Pokrytectví a bezradnost
Marek Pokorný

Revue Politika 6/2014

V oblasti kultury se škrtá, aniž by šéf resortu věděl proč

Webové stránky ministerstva kultury přetékají dobrými zprávami o sociálních aktivitách ministra, takže jednání týkající se znepokojení odborů nad navrženými škrty v rozpočtu vydalo pouze na stručné prohlášení, které zní jako výsměch zdravému rozumu.

 

Tématem schůzky byla podle této tiskové zprávy "situace v oblasti financování kultury spojená se snahou navýšit podporu kultury jako veřejné služby na jedno procento výdajů státního rozpočtu". A jako by toho nebylo dost: "Pevně věřím, že se nám společným úsilímpodaří dosáhnout zlepšení pracovních podmínek herců, hudebníků, knihovníků, muzejníků, památkářů a dalších profesí na všech úrovních veřejné správy," uzavřel jednání ministr kultury Daniel Herman. Pan ministr zjevně zapomněl, že struktura zaměstnanců resortu a lidí, kteří jsou s ním při poskytování veřejné služby v oblasti kultury spojeni, vykazuje poměrně vysoký podíl vysokoškoláků a osobností s trénovanou inteligencí i čtenářskými kompetencemi. Probudil se až poté, co se návrhu rozpočtu pro jeho resort začala věnovat média – a začal dělat to, co neodpracoval v předchozích měsících. 

 

Vedení ministerstva buď nedošlo, že bude-li předkládat rozpočet na rok 2015, který je zhruba o jednu miliardu nižší než ten letošní, fakticky se sníží peníze určené na poskytování veřejné služby v oblasti kultury zhruba o 12–15 procent, anebo se čekalo, jaká bude reakce. 

 

Obojí zjevně signalizuje nulovou představu o tom, jak podfinancovaný a nereformovaný resort řídit. Jestliže by ze současných 9,9 (respektive 10,4 – záleží na zdroji) miliardy byl rozpočet snížen o jednu miliardu, je nutné odečíst další 1,5 miliardy určené na platy duchovních a další 2 miliardy, které tvoří splátka finančních náhrad jako součásti majetkového vyrovnání státu s církvemi. Zhruba by se tak na vlastní zajištění veřejné služby včetně chodu ministerstva dostalo něco kolem 5,4 až 5,8 miliardy. Místo toho, aby ministr přijatelně vysvětlil, proč neobhájil alespoň stejnou částku jako pro rok 2014 anebo zda a jak přistoupí k systémovým změnám ve financování kultury, neváhal odvádět pozornost od destruktivního finále při krácení peněz na kulturu k chiméře jednoho procenta, které se tak hezky vyjímá v prohlášení vlády. 

 

Finanční genocida odvrácena? 

 

Z dostupných informací plyne, že aby ministerstvo kultury vůbec sestavilo rozpočet na rok 2015 podle návrhu ministerstva financí, muselo by například významně krátit sumu určenou pro své příspěvkové organizace (muzea, galerie, knihovny, památníky, filharmonii, filmový archiv atd.), muselo by zrušit všechny své rezervy, investice vázané na roční rozpočet, dotknout se dotačních titulů pro takzvanou živou kulturu, respektive peněz na vědu a výzkum či na kofinancování projektů z fondů EU. Takový návrh totálně destruuje už tak problematický výkon a přínos celé oblasti, nemluvě o další vlně propouštění a snižování platů ve druhémnejhůře mzdově nastaveném resortu. Nakonec se finanční genocida pravděpodobně konat nebude – ministr financí něco zkusil, nevyšlo to a rozpočet dorovná –, nicméně čtyři až šest měsíců do schválení finální verze státního rozpočtu bude kulturní management zaměstnán vyráběním dalších krizových scénářů a lobbováním ve prospěch partikulárních zájmů jedné instituce či oblasti na úkor těch dalších. V tomto směru jde sice v případě nového ministra kultury o premiéru, v případě jeho resortu o další recidivu, která přibližuje definitivní zhroucení celého systému veřejné služby v oblasti kultury. 

 

Škrt přes celý resort 

 

Jeden příklad za všechny. Standardní situace příspěvkových organizací ministerstva kultury je taková, že tzv. odpisy, ze kterých semá obnovovat infrastruktura (opravy objektů, technických zařízení, jejich vylepšování), se částečně odvádějí zpět do státního rozpočtu a zbytek posledních deset let používají organizace téměř ze sta procent na krytí běžných provozních nákladů. 

 

Od příštího roku, jak dokládá cynicky vyznívající dopis z ekonomického odboru ministerstva kultury rozeslaný v souvislosti s přípravou rozpočtu ředitelům příspěvkových organizací, se navíc nepočítá s navýšením příspěvku o tzv. nové kapacity, a to ani na ty, které se spouští v rámci integrovaného operačního programu. Ministerstvo tu jednoznačně deklaruje, že nebude spolufinancovat případné granty získané z evropských programů atd. Pro představu: k navrženému škrtu 165 milionů pro vlastní příspěvkové organizace musíme připočíst miliony, s nimiž ministerstvo při schvalování projektů financovaných v rámci Integrovaného operačního programu počítalo, ale dnes je nemá. S trochou demagogie lze říci, že by se ministerstvu kultury vyplatilo přestat přispívat na provoz Národní galerie – a ostatní by na tom byli aspoň stejně špatně jako dosud. Kultura se vzpamatovávala z nepříjemného, ale nezbytného krizového balíčku poslední vlády Václava Klause deset let, aby vzápětí přišla série plošných škrtů, možná ospravedlnitelných v prvních letech ekonomické krize, které se v přístupu současného vedení ministerstva kultury opakují s ještě větším pokrytectvím a bezradností. Už poněkolikáté se místo politické úvahy (a následného politického rozhodnutí) nad způsobem financování kultury podobný škrt rozkládá na celý resort, aniž by ministr měl představu, co to znamená. A pokud přistoupil na tuto hru s ministrem financí Andrejem Babišem, rezignoval na svou politickou odpovědnost a přehodil ji – stejně jako jeho předchůdci – na management kulturních institucí a poskytovatelů veřejné služby v kultuře. 

 

Jestliže se před dvěma lety mluvilo o tzv. tupých škrtech, pak nevím, jak nazvat to, co je v této fázi sestavování státního rozpočtu na stole v resortu ministra Daniela Hermana. Brizantní nápad přidat v téhle chvíli Státnímu fondu kinematografie dalších tři sta milionů (tedy celých 60 procent původně dojednané dotace ze státního rozpočtu) s odůvodněním, že se jedná o rozpočtově nulovou variantu, je v dané situaci holý formalismus – se zdravým rozumem nemá nic společného. Nevyčerpané peníze jednak ve fondu zůstávají (z loňska zbyla více než polovina dotace), ačkoli jinde chybí, jednak i zbytek resortu živí řemeslníky, tiskaře, speciální profese – a to nemluvím o páteři turistické nabídky, kterou tvoří památky. S inteligencí, vizí a politickou odpovědností to ani tentokrát vedení resortu nepřehnalo. Zato alibismu, cynismu a – když to vezmeme z té lepší stránky – politického marketingu je v přístupu k sestavování rozpočtu na rok 2015 na rozdávání.

 

___________________________________________________________________________________