň čas od času obnovilo.  Dbejme o to, abychom se nejen při něm neoctli v podobném postavení jako ona mladá ambiciózní adeptka žurnalistiky.

Lípa, leden-únor 2015

Vyšlo v revue Kontexty 1/2015