Pohádkové soudnictví aneb nevědomí tajní spolupracovníci
Jan Kulíř

 

Je až s podivem, jakým legendám nebo spíše pohádkám jsou někteří soudci v bývalém Československu schopni uvěřit. Chápu, že soudce se při svých rozhodnutích musí řídit především zákony a hodnověrnými důkazy. Uznávám, že u právních sporů vedených ve věci spolupráce s tajnou komunistickou policí tyto důkazy často chybí. StB se jich většinu koncem roku 1989 podařilo zničit nebo ukrýt. Zachoval se pouze kompletní registr svazků obsahující jména a přímení, rodná čísla a krycí jména rezidentů, agentů (tajných spolupracovníků) a kandidátů tajné spolupráce. Přesvědčivé listinné důkazy usvědčující jednotlivé agenty z vědomé spolupráce s Stb nejsou většinou k dispozici a svědci z řad řídících důstojníků Stb, pokud už se je nějakým způsobem podaří k soudu dostat, své někdejší agenty neshodí a z celé věci se vyvlíknou tak, že jednoduše prohlásí, že už si na nic nepamatují. Myslím, že tak podobně se stalo i v případu Andreje Babiše.

Tento případ mě zaujal, ani ne tak kvůli panu Babišovi, se kterým mě snad pojí jen to, že jsem o pár let mladší a mám stejnou vysokou školu, kterou on vystudoval v Bratislavě a já v Praze, ale proto, že se odehrál v prostředí, ve kterém jsem začínal svou profesní dráhu. V 80. letech jsem pracoval v podnicích zahraničního obchodu, dokonce po jistý čas i v budově, kde sídlil jeho tehdejší zaměstnavatel. To jsem samozřejmě o existenci pana Babiše neměl ani to nejmenší tušení, dokonce jsem ani nevěděl, že Petrimex je jakási slovenská pobočka Chemapolu. Bylo mně něco málo přes dvacet, hladina testosteronu v mém těle se pohybovala na vyšších hodnotách než je tomu dnes, takže pokud mě na Chemapolu v té době vůbec něco zajímalo, tak to bylo pouze jeho dívčí osazenstvo.

Jak jsem se dočetl, jedním z argumentů, kterým se pan Babiš u soudu hájil, bylo, že jako pracovník zahraničního obchodu běžně přicházel do styku u orgány Stb. Během své desetileté praxe v podnicích zahraničního obchodu (pracoval jsem ve třech, z čeho první dva byly sloučeny) jsem nikdy s žádným orgánem StB nepřišel do styku, nebyl jsem pozván do kavárny, ani do konspiračního bytu, natož abych byl StB požádán o vypracování nějakého odborného stanoviska. Pravda, nepocházel z prominentní komunistické rodiny, maminka mně neradila, abych vstoupil do KSČ, nebyl jsem snad jako jediný muž na obchodní skupině kandidátem ani členem strany a teprve při zaměstnání jsem studoval vysokou školu. Navíc můj tehdejší pracovní život byl provázen opakujícími se drobnými a méně drobnými konflikty s různými členy strany. Jak o mně referovali místní agenti StB a jestli vůbec o mně referovali, netuším. V  Cibulkových seznamech jsem jich nalezl šest, s nimiž jsem prakticky denně přicházel v práci do styku, přičemž dva z nich byli mými přímými nadřízenými. Na druhou stranu jsem mimo jiné  zpracovával i agendu vývozu do USA, k čemuž jsem se dostal šťastnou shodou okolností a díky zájmu o angličtinu, a to v době prezidentování R. Reagana, na kterého zahraničně političtí komentáři československé televize na závěr večerních zpráv se železnou pravidelností čpěli oheň a síru. Mimochodem jednoho z nich, tuším, že jmenoval Vejvoda, jsem nedávno potkal, kterak proti mně kráčel podél zdi Židovských hřbitovů, když jsem se od metra vracel domů. Vypadal zamyšleně, zřejmě stále přemýšlel, kde soudruzi udělali chybu. Pochopitelně jsem jako bezpartijní a navíc svobodný neměl v oněch dobách do USA šanci vyjet ani na krátkodobou služební cestu. Připouštím, že jsem se poněkud vymykal běžnému typu pracovníka zahraničního obchodu, a to zejména ve srovnání s mými vrstevníky, jejichž hlavní starostí bylo, aby co nejdříve nalezli do partaje a mohli vyjet na dlouhodobý pracovní pobyt do kapitalistické ciziny. Ti, co nechtěli nic ponechat náhodě a udavačství pro ně nepřestavovalo morální dilema, to pro jistotu ještě jistili spoluprací s StB.

Je ale naprostý nesmysl, že pracovníci podniků zahraničního obchodu běžně přicházeli do styku s StB. Do styku s StB přicházeli pouze lidé, kteří v těchto podnicích tvořili její agenturní sít, a to vždy tajně a mimo pracoviště. Představa, jak řídící důstojníci StB docházejí do podniků zahraničního obchodu a přímo na pracovišti z jejich zaměstnanců tahají citlivé informace, je úsměvná a odporuje všem zásadám konspirace.

Dalším argumentem, který se pan Babiš prý bránil, bylo to, že pro StB někdy začátkem 80. let vypracoval pouze jedno odborné stanovisko týkající se prašnosti fosfátů dovážených ze Sýrie a jejich dopadu na životní prostředí. Čistě hypoteticky si leze představit, že důstojníci ekonomické kontrarozvědky bratislavské expozitury StB, se kterými pan Babiš dle vlastních slov přicházel do styku, se mohli zajímat i o informace tohoto druhu. Je ale krajně nepravděpodobné, že by si je opatřovali konspirativní cestou, když si je mohli vyžádat úřední cestou, a to nejlépe od konečného uživatele této suroviny nebo v nějakém výzkumném ústavu. Jenou z nevýhod monopolu zahraničního obchodu bylo, že pracovníci na pézetkách, kteří zboží do ciziny prodávali a ze zahraničí nakupovali mu až na pár vyjímek po technické stránce příliš nerozuměli. Stejně tak je nepravděpodobné, že by se je snažili získat od mladého referenta a navíc v době, kdy ho jejich agenti v Petrimexu v rámci prověřování, zda se jedná o sobu vhodnou pro tajnou spolupráci, charakterizovali jako ambiciózního, avšak zatím obchodně nezkušeného pracovníka. Pokud pan Babiš vypracoval pro StB toto stanovisko, tak se zcela jistě netýkalo pouze prašnosti fosfátů. Je zjevné, že hlavní pozornost StB byla v tomto případě upřena na pracovníka Petrimexu, který fosfáty ze Syrie nakupoval, zda na nákupu údajně nekvalitní suroviny neměl nějaký osobní zájem, přesněji řečeno, zda od jejich dodavatele nepobíral nějaké provize. Jak ostatně potvrdil jeden z bývalých důstojníků Stb svědčících u soudu, ekonomická kontrarozvědka se v rámci zahraničního obchodu především zajímala o lidi, kteří přicházeli do styku s devizovými cizinci, rozuměj zákazníky z kapitalistických zemi. Jinak řečeno, co estébáky nejvíce zajímalo, byly informace, že například dlouholetý generální ředitel Chemapolu Dr. Mojžíšek obdržel jako dar ke svým narozením od rakouského ředitele vídeňské afilace Chemapolu zlaté hodinky, což podle slovenského Ústavu paměti národa mimo jiné StB napráskal i agent Bureš.

Proč paní soudkyně tohoto sporu rozhodla tak, jak rozhodla a proč se nepřiklonila  k písemným dokumentů předloženým ÚPN a jeho expertům, podle kterých byla složka Andreje Babiše vedena naprosto standardně a nevykazuje známky manipulace, což vzhledem k přísným směrnicím StB a opakovaným prověrkám složek agentů bylo podle jejich názoru prakticky nemožné, ví asi jenom ona. Čistě z právního hlediska se možná cítí být z obliga, neboť z jejího pohledu klíčoví svědci, dva bývalí důstojníci StB, Babišovu vědomou spolupráci nepotvrdili, byť jejich svědectví bylo krajně nevěrohodné. Jeden si na nic nepamatuje, nikoho nepoznává, a to ani svůj podpis pod jím vypracovanou zprávou kladně hodnotící činnost agenta Bureše. Druhý tvrdí, že se složkou agenta Bureše manipulovat jeho již zemřelý kolega. Můžeme se jen dohadovat. Bojí se Babíše a jeho vlivu, byl na ni činěn nátlak, někdo ji něco nabídl nebo do rozsudku promítla své politické názory?

Podobná rozhodnutí, kdy lidé vedení v registru svazků přiznávají své kontakty s StB, připouštějí i předávání jistých informací, tvrdí, že nebyli vědomými spolupracovníky tajné police a soudy jim v tom dávají za pravdu, staví před nás, nebo alespoň přede mne, abych nemluvil za ostatní, kteří jsme zažili reálný socialismus, docela zajímavou filosofickou otázku. Bylo v dobách Husákovy normalizace něco jako je nevědomý tajný spolupracovník StB reálně možné? Snad i bylo, u lidí na hlavu padlých, což pan Babiš jistě není a nikdy nebyl. Četl jsem, že ÚPN se proti rozhodnutí okresního soudu odvolá. Doufejme, že to udělá a že odvolací soud nalezne při svém rozhodování více odvahy, zdravého rozumu a historické paměti.

dneska má být v kauze Pandury

dneska má být v kauze Pandury předvolán jako svědek pomatený janek Kroupa...(sic)

PS. ...je vůbec relevantní, aby svědčil novinář a ještě k tomu blázen.....???....n-tssss

Podle našich i slovenských

Podle našich i slovenských soudů to "z vonkajšku naozaj vyzerá" tak, že celá StB byla parta. která předstíráním toho, co měla v popisu práce, bourala bolševika daleko úspěšněji než všichni disidenti dohromady. Možná odtud pramení názor Dientsbiera juniora, že vlastně ti tzv. agenti jsou opravdovější demokraté než třeba celá partaj modrých strak..

Vše je důsledkem faktu, že v

Vše je důsledkem faktu, že v ČSR i ČR nikdy nebyla prosazována čistá debolševizace, protože podíl bolševiků na transformaci systému byl příliš vysoký a také vůdcové sametové revoluce s falešným heslem "Nejsme jako oni" pojali i falešný vztah, tzv. naoko, k lustračnímu zákonu i k zákonu označujícímu komunistický režim jako zločinný. Tím se od základu lišil zájem o denacifikaci a debolševizaci a také vlastní proces.

Přesně tak.Někde jsem se

Přesně tak.Někde jsem se dočetl,že skoro 70% všech privatizérů našeho hospodářství pocházelo z řad komunistů a STBků.Z těch 70% jich 45% nechalo "své"privatizační aktivity zbankrotovat.Takže ne Klaus,ale Havlovi kamarádi z řad komoušů a STB mají největší podíl na úpadku firem a hospodářství.Heslo "nejsme jako oni" je pravdivé,protože poctiví nekomunističtí podnikatelé vedou své podniky ke světlým zítřkům,tedy zcela opačně,jako komunistické a STBácké figurky.

___________________________________________________________________________________