Připomene-li laskavému čtenáři název článku pojem „plíživá kontrarevoluce“, není to náhoda. Prožitek „normalizace“, která byla hlavním politickým cílem kolaborantského režimu po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, je pro mou generaci nezapomenutelný: nastolení pokrytectví jako normy chování, lámání charakterů, výměna věrnosti sobě a svým názorům za malé existenční jistoty, smíření s nutností podrobit se režimním rituálům a životu v kulisách potěmkinovských vesnic, příklon k povrchnímu konzumnímu způsobu života byly cenou, kterou jsme platili za záchranu před vítězstvím stále připomínané „plíživé kontrarevoluce“. Jen kvůli ní k nám přece vpadla vojska, jen kvůli ní čeští kolaboranti s okupační mocí zahájili čistky ve veřejné správě, uvnitř KSČ a společenských organizacích, jen kvůli ní nastalo systematické ohlupování elit vynucováním účasti na soustavném ideologickém školení.

Po Listopadu 1989 nastoupilo nové dogma uznání předlistopadového režimu za protiprávní, ba zločinný, vyjádřené bezzubým zákonem o protiprávnosti komunistického režimu. Oficiálně se ujala představa, že ten, kdo se ztotožnil s životním způsobem normalizačního režimu, je padouch. Ale i pro novou dobu je příznačné předstírání a budování potěmkinovských vesnic. Neoficiálně bylo ovšem již od Listopadu všechno jinak.

Předlistopadové elity se v tichosti přesunuly do předem připravených pozic v ekonomice, odkud uplatňují skrytou moc. Za účelem odpoutání pozornosti vypukl tanec kolem agentů StB, ocejchovaných na principu kolektivní viny, zatímco důstojníkům StB se dostalo ochrany utajením jejich jmen; někteří dodnes působí v řadách bezpečnostních složek, pokud nerozkvetli v byznysu nebo nepobírají slušné důchody. Očista ostatních složek represivního aparátu měla převážně kosmetický charakter. Díky tomu je mezi soudci a státními zástupci řada bývalých loajálních příslušníků KSČ, a to i na vedoucích místech.

V současnosti se nenápadně mění postoje společnosti k minulosti: začíná se uznávat, že ztotožnění se stylem a podmínkami života v totalitě bylo normální a nezbytné: už je to přece všecko dávno, nemá smysl stále se babrat v minulosti. Podíl na tomto posunu společenského vědomí má obměna generací: lidé, kteří za sebou nemají desetiletí života v postavení občanů druhé kategorie, poměry v předlistopadovém režimu často nechápou a dokonce zpochybňují jeho totalitní povahu. A do současného způsobu života Švejkolandu stále více pronikají prvky předlistopadových zvyklostí. Plíživá normalizace probíhá na plné obrátky.

Jejím varovným příznakem byla změna vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, jejímž současným následkem je pozastavení členství ústavu v Platformě evropské paměti a svědomí kvůli proniknutí bývalých členů KSČ do jeho vedení.

Vážnost situace obnažil prezident republiky vyvoláním řetězu obřadních tanečků kolem umožnění vstupu Andreje Babiše do nejvyšších pater moci výkonné. Nebylo to nezbytné. Kdyby netančil kolem Babišova údajného agentství jako kolem horké kaše a prostě jej jmenoval ministrem, jmenování by bylo platné. Vyvolal by sice mediální poprask, ale ten by snadno přežil: beztak mu většina novinářů přinejmenším nefandí a nedá-li jim jednu záminku k napadání, hbitě si najdou jinou. Za pár dní po jmenování Andreje Babiše by zájem opadl a novinářská smečka by se vydala na honičku za jinou kostí.

Prezident se ale zcela zbytečně zatvářil, že v nezpůsobilosti Andreje Babiše přinést negativní lustrační vysvědčení by musel vidět překážku pro jmenování a vymyslel zastírací manévr k jejímu odstranění: svázal jeho jmenování s projednáním služebního zákona v prvním čtení. Politici shodně říkají, že ani jedna z předloh zákona, které má Sněmovna k disposici, není způsobilá ke schválení bez zásadních změn. Není dokonce zaručeno, že aspoň jedna z nich legislativním procesem úspěšně projde, a může se stát, že v zákonu zůstane požadavek čistého lustračního osvědčení pro ministry a vedoucí pracovníky veřejné správy. Vznikla tedy procedurální potěmkinovská vesnice, předstírající odstranění formálních překážek pro jmenování ministrem kohokoli, kdo nevlastní negativní lustrační osvědčení. Jak správně říká Miroslav Machiavelli Kalousek, projednáním zákona v prvním čtení se z právního hlediska nestane doslova nic. Protože jde jen o zpřístupnění ministerského postu Andreji Babišovi, o zákonu se mluví jako o „lex Babiš“. Srovnatelné znevážení legislativního procesu Švejkoland od Listopadu 1989 nezažil. Je smutné, že velká většina poslanců se zachovala jako ovce a na prezidentovu hru přistoupila. Mocnému česko-slovenskému malému Berlusconimu se přece nikdo nepostaví ani ve jménu obrany demokracie a čistoty legislativního procesu.

Vzestup Andreje Babiše je pro plíživou normalizaci příznačný. Pochází z rodiny, která byla totalitním režimem střídavě pronásledována i privilegována. Středoškolské studium zahájil ve Švýcarsku, což bylo výsadou jen několika desítek vyvolených. Dobrý původ a vynikající studijní výsledky mu otevřely cestu k privilegovanému zaměstnání v zahraničním obchodě s možností působení v kapitalistické cizině. Samozřejmě se nemohl vyhnout styku se státní bezpečností, která dohledem nad jednáním pracovníků zahraničního obchodu střežila ekonomickou i politickou bezpečnost státu. Není podstatné, zda věděl, že na něj StB založila svazek, či nikoli; v každém případě jeho možné agentství nemá nic společného s donašečstvím lidí, kteří např. chodili žalovat na kamarády, že poslouchají Svobodnou Evropu a u piva nadávají na Husáka. Spíše se dá na jeho příkladu předvést, jak nesmyslné je posuzování agentství na principu kolektivní viny.

V každém případě Andrej Babiš patřil k privilegovaným občanům sovětského protektorátu a v postupném budování privilegovaného postavení mu nezabránila ani změna politických poměrů. Je to na jedné straně vizitka jeho osobní zdatnosti, na druhé příznačný detail charakteristiky naší současnosti a stírání hranic mezi dobou před a po Listopadu 1989.

Obkročák, který kvůli odstranění fiktivní překážky pro jeho jmenování úspěšně zatančil prezident s Poslaneckou sněmovnou, bude mít významný následný účinek: hranice, tvořená lustračním zákonem byla prolomena nejen pro něj, ale pro všechny „nové bojovníky“, kteří jistě dříve nebo později přijdou, jak předpověděl klasik. Za tohoto stavu je na čase přikročit k vážné debatě o účelnosti další platnosti lustračního zákona. Síto, které je neprostupné pro malé ryby, ale velkým se proplutí kdykoli usnadní, je k ničemu. Nehledě k tomu, že zákon odporuje Listině základních práv a svobod a evropskému právu.

Kafkovskou ilustrací novonormalizační absurdity poměrů ve Švejkolandu je také právě zahájený proces s bývalým politikem Martinem Bartákem a zbrojařem Michalem Smržem. Bývalému komunistickému prokurátorovi Dušanovi Táborského by se asi před Listopadem ani nesnilo o možnosti, že by se dostal do postavení žalobce proti bývalému místopředsedovi a ministrovi vlády. Pokud by tehdy žaloval podobnou osobnost, jakou je Martin Barták, asi by jej zařadil mezi „týpky“, zaprodance Západu a zavilé třídní nepřátele. Stát se společenskopolitickým a hospodářským uspořádáním, srovnatelným se současnou Českou republikou, jistě považoval za nepřátelský. Nové poměry mu darovaly vše, na co by dříve nedosáhl: jako žalobce „dusí“ v soudní síni bývalého významného politika demokratického státu a jistě se těší, jak soud pod tlakem jeho argumentů pošle představitele úpadkové buržoasie za mříže (netvrdím, že se mu to nemůže podařit). Svou chvíli slávy a mediální pozornosti si vychutnává: při přednesu obžaloby důstojně rozkládal rukama a chvílemi nemluvil k soudu, ale do objektivů televizních kamer. A o přestávkách ochotně trousí moudra před novináři, dávaje najevo svou nadřazenost strážce zákonnosti nad sprostými obžalovanými, kteří neumí nic než zapírat, lhát a předstírat nevinu, kterou snadno vyvrátí.

Je-li politické pokrytectví průvodním jevem plíživé normalizace, pak o jejím postupu nepochybně svědčí také chování sociálnědemokratických politiků ve vztahu k provádění zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Pokračují v linii, kterou zastávali i v době bezprostředně po jeho přijetí: navenek odpor, ve skutečnosti jen neúčinné kroky. Výhrady, které i dnes uplatňují k finanční části narovnání, mohla vyléčit novela zákona, kterou pohotově do Poslanecké sněmovny dodaly Věci veřejné. Tehdy ještě nebyly podepsány nemravné smlouvy mezi státem a církvemi, takže cesta k nápravě nebyla zablokovaná. Novelu se ale ani nepodařilo prosadit na pořad jednání, a to i přičiněním sociálnědemokratických poslanců. Nakonec i s podáním ústavní stížnosti se za „véčkaři“ opozdili. S vědomím, že stejně nic nevyjednají, nyní usilovně jednají s církvemi, aby se nemravné kořisti dobrovolně vzdaly. Samozřejmě se brání vyhlášení referenda, které navrhují komunisté. Připustí-li navíc vláda vydání dluhopisů na nevyplacenou část finančních náhrad, bude „vymalováno“ jednou pro vždy. Bude to mít význam definitivní kolaudace tunelu, postaveného Nečasovou vládou za peníze občanů.