Přednášky profesora Jana Patočky v Brně, vzpomínka na rok 1967

Studoval jsem filozofii na Masarykově univerzitě v Brně počínaje rokem 1964; škola tehdy nenesla Masarykovo jméno, ale jméno lékaře a myslitele Jana Evangelisty Purkyně. Na „všeobecně vzdělávacích“ středních školách se filozofie vůbec neučila, pouze občanská výchova, a mé představy o filozofii se utvářely živelně, na základě náhodných objevů v antikvariátu: Čapkův zhuštěný výklad pragmatismu někdy z dvacátých let, Schopenhauerova filozofie v převyprávění Thomase Manna, výbor z myšlenek jiného německého filozofa, F. W. Nietzscheho. To byla četba, již jsem si ve svých sedmnácti letech vezl k přijímacím pohovorům, u nichž mi pak bylo doporučeno si o prázdninách prostudovat oficiální úvod do jediného správného učení. To také tvořilo hlavní součást výuky na katedře filozofie, ale už tehdy tam panovalo svobodomyslné prostředí. Prakticky od počátku jsme marxismus-leninismus považovali za nutné zlo; podobně jako převážná část vyučujících, jak jsme postupně zjišťovali. Jednotlivé přednášky byly ideologicky zatížené v různé míře, podle osobnosti přednášejícího.

Francouzský filozof Bernard Groethuysen o Nietzscheovi mimo jiné napsal, že jeho filozofie představovala rehabilitaci a vpád osobnosti filozofa do odosobněného prostředí vytvořeného pozitivismem převládajícím na univerzitách ve druhé polovině devatenáctého století. Něco podobného, vpád osobnosti do odosobněného myšlenkového prostředí pro nás znamenaly přednášky profesora Jana Patočky o fenomenologii na jaře roku 1967, byť se tehdy dalo na filozofické fakultě dýchat už hodně uvolněně. O Patočkovi jsme toho tehdy moc nevěděli, až na několik textů, a znali jej spíše z doslechu.

Filozof Jan Patočka (1907-1977) studoval v první polovině třicátých let filozofii u německých myslitelů Edmunda Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu. Habilitoval se v roce 1936 prací Přirozený svět jako filosofický problém. Byl spoluzakladatelem a českým sekretářem česko-německého Pražského filosofického kroužku. Po uzavření vysokých škol nacisty učil na gymnáziu. V roce 1945 se vrátil na Karlovu univerzitu, ale hned v únoru 1948 jej z ní komunisté vyhnali. Po intervenci studentů byl povolán zpátky, ale brzy musel odejít znovu. Nastoupil do Masarykova ústavu, kde začal pracovat na vydávání spisů TGM, ale Ústav byl postupně zlikvidován a filozof byl nějakou dobu bez zaměstnání. Mohl pouze překládat. Nakonec byl v roce 1954 přijat do Pedagogického ústavu J. A. Komenského, odkud přešel do ČSAV, kde pracoval v edičním oddělení. Do zahraničí směl vyjet až v šedesátých letech: jako „hostující profesor“ přenášel v NSR a na Lovaňské univerzitě v Belgii. O Patočkovo „hostování“ v Brně se zasadil především profesor Václav Richter z katedry dějin umění. Patočkovo jmenování řádným profesorem se vleklo až do konce roku 1968, původně měl v Brně přednášet na katedře dějin filozofie, ale nakonec se vrátil na KU.

Už od roku 1966 nás přijížděl z Prahy vyučovat logice docent Pavel Materna, z jeho iniciativy nám jeden semestr přenášel o vybraných tématech také Patočkův žák Ladislav Menzel. V případě Patočkova Úvodu do Husserlovy fenomenologie šlo o akci předem neplánovanou, neboť jeho přednášky se nevešly do stanoveného rozvrhu, a začínaly proto už v sedm hodin ráno. Zájem byl přesto obrovský, posluchárna byla nabitá, kromě nás v ní byli nejen posluchači z jiných oborů, ale také mnozí z našich přednášejících. Při tehdejším způsobu života, ale i studia, do pozdních nočních hodin, bylo dost problém tak brzy vstávat. Mne zaujal Patočkův velice názorný výklad částečnosti a aspektovosti lidského poznání. Ale smysl pro nás magických slov jako například „eidetická redukce“ bylo pochopitelně nutné si ozřejmovat dodatečným čtením. Byla to pro všechny zcela jiná kvalita než ideologická simplifikace přednášek na katedře dialektického materialismu představujících točení se v kruhu do sebe uzavřené doktríny, která se přitom neustále zaklínala pohybem a praxí. Mohli jsme bezprostředně vnímat něco z „nekonečnosti“ poslání filozofa a filozofie, které se nedá našlapat do žádných definitivních formulací.
Pro profesora Patočku byla charakteristická zvláštní pevnost, konsistence, a to i navenek, měl srdečný, ale přitom zvláštním způsobem přísný pohled. Trochu mi na první pohled připomínal mého gymnazijního profesora matematiky, takže jsem se po jeho příchodu do posluchárny bezděčně podíval na dveře, nepřinese-li za ním „služba“ kružítko a velký trojúhelník. On však nebyl geometrický duch. Při přednášení se celý proměnil: bylo znát, že neopakuje mechanicky osvojené poznatky, ale že promlouvá z poznání, někteří z nás si všimli, že mu z mladistvého zápalu zruměněly tváře. Zpětně si uvědomuji, že si přednášení za vlády komunistů mnoho neužil. Byl odsunutý na vedlejší kolej. Jistě, přeložil řadu důležitých filozofických děl, věnoval se dílu J. A. Komenského. Ale to, v čem byl nezastupitelný, byla „jeho“ fenomenologie.

Pod vedením Ládi Menzela jsem psal diplomovou práci, v níž jsem měl za úkol rozbor knihy Husserlova žáka a Patočkova přítele od poloviny třicátých let Eugena Finka Nietzscheova metafyzika a chtěl jsem si o dva tři roky prodloužit studium. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem absolvoval v roce 1970 a utekl normalizaci z lopaty. Profesor Patočka nesměl o dva roky později znovu oficiálně přednášet a filozofie přestala nedlouho poté fungovat v Brně i jako samostatný obor na filozofické fakultě - místo ní byl obor občanská nauka. Menzel v březnu 1977 měl při Patočkově pohřbu na břevnovském hřbitově provázeném túrováním motorek a rachotem helikoptéry projev nad filozofovou rakví. Prý dost emotivní a nesouvislý. Krátce před svou smrtí v červnu 1978 mne Menzel navštívil na Vysočině a svoji účast na pohřbu svého učitele mi dost podrobně vylíčil.
***

Nestal jsem Patočkovým žákem, byl jsem jen posluchačem, kterému při filozofových brněnských přednáškách v roce 1967 smysl řady slov ještě unikal. Filozofické poznání se však nešíří pouze didaktickou cestou, ale existuje i nesoustavný přenos myšlenek osmózou, vztlakem duchovní situace mimořádné doby, jakou pro nás byla právě u nás šedesátá léta.

Hledání smyslu světa i smyslu našeho přebývání v něm, a to v obojím významu, nejenom pobyt v tomto světě, ale také to, pro co má francouzština pojem „etre plus“, být (na)víc, si lze s užitkem uvést do souvislosti s Patočkovým pojmem pohyb v pravdě. „Život v pravdě“ není jen záminka k morálnímu apelu, ale jde o záležitost hlubší, naše přebývání má být, a také je, v zákrytu nejen s historií, s tím, co se již událo, ale i se světem právě se uskutečňujícím. Když se Patočka v roce 1977 rozhodl podepsat Chartu 77 a stal se potom jedním z prvních tří mluvčích, byl zcela v souladu se svou filozofií, v její dynamice, a tedy po duchu. Již rok předtím se připojil k protestu se skupinami The Plastic People of the Universe a DG 307, ze zásady, neboť šlo o omezování svobody, byť hudba i životní styl členů skupin pro něho představovaly zcela odlišný svět. V režimní hysterii rozpoutané proti Chartě byl poté, co navštívil nizozemského ministra zahraničí Maxe van der Stoela při jeho oficiální návštěvě ČSSR, opakovaně vyslýchán StB. Návštěvu v hotelu, kde van der Stoel bydlel, zprostředkovali holandští novináři a od ministra bylo přijetí mluvčího Charty 77 zásadním a statečným gestem, neboť šlo o první mezinárodní uznání Charty. Není divu, že bolševický establishment zuřil. Po jednom z dlouhých výslechů byl profesor Patočka odvezen do nemocnice, kde zemřel na mozkovou mrtvici.

Znepokojilo mne, když někdy na počátku osmdesátých let jeden můj přítel chartista a čerstvý emigrant o mně referoval na Svobodné Evropě, že jsem opustit zaměstnání v knihovně a šel pracovat do JZD, abych „žil v pravdě“. Znepokojilo mne to ne snad proto, že bych měl strach z potíží s StB, ty jsem měl tak jak tak, ale že šlo o hrozné zjednodušení Patočkova pojmu, jeho zredukování nejen na pouhý volní akt a výraz odporu k nepochybně hnusnému politickému režimu. Nejde o to, že člověk učiní nějaké rozhodnutí, aby mohl žít v pravdě. Člověk žije v pravdě, a proto se rozhodne něco ve svém životě změnit. Pořadí je tedy zcela opačné. Myslím, že pojem „život v pravdě“ potkalo podobné zploštění jako spojení „pravda a láska“. Ani na vteřinu nepochybuji o konečném vítězství Pravdy a Lásky, ale dá to fušku, dodávám zároveň s Karlem Čapkem. A od „života v pravdě“ nelze oddělovat druhý konec patočkovské hole: že totiž nejde ani tak o to, abychom my měli pravdu. „Za svou pravdou stát,“ zpívá se v jedné písni. Ale to může i blázen nebo kverulant. Jde o to, aby „pravda měla nás“, právě v onom dvojím výše zmíněném zákrytu. Jinak odkaz jednoho z mála původních myslitelů, jakého jsme měli, nejen zplošťujeme, ale sami se dopouštíme fixlování. Patočkův nejnadanější žák, filozof Petr Rezek, hovořil se sarkastičností sobě vlastní o lidech, kteří si odkaz moderního českého myslitele příliš přitesávali ke svému obrazu a zplošťovali jej, jako o „svědcích Patočkových“. Nemá-li Patočkův odkaz v obecné rovině širšího oběhu podlehnout zbanalizování, je zapotřebí se alespoň občas vrátit přímo ke spolehlivému zdroji, jakým je samotný filozof, a nenechat se napálit podomními šiřiteli truismů.

(Vyšlo ve druhém letošním číste revue Kontexty.)