Pravé velikosti nabýváme na kolenou
Josef Mlejnek

Nastal čas ohlédnout se za první várkou knih o novém papeži Františkovi, které docela rychle doputovaly na české pulty.

Po zvolení Josepha Ratzingera papežem před osmi lety označil věhlasný francouzský historik Alain Besançon v komentáři věnovaném situaci katolické církve za jedno z klíčových rozhodnutí Jana Pavla II. jmenování svého pozdějšího nástupce do čela Kongregace pro učení víry. Ocenil skutečnost, že „polský papež“ povolal k tomuto úřadu muže, o kterém věděl, že je intelektuálně lépe vybaven než on, byť i Karol Wojtyla, tomistický filozof inspirovaný fenomenologií, byl intelektuálem. Podobné případy, kdy velké osobnosti strpí vedle sebe někoho přinejmenším rovnocenného, jsou vzácné - a pro opačné příklady bychom nemuseli chodit daleko.

Na oplátku

Lze říci, sub speciae aeternitatis, že Benedikt XVI. svému předchůdci tuto prokázanou čest zvláštním způsobem oplatil. V posledních letech svého pontifikátu si uvědomoval, že výzvy, před nimiž církev na prahu třetího milénia stojí, nestačí pouze reflektovat a pojmenovat, ale že je třeba jim čelit s osobním nasazením. Udělal tedy vše, co bylo nutné, aby nezacláněl někomu, kdo toto poslání přijme na svá bedra a neklesne pod jeho tíhou. Benediktova lednová abdikace měla jediný, nadto dávný historický precedens; a po ní se objevil nový pojem - emeritní papež. Zatímco on byl před svým zvolením známým a uznávaným (byť ne všemi) teologem, jeho nástupce téměř nikdo neznal. Zde obzvlášť platilo: nejsi-li v médiích, jako kdybys nebyl.

Není nutné znovu vyjmenovávat, co všechno je u nového papeže, který si dal jméno po světci z Assisi Františkovi, jiné a jinak než u jeho předchůdců. S jeho zvláštním spojením františkánské a jezuitské spirituality chudoby vyzařující ze slov i skutků mají komentátoři zleva i zprava stále potíže. A v českých zemích si mnozí patrně nedokáží chudobu církve představit jinak než jako anorexii.

O kardinálu Bergoliovi sice málokdo v širém světě věděl, avšak postupně vychází najevo, že už při minulém konkláve získal nezanedbatelný počet hlasů. Jeho předchůdce nedávno veřejně prohlásil, že dosavadní konání jeho nástupce jej pouze utvrzuje v přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí opustit papežský stolec, které mu měla vnuknout sama Prozřetelnost. Ostatně svou první encykliku Lumen fidei (Světlo víry) prý nový papež napsal „čtyřruč“ ve spolupráci se svým předchůdcem.

S nedostatkem informací o papeži Františkovi se ihned po jeho zvolení začala vyrovnávala média a knižní trh ve světě a s velmi mírným zpožděním též u nás. Vedle publikací šitých horkými novinářskými jehlami ve stylu „od tanečníka tanga k teologovi, od zasnoubence k obhájci celibátu, od biskupa Buenos Aires k biskupu Říma“ a vedle útlých svazků určených spíše pro vnitřní potřebu věřících, se začala objevovat díla trvalejší hodnoty.

U nás se prozatím musíme obejít bez původních prací a spokojit se s překlady. Z jarní produkce vynikají nad průměr dvě publikace z per uznávaných znalců vatikánských poměrů: životopis František - papež chudých (nakladatelství Ikar) od Andrey Tornielliho (* 1964) a dílo František, papež z druhého konce světa (vydal Portál) od německého publicisty Simona Biallowonse (*1984), absolventa filozofie a religionistiky v Mnichově, kde také žije; působil mj. jako korespondent ve Vatikánu.


Čípak je tohle asi skvrna?

Biallowonsova kniha vznikla během několika dnů, snad jednoho týdne, a stejně bleskově byla přeložena i do češtiny. Neobsahuje žádné závažné chyby, pokud mohu soudit, i když některá autorova hodnocení lze vnímat jako sporná. Je ovšem rozdíl mezi zasvěcenými a podloženými pasážemi o pontifikátu Benedikta XVI. a o zcela aktuální situaci církve ve světě, natož o agendě, jež na nového papeže čeká. Německý autor se ovšem občas nevyhnul floskulím-když například hovoří o „církevních hodnostářích, kteří sledovali logiku moci, a nikoli morálky“ nebo o katolících toužících „po duchovněmorálním obratu církve“.

Rovněž onu výše zmíněnou teologii osvobození pojímá Simon Biallowonsmísty hodně nekriticky a více než naivně. Horší už je, že si patrně nestihl ověřit informace o chování budoucího papeže v období krvavé vlády argentinského diktátora Videly. V té době byl Jorge Mario Bergoglio (* 1936vBuenos Aires) provinciálem jezuitů a měl údajně dvěma svým řádovým spolubratřím odmítnout pomoci poté, co byli zatčeni a mučeni. Opak se ukázal být pravdou a z Biallowonsova textu tak podivně trčí slova o černé skvrně na papežově bílé sutaně i hodně ukvapený výrok: „Kardinálové tedy zvolili muže, na jehož minulosti leží stín, to je zřejmé.“


Jen tak si budeme povídat


Jako bezpochyby šťastná volba se ovšem jeví vydání knihy Onebi a zemi, v níž o různých „věcech mezi nebem a zemí“ živě rozmlouvají budoucí papež, kardinál Jorge Maria Bergolio, a rabín Abraham Skorka (* 1950 rovněž v Buenos Aires), rektor Rabínského semináře v Buenos Aires. Originál vyšel v Argentině před necelými třemi lety a český překlad pohotově pořídilo nakladatelství Paseka.

Z této publikace se dovídáme, jaký arcibiskup Buenos Aires, kardinál Bergolio, skutečně byl; a můžeme se ptát, co se u něho změnilo ve chvíli, kdy se stal papežem. Došlo u něj k obratu o 180 stupňů, nebo je mezi Jorgem Mariou a Františkem patrná kontinuita? Práce O nebi a zemi dává za pravdu spíše druhé z oněch tezí a při četbě oné knihy si můžeme lépe uvědomit, že „milost neruší přirozenost“, a to dokonce ani po převzetí tak jedinečného poslání, jakým je být hlavou „všeobecného společenství“, což je český překlad pojmu katolická církev.

Buenosaireský rabín a arcibiskup se po léta setkávali při různých událostech, postupně nacházeli jeden ke druhému cestu, nakonec se z nich stali přátelé. Oba se jednou dohodli, že se budou opakovaně scházet, aby si „jen tak popovídali“ o různých věcech mezi nebem a zemí. Hovořili spolu v soukromí, beze svědků, až na jednoho, totiž toho, jehož jméno bychom neměli brát nadarmo. „Ačkoli jsme Jeho jméno příliš často nezmiňovali (cožpak je to opravdu nezbytné?) byl stále s námi,“ říká v úvodu rabi Skorka. Ze zaznamenaných rozhovorů nakonec vznikla dotyčná kniha.

Navzájem se objevujeme


Katolický a judaistický vzdělanec spolu rozmlouvají o Bohu a o ďáblu, o náboženství, o vztazích mezi židy a křesťany, mezi katolicismem a judaismem a vůbec o náboženství v dnešním světě. Záběr je tu ovšem širší, je zde také řeč o vědě a o výchově, o manželství, o potratech, o politické moci, o penězích atd. Oba duchovní jsou Argentinci, občané Argentiny, a tak přichází řeč i na dějiny jejich vlastní země a na současné dění v ní. Tento velký jihoamerický stát prošel v minulosti značnými otřesy, nástup a pád Videlovy kruté diktatury (1976-1983) můžeme mít v dobré paměti i my, stejně jako ekonomický bankrot země v roce 2001.

Přes bohatství a pestrost témat kniha není improvizovaný pele-mele. Jde o promyšlené výklady a odpovědi plynoucí z poznání a zkušenosti. Ani jedna strana dialogu necítí potřebu se prvoplánově vymezovat vůči druhé. „Dialog vyžaduje, aby se lidé navzájem objevovali,“ říká rabín. Při četbě knihy O nebi a zemi mohou ti méně připravení s překvapením a ti „zasvěcenější“ s jistým zadostiučiněním sledovat velkou příbuznost a sbíhavost myšlenek, které přes odlišný kulturní a duchovní původ obou účastníků vydávají svědectví o společných kořenech a také o společném zdroji křesťanství a judaismu, jímž je Písmo svaté. V rozhovorech o budoucnosti náboženství otec Bergolio říká: „Pokud se bude nějaké náboženství omezovat čistě na rituály, je odsouzeno k zániku, protože věřící zahltí obřady, ale jejich srdce nechá prázdná.“ A rabín jej doplňuje: „Náboženství, které se neumí začlenit do každodenního života, zůstane pouhou filozofickou spekulací.“

Rozprava o mezináboženském dialogu se týká spíše předběžných podmínek než případného dialogu samotného. Nicméně dozvídáme se z ní jednu zajímavou věc: při státních oslavách měla katolická církev vArgentině při slavnostním Te Deum privilegované místo, představitelé zbývajících náboženství včetně židů dělali pouze jakousi stafáž. Jako nově jmenovaný arcibiskup se Bergolio po svém nástupu zasadil o změnu: modlitby díkůvzdání přednášejí také zástupci ostatních náboženství. Budoucí papež v této kapitole vzpomíná, jak byl pozván na setkání s evangelikály na přeplněný stadion. Když pastor několikatisícové shromáždění vyzval, aby se za hlavu argentinské církve pomodlilo, tak otec Bergolio poklekl: „První, co mě napadlo, byl padnout na kolena, je to takový přirozený katolický zvyk…“

Na Zelený čtvrtek už jako arcibiskup v Argentině myl nohy ztraceným existencím, místo aby je umyl po předchozí domluvě vybraným kněžským spolubratrům nebo katedrálnímu personálu. Proč by to jako papež v Římě měl dělat jinak? Zůstává týž, ale to nutně nemusí znamenat, že by byl nezajímavě stejný, „jen“ je v jeho konání zjevná kontinuita. U nás s tím František narazil spíše v konzervativních kruzích - bývalý prezident si neodpustil uštěpačnou poznámku o okázalých gestech chudoby. „Nechci se plést do politiky, chci se plést do osudu svého bratra, kterého strčili do jakéhosi mlýnku na maso, do továrny pro otroky,“ říká kardinál Bargolio. To je něco jiného, než tomuto svému bratru, této své sestře udílet hraběcí rady, ať si koupí udici a jdou si nachytat ryby.

Každý ve svých botách

Kniha O nebi a zemi nám může posloužit jako velké zpětné zrcadlo, s jehož pomocí můžeme lépe číst skutky současného papeže a lépe jim porozumět. Jeho žádost o modlitbu po zvolení při první řeči z balkonu Svatého Petra zaskočila, ale nyní víme, že měla svůj precedens již na fotbalovém stadionuv Buenos Aires. Maně se nám vybavují slova básníka Vladimíra Holana o tom, že pravé velikosti nabýváme teprve na kolenou. Rozumí se, že před Bohem.

Ukazuje se, že v souvislosti s odkazem druhého vatikánského koncilu (1962-1965) existuje mezi posledními třemi papeži hluboká návaznost. Benedikt XVI. pokračoval v odkazu svého předchůdce a František zjevně navazuje na odkaz Benediktův. Kráčí-li někdo ve stopách svého předchůdce, nemusí to v žádném případě znamenat, že by si každý musel po tom předešlém vždy obouvat jeho boty. Byl v danou chvíli někdo lepší než oni? Někdo, kdo by se lépe hodil k tomu, aby stanul v čele katolické církve, onoho „domu s mnoha obydlími“, čítajícího ve svém časném momentu miliardu a čtvrt lidí, a čelil aktuálním výzvám doby i jejím protivenstvím? Skutečně to ví jen Bůh, ale zdá se, že pokaždé opravdu šlo o optimální volbu - v Duchu svatém.

Tím, že ani jeden ze tří posledních papežů si neobul boty svého předchůdce, jsem chtěl říci, že každý z nich přichází se svým vlastním osobním vkladem, se svými důrazy, a že síla každého z nich má jiné oborové těžiště. Církev je v evangeliích přirovnávána ke skále, ale také k neustále rostoucímu stromu. Anebo k lodičce - bárce Petrově. Můžeme si ji také představit coby velkou loď na otevřeném moři, která musela ve dvacátém století při své plavbě zacelovat vážné rány na pravém i levém boku. Bylo patrně nezbytné, aby se s Benediktem XVI. vrátila zpět do přístavu, ale s Františkem se patrně vydává na novou plavbu.

***

BIBLIOGRAFIE František - papež chudých Život, myšlenky a slova papeže, který změní církev Andrea Tornielli V překladu Evy Bednářové a Marty Bárové vydal Ikar, Praha 2013. 172 stran, doporučená cena 219 korun. František - papež z druhého konce světa Simon Biallovons V překladu Zdeňka Jančaříka vydal Portál, Praha 2013. 176 stran, doporučená cena 235 korun. O nebi a zemi Jorge Bergolio, Abraham Skorka V překladu Jany Novotné, Dory Polákové, Blanky Stárkové a Jana Malého vydala Paseka, Praha a Litomyšl 2013. 196 stran, doporučená cena 249 korun.

(Vyšlo v příloze LN Orientace v sobotu 21. září 2013)

Plácání kravin je specialitou

Plácání kravin je specialitou tohoto potrhlíka. Posuďte sám - cituji:
Uvědomte si prosím, že civilizace je přirozeným procesem individualizace a subjektivizace jednotlivců, tedy proces přeměny divocha (mnohdy opásaného náboženskými mýty) v občana prostřednictvím účinků z obchodu. Tato přeměna divocha v občana se sice rozlévá samovolně po celé planetě, ale má v různých koutech světa různé rychlosti, ať se Vám to líbí nebo ne. Lidská společnost je totiž nezměnitelně spontánním řádem lidské interakce a veškeré posuzování jevů, které se v ní vyskytují, musí být taženo tímto ohledem. Jeho vyjádřením je abstrakce, což je dekonkretizační princip, jehož hlavním projevem jsou samotížné síly jako významný nástroj lidské mysli k uchopení nekonečného množství konkrétního. Je to takříkajíc uzel spontánního řádu lidské interakce a v něm se odehrávají stále vyšší a vyšší individualizace a subjektivizace jednotlivců na dekonkretizačním pricipu, které mají zajistit adaptační zásoby na příští neznámé jevy, i když jsou prakticky neuchopitelné pro svoji složitost a utajenost. Nicméně, setrvačné a samotížné síly, které jsou ve hře, jsou příliš velké, ale jsou to zároveň tendence k co možná nejpřesnější znalosti reality lidského světa, bez pověr a mýtů, ba co víc - je to i samotná tendence k tendencím. Toto je jediná, metodologicky správná uvažovací podstata!

Výsledkem stále vyšší

Výsledkem stále vyšší individualizace a subjektivizace jednotlivců je hrdý kolektivistický nacionalista Kajan, přestože F.A.Hayek považuje nacionalismus za větší nebezpečí pro svobodu individua, než socialismus.

Já vím, on to ten Hayek podle

Já vím, on to ten Hayek podle Vás myslel jinak, než to doslovně napsal, že?

A jak podle Vás posuzoval

A jak podle Vás posuzoval nacionalismus? Jistě jste četl "Právo, zákonodárství a svoboda", takže o tom budete mít nějakou představu, řekl bych.

V první větě bych bych

V první větě bych bych kolektivistický výraz výraz "nacionalismus, nebo-li národovectví" nahradil výrazem "patriotismus, nebo-li vlastenectví". Druhou větu bych napsal takto: "Nacionalismus je krutý a zločinný." Ostatně, nacionalismus nebyl zneužit jen socialisty, ale i pravicovými diktátory, či představiteli autoritativních režimů.

Pravicový konzervatismus jež

Pravicový konzervatismus jež vyznává třeba Václav Klaus, je podle Vás levicovým socialismem?

Proč jste tedy signatářem

Proč jste tedy signatářem konzervativně-katolické iniciativy DOST, když jsou to podle Vás jacísi levicoví socialisté? Konzervativní katolík byl třeba Salazar v Portugalsku, no a autoritativní režim, který zavedl, rozhodně nepovažuji za socialistický. Vy snad ano?

Kajane, Vy jste filozof!

Kajane, Vy jste filozof!

Kajane, s Vašimi olbřímými

Kajane, s Vašimi olbřímými znalostmi světa, vesmíru a Vrbna byste mohl okamžitě učit na jakékoliv světové univerzitě! Jste si toho vědom?? Jestli ovšem neumíte anglicky (o čemž pochybuji, protože Vy rozumíte všemu...Dzp) mohl byste předávat své zkušenosti aspoň dětem u Vás ve Vrbně! Neuvažujete například o tom, přednášet spontánní řád lidské interakce a kompozitivní teorii na nějakém výzkumném elitním pracovišti??

Držím palce chlape!

Tak proč to sem tedy nám

Tak proč to sem tedy nám hňupům píšete?

To je odpověď se skutečně

To je odpověď se skutečně hlubokým filozofickým podtextem.

Vy jste to zplácal sám,

Vy jste to zplácal sám, vlastnoručně. Větší hovadinu těžko hledati.

Tomu rozumíte jen vy sám,

Tomu rozumíte jen vy sám, protože jste choromyslný.

...říká pokračovatel díla F.

...říká pokračovatel díla F. A. Hayeka, takto mistr kominický Kajan a von to musí vědět, páč pochází z kulacko- komunisticko- svazarmovské rodiny a ty jak známo, rodily jen geniální jedince...

Inu, vrbenský svazarmarxismus

Inu, vrbenský svazarmarxismus je mocná ideová zbraň, obšťastníče. Uděluje mohutné impulsy. Kam se hrabe Kimečkovo čučche nebo Maova Rudá knížka. :-))

No kdyz srovnam prispevky a

No kdyz srovnam prispevky a clanky joma a kajana (cimz se uz jen za to srovanni jomovi omlouvam) , tak je dost troufale zrovna od kajana mluvit o necem jako je umerenost a normalnost.

Od posuka ktery je i na otazku kolik je hodin schopen odpovedet ze vse resi SRLI, to fakt sedlo.

To říká fanatik, který

To říká fanatik, který dogmaticky zúžil skvělé dílo ekonoma a filozofa F.A.Hayeka na plané, neustálé omílané až do omrzení, zaklínadlo o SŘLI, jako všeléku na všechny neduhy světa. A neví si s tím rady, což mu nedovoluje chovat se normálně a uměřeně.

Poznání je sice základ k

Poznání je sice základ k řešení, ale nikoliv řešené, filozofe.

Uložit

Uložit