Politiky dosazený Jiří Fajt: „Politika do Národní galerie nepatří!“
Jana Dědečková

Ve výkladovém slovníku jsem kdysi našla krásný příklad, vysvětlující význam jednoho slova, jímž Židé obohatili mnohé evropské jazyky: chucpe je, když ten, koho soudí za vraždu rodičů, žádá soud, aby byl k němu shovívavý, protože je sirotek. Když jsem 25. července 2013 v Lidových novinách zahlédla titulek „Politika do Národní galerie nepatří,“ pokračující v textu větou „soudí kunsthistorik Jiří Fajt,“ pochopila jsem ovšem, že designovaný generální ředitel Národní galerie v Praze dokáže dát slovu chucpe nový rozměr. Jestli totiž někdo měl a má na svědomí politizaci dění kolem Národní galerie v Praze, tak je to v posledních čtyřech letech především doc. Jiří Fajt. Byl to on, kdo se snažil v roce 2010 prodrat do čela této instituce s tím, že se prezentoval jako zásadní odpůrce prof. Milana Knížáka, když předtím jaksi pozapomněl, že jej sám do vedení Národní galerie v Praze v roce 1999 vehementně prosazoval. Byl to on, kdo se snažil prostřednictvím svých kamarádů přimknout k TOP 09, aby měl šanci na dosazení v době, kdy ministerstvo kultury řídil Jiří Besser. A konečně: byl to právě on, kdo se nyní nechal do čela Národní galerie v Praze dosadit čistě politickou cestou přes intenzivní odpor odborné veřejnosti.


Jiří Fajt nepolitický...

Připomínám, že Jiří Fajt byl dosazen do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze – obrazně  řečeno – pět minut po dvanácté odborně i politicky nekompetentní ministryní kultury Alenou Hanákovou. Stalo se tak proti vůli Uměleckohistorické společnosti a navzdory písemnému protestu členů Komise ministryně pro otázky galerií MK ČR zřizovaných  (ZDE). Nejbizarnější na celé věci je, že proti postupu protestovali dokonce i členové grémia historiků umění, které si ministryně Hanáková svolala jenom za tím účelem, aby jí jmenování politickou cestou vybraného kandidáta odkývalo a poskytlo tak jejímu rozhodnutí zdání odbornosti (ZDE). Uměleckohistorická společnost vyzvala po Fajtově jmenování ještě ministryni kultury Alenu Hanákovou, aby Fajtovo jmenování zrušila (ZDE). Pokud tedy Jana Machalická dala upravené internetové verzi téhož rozhovoru (ZDE) titulek „Ředitel NG Fajt: Můj mandát je silný, prošel jsem přísným výběrem,“ pak lže buď ona, nebo Jiří Fajt. K některým zajímavým aspektům rozhovoru se ještě vrátím.

Jiřího Fajta pro jeho misi „přísným způsobem“  vybrali především poslanci Daniel Korte, jehož pěveckého talentu je nutné si vážit, ale jehož odborná kompetence v oboru dějin umění je hraničně blízká nule, Stanislav Polčák, o němž darmo mluvit, a bohužel také Jiří Pospíšil, který byl přitom evidentně veden zájmem Musea Kampa profitovat na možnosti – slušně řečeno – nadstandardní spolupráce s Národní galerií v Praze. Zejména na jejich popud, dobře koordinovaný galeristou Janem Třeštíkem, jehož zájem v této věci je zcela evidentní a který s Jiřím Fajtem spolupracuje minimálně od doby svého působení v GASKu (ZDE), ministryně Alena Hanáková Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze jmenovala. Učinila tak bez jakéhokoliv opory v názoru nějakého odborného grémia a navíc v době, kdy už čtyři dny neměla podle svého vlastního prohlášení funkci ministryně vykonávat. Nezávisle na prohlášení Aleny Hanákové byla v téže době vláda jako celek v demisi. To je onen Fajtův silný mandát.


… Jiří Fajt akademický!

Málem bych zapomněla. Doc. Jiří Fajt přece nepotřebuje žádný mandát od zdejší odborné obce, protože je zahraničním akademickým esem prvního řádu. Aspoň to naznačuje Peter Kováč, vedle Jany Machalické jeho druhý podporovatel mezi pražskými žurnalisty. Zatím naposledy se v tomto smyslu vyjádřil na Novinkách v pátek 2. srpna 2013 (ZDE): „Jiří Fajt je od roku 2001 vedoucím vědecko-výzkumných projektů Centra pro dějiny a kulturu východní části střední Evropy při univerzitě v Lipsku (GWZO) a od roku 2008 hlavním editorem devítisvazkového knižního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, který pod záštitou spolkového ministerstva vydává prestižní nakladatelství Deutscher Kunstverlag. Kolik takových odborníků v České republice máme?“

Zní to vznešeně a přesvědčivě, jenže po zkušenosti s paní Noemi Smolik/Smolíkovou, která se podepisuje jako docentka univerzity v Bonnu, aniž by tam byla oficiálně registrována (ZDE), mě přivedla k tomu, abych si ověřila jak to se současným postavením doc. Jiřího Fajta v dnešním německém akademickém světě vypadá. Z letmého průzkumu veřejně dostupných zdrojů jsem získala dojem, že to není tak vynikající, jak by se mohlo zdát z oslavných textů Petera Kováče.

Začala jsem pochopitelně tím, že jsem se podívala na stránky Kováčem zmiňovaného GWZO. První zajímavostí je, že na těchto stránkách ZDE figuruje Jiří Fajt jako vědecký spolupracovník (Wissenschaftlicher Mitarbeiter). V praxi to znamená, že není kmenovým zaměstnancem tohoto centra, ale pouze přizvaným specialistou, jehož pracovní smlouva souvisí s konkrétním grantem nebo granty. Z hlediska německé akademické hierarchie je Jiří Fajt soukromým docentem (Privatdozent, zkratka PD). Tento z českého pohledu poněkud archaický titul je svědectvím o habilitaci dotyčného a předpokládá pedagogickou činnost, která však není vázána na konkrétní instituci.

Vzhledem k tomu, že GWZO je součástí univerzity v Lipsku, začala jsem po jeho pedagogickém působení pátrat tam. Mezi jmény vyučujících na univerzitě v Lipsku nelze jméno Jiří Fajt v internetovém vyhledávači nalézt, jak se lze snadno přesvědčit ZDE.   

Ale zase bych zapomněla, vždyť Jiří Fajt nemusí učit v Lipsku! V citovaném životopise na stránkách GWZO o sobě přece Jiří Fajt uvádí, že „od roku 2001 vyučuje na Technické univerzitě a na Humboldtově univerzitě v Berlíně.“  Pokus o nalezení jména Jiřího Fajta mezi početnými zaměstnanci, externími spolupracovníky, doktorandy, administrativními pracovníky a pomocnými vědeckými silami Humboldtovy univerzity v Berlíně (ZDE) končí zdvořilým konstatováním: „Bohužel, vaše hledání se nesetkalo s žádným výsledkem.“

O něco úspěšnější jsem byla při hledání na stránkách Technické univerzity v Berlíně (ZDE). Zde vyhledávač ochotně sdělí, že pan dr. Jiří Fajt podléhá správě Institutu 3131 jakožto soukromník. Institut 3131 má na starost výuku v oborech filosofie, literatura a dějiny vědy a techniky a spadá pod Fakultu I. Podíváme-li se na webové stránky institutu, zjistíme, že jsou vedeny s německou důkladností a podléhají pravidelné aktualizaci. Seznam osob ZDE obsahuje jména několika desítek vyučujících včetně soukromých docentů a docentek. Zahrnuje současné i bývalé vědecké spolupracovníky, externisty, administrativní pracovníky i pomocné vědecké síly z řad studentů. Hledat zde jméno Jiřího Fajta je ovšem marné.

V minulosti Jiří Fajt na Technické univerzitě v Berlíně vyučoval. Z veřejně dostupných zdrojů však vyplývá, že je pro něj poslední dobou, stejně jako pro mnoho dalších soukromých docentů, uplatnění v náročné německé akademické sféře stále obtížnější. Konkurence vzrůstá a finanční prostředky rostou mnohem pomaleji než před pěti nebo šesti lety. Fajtův pedagogický úvazek v Berlíně, pokud nějaký má, je zcela okrajový a z veřejných zdrojů nezjistitelný. Na univerzitě v Lipsku oficiálně neučí. V německém akademickém prostředí tedy Jiří Fajt zjevně nepředstavuje žádné eso.

Zajímavé výsledky ostatně přinese i pátrání pod heslem Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa (Příručka k dějinám umění ve střední a východní Evropě). Rychle zjistíme ZDE, že doc. Jiří Fajt není jejím hlavním editorem, protože taková funkce v projektu neexistuje. Je sice vedoucím projektu, ale to je administrativní a nikoliv vědecká funkce. Jako spolueditor se podílí pouze na třetím z devíti svazků „Od vrcholné k pozdní gotice, 1300–1470“ spolu s Paulem Crossleym. Mezi dalšími spolueditory figuruje také prof. Lubomír Konečný z Ústavu dějin umění AV ČR či ze slovenských badatelů dr. Dušan Buran ze Slovenské národní galerie (nikoliv její ředitel, podotýkám pro jistotu). Kováčovo zdatně nafukované sdělení tedy lze  přeložit do normálního jazyka konstatováním, že Jiří Fajt je administrátorem a jedním z osmnácti vědeckých redaktorů standardní příručky.  V této roli jsou i v Čechách jenom v oblasti humanitních věd minimálně desítky badatelů. To zrovna není renomé, které by kohokoliv automaticky opravňovalo k obsazení postu generálního ředitele Národní galerie v Praze bez výběrového řízení.

Pro řízení instituce, jakou je Národní galerie v Praze, navíc představuje mnohem důležitější kvalifikaci praxe a zkušenost z činnosti v nějaké galerii, nebo přesněji: v muzeu umění. Ať jsem však pátrala jakkoliv, nepodařilo se mi dohledat jakoukoliv zprávu o tom, že by Jiří Fajt po svém odchodu z Národní galerie v Praze zastával jakoukoliv pracovní nebo dokonce manažerskou pozici v jakémkoliv německém muzeu umění či jiné sbírkotvorné instituci. Ani on sám ve svých zveřejněných životopisech takovou zkušenost neuvádí. 

Obraz Jiřího Fajta jako vynikajícího profesionála z velkého německého akademického světa, který ze sentimentálních důvodů milostivě svolil vrátit se do Čech, aby svou autoritou a mezinárodním renomé pomohl chudince Národní galerii, se ve světle dostupných pramenů rozplývá. Zůstává kdysi slibný badatel, který měl ještě před šesti nebo sedmi lety nastoupeno ke kariéře, která zřejmě nevyšla podle jeho představ. Fajtovy akademické ambice v německém prostředí zmařila hospodářská krize a sílící konkurence mladších. Uplatnit se dál v Berlíně nebo i v Lipsku bude zřejmě pro doc. Fajta těžší a těžší. To je přesně ten okamžik, kdy by mohl  českým dějinám umění skutečně pomoci přechodem na některé univerzitní pracoviště, třeba i mimopražské, a potvrdit s využitím svých zkušeností z Berlína a především z Lipska svou odbornou pověst. Jeho „velká hra“  o Národní galerii v Praze ho však začíná činit směšným.

Národní divadlo hoří......???

Národní divadlo hoří......??? Budova sice ještě stojí, ale uvnitř to prý řádně plápolá.....
Jestli nám odejdou ty herecké hvězdy, tak to můžeme zavřít, tvrdí někteří......
Ale jestli to jsou opravdu hvězdy (?), posuďte sami :
Miroslav Donutil, Jan Dolanský, Martin Pechlát, Filip Rajmont, Alois Švehlík, Pavla Beretová a Eva Salzmannová, Richard Krajčo, Ondřej Pavelka, David Prachař....

PS. ...tak nevím, já jsem považoval za hvězdy např. Pivce, Vojtu, Korbeláře, Smolíka, Hrušinského atd, atd. ......ale tohle??

Ten pohled je důsledkem

Ten pohled je důsledkem deformace, jak často nachmelen nakukoval za dekolty.

___________________________________________________________________________________