Pozapomenutý šlágr
Martin Stín

 

Jan Schneider mi připomněl článkem „Náramky s drahokamy“, který vyšel 6.února 2014 na Neviditelném psu, pozapomenutý šlágr let 2009 a 2010 – trest domácího vězení, který se dostal do škály udělovaných trestů se zavedením nového trestního zákoníku od 1. ledna 2010.

 

Osud této novinky je ryze pospíšilovsko-švejkolandský. V r.2009 byla vlajkovou lodí mediálních akcí ve prospěch popularity mladého ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila. Byl to nosný námět pro četná vystoupení ve prospěch jeho osobní popularity. Věznice byly přeplněné, vězňů stále přibývalo a peněz na provoz věznic se nedostávalo. Podíl odsouzených s tresty odnětí svobody do jednoho roku dosahoval téměř 30%. Konkrétně ke konci roku 2009 jich bylo 6.374, v r.2010 již 7.054. Kromě odsouzených ve výkonu trestu bylo ve věznicích více než dva tisíce vazebně stíhaných obviněných. Tato vysoká čísla lákala k využití domácího vězení k jejich snížení.

 

Ještě než vstoupil zákon v platnost, ukázalo se, že ministrovi došel dech: praktické využití novinky nebylo možné, protože se nepostaral o zajištění systému monitorování osob, vybavených elektronickými náramky. Jiří Pospíšil to chtěl řešit odročením účinnosti odpovídající části zákona novelizací, ale nezbyl mu na to čas, neboť padla vláda.

 

Na jeho místo nastoupila Daniela Kovářová, které patří zásluha za to, že se trest domácího vězení začal užívat, i když jen v omezeném rozsahu a s nahrazením elektronického monitorování namátkovými kontrolami pracovníky Probační a mediační služby ČR. Paní exministryně vypsala tendr na dodavatele monitorovacího zařízení, které mělo pokrýt předpokládaný vysoký počet poživatelů této vymoženosti. Podmínky tendru vypracovala advokátní kancelář bývalého ministra Pavla Němce. Ale do čela ministerstva se vrátil Jiří Pospíšil, který dal okamžitě průchod svému notoricky známému vztahu k Pavlu Němcovi a pod zástupnými záminkami tendr zrušil. Od té doby nový již nikdo nevypsal.

 

Až po Pospíšilově odchodu z ministerstva se začalo pro zavedení elektronických náramků blýskat na časy. Daniel Volák, první náměstek ministra Pavla Blažka, nechal vyzkoušet sice méně dokonalý, ale podstatně levnější systém a vše spělo k vyhlášení dalšího tendru.

 

Jenže pak se vše dobré ve zlé obrátilo. Smrtelnou ránu projektu zasadila 1. ledna 2013 amnestie prezidenta republiky spolu s další změnou v osobě ministra, to vše ve spojení s typicky švejkolandskou zásadou „co můžeš udělat dnes, odlož na příští týden“: nejsme-li pod okamžitým tlakem, není proč se namáhat. Podstatná část potenciálních čekatelů na náramky opustila věznice a navzdory hrůzostrašným pověstem o amnestovaných, kteří se houfně vracejí do vězení, zůstaly stavy po celý rok 2013 na stálé nízké úrovni. Hrozbu finančního kolapsu přetíženého vězeňství vystřídalo zavírání věznic a odrážení tlaku na propouštění vycvičeného personálu, jehož využití se snížilo. Zájem o zavedení elektronického monitoringu vyšuměl do ztracena. Podstatné navýšení počtů odsouzených k trestu domácího vězení při zachování dosavadního způsobu dozoru nelze očekávat a bylo by i rizikové.

 

Přitom bylo koncem r.2013 ve věznicích stále ještě 1.983 odsouzených s tresty do jednoho roku a vedle nich přibližně dva tisíce vazebně stíhaných obviněných. Je to dost široká základna na to, aby bylo možné zvýšit počet vězňů v domácím vězení ze současných necelých pěti set nejméně na dvojnásobek, zvlášť kdyby se přikročilo také k částečnému nahrazení vazby uvalením domácího vězení.

 

Náklady na „údržbu“ vězně za mřížemi jsou zhruba dvojnásobné proti výdajům na střežení vězňů v domácím vězení. Zavedení monitorovacích náramků je tedy především cesta k úsporám pro stát. Ale také by zmírnilo rozsah přelévání dopadů výkonu trestu do sociální oblasti. Mám na mysli například začarovaný kruh, v němž se pohybují odsouzení za zanedbání povinné výživy a jejich rodiny. Je to nepřehlédnutelná skupina vězňů: v r. 2010 (čerstvější údaje nejsou běžně k disposici) připadalo z celkového počtu 7.420 uložených nepodmíněných trestů na tento trestný čin 1.197 rozhodnutí. Odsouzení, kteří přicházejí do vězení na krátkou dobu, zpravidla nedostanou práci. Pokračují v neplacení výživného a k tomu jim přibývá pohledávka státu za jejich věznění. Jejich celkové zadlužení během pobytu ve vězení naroste, ale jejich dětem se tím nijak nepomůže. Při současné situaci na trhu práce po návratu na svobodu neseženou zaměstnání. Zůstanou-li bez příjmu a s narůstajícími dluhy, pokračují v neplacení výživného a za čas se vracejí za mříže, a tak to jde stále dokola.

 

Před ministerstvem spravedlnosti stojí naléhavé úkoly v oblasti legislativy, k nimž se paní ministryně Helena Válková ochotně hlásí. Těch pár set odsouzených a vazebně stíhaných, pro které by rozšíření použitelnosti domácího vězení přineslo úlevu, zdánlivě nestojí za pozornost ve srovnání s okruhem účastníků trestního řízení, na které dopadne například zamýšlená rekodifikace trestního řádu. Nemůžeme se ale spoléhat na to, že křivka počtu odsouzených nezačne znova stoupat. Zatím vše nasvědčuje tomu, že otázka domácího vězení se nevrátí na výsluní pozornosti ministerstva nespravedlnosti, dokud opět nebudou věznice přeplněné. Ale její řešení v předstihu by v budoucnosti přineslo usnadnění života všem, jichž se problematika vězeňství dotýká. Proto by se na ni nemělo zapomínat.

___________________________________________________________________________________