Během představení Camusova dramatu Caligula v Tylově divadle v Plzni si můžeme přímo názorně uvědomit, co především geniální juvenilní dílo francouzského filosofa a dramatika není. Opravdu nejde, jak patrně naopak míní režie, o divácky vděčnou historickou hru o císařském zvrhlíkovi z prvního století po Kristu, a není to ani vysoká politická moralita na téma, že veškerá moc korumpuje a že absolutní moc korumpuje absolutně. Jaký smysl by potom mohly mít Caliguovy výroky typu: „všechno kolem mne je lež, a já chci žít v pravdě“ nebo „kdo by se odvážil soudit mne v tomto světě bez soudce“? (Ten druhý, pro drama klíčový, snad vůbec v plzeňském představení nezazní, ale mohl jsem jej přeslechnout.) V autorově dramatickém myšlení rezonují velká nietzscheovská témata „smrti Boha“ a fatální tíhnutí člověka usurpovat si Boží atributy pro sebe – jeho hra je zkouškou v tlaku, tahu a ohybu, je-li člověk schopen břemeno, které na sebe strhl, unést. Bezbřehá svoboda „člověkoboha“ se může potvrzovat výlučně a pouze na vrub ostatních lidí, kteří mu musí jít z cesty, a on své božství může nakonec kontemplovat pouze v zrcadle. Takové je patrně i poslání Camusova díla, které psal v období kolem roku 1938. Zhruba ve stejné době, kdy divadelní Caligula klade na konci třicátých let minulého století svým obětem záludné otázky – ať odpovědí tak či onak, čeká je výrok smrti – o pár tisíc kilometrů na severovýchod od Alžíru si v Moskvě losoval Soso Stalin své oběti nahodilým dotykem tužky v dlouhém seznamu. Umíraly často dokonce s jeho jménem na rtech. Předbíhá umění skutečnost nebo s ní jde ruku v ruce?

V  případě dramaturgického minutí se se smyslem předlohy takového kalibru jako v Plzni se herecké výkony hodnotí velice těžko, protože i v lepším případě jde o pláč na špatném hrobě. Obrovský zrcadlovitý objekt v pozadí scény jako by byl jen pro dekorum, jakož i rambajs bicích nástrojů. Oním lepším případem mám na mysli pouze Jana Holíka v roli Caligulova protihráče Chaerey, ztělesňujícího klasickou ctnost, která muži velí nebát se „jít do rizika“ vlastní smrti. U Martina Stránského v hlavní roli je znát, že se naučil až příliš spoléhat na to, že si všude vystačí s utrápeným výrazem správného chlapíka přistiženého v nesprávný čas na nesprávném místě. To, že jeho Caligula není všemi barvami hýřící lidská šelma konající „mimo dobro a zlo“ a kontemplující své božství, není ovšem jenom jeho vina.

Zřizovatelé na vedení divadel tlačí, aby volilo repertoár tak, aby se nedostala do příliš červených čísel, a tak se vymýšlejí různé obezličky nebo dělají různé hokus pokusy. Plzeňský Caligula je veřejnosti dokonce avizován jako „antické drama“(!). Na argument, že by se u „absurdního“ divadla nechytalo obecenstvo, lze úspěšně namítnout, že by se potom spíš vyplatilo chytat obecenstvo na jiný kus. Režisérka Natália Deáková se v  rozhovoru pro MFDnes dokonce chlubí, že se u každého patricie inspirovali „nějakou politickou figurou“.  Nevím, měla-li na mysli naše politická pimprlata, ale znát to nijak nebylo.



Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – činohra. Albert Camus: Caligula. Překlad Jaroslav Král. Režie Natália Deáková. Dramaturgie a úprava textu: Johanna Součková. Scéna Lukáš Kuchinka. Hudba Jakub Kudláč.


Premiéra: 28. března 2015