Hru italského filosofa Niccolò Machiavelliho (1469–1527) Mandragora, napsaná prý „podle skutečné události“ z počátku šestnáctého století, charakterizují slovníky jako „commedia docta“, vzdělanecká komedie, v níž si s lidmi své doby i se svou dobou jako takovou vyřizují účty vzdělanci, intelektuálové. Mandragora ovšem není jen satirickým výsměchem pokleslým mravům rozbujevším se v renesanční Florencii ani moralitou na téma účel světí prostředky. Zatímco osvícený G. W. Lebniz o nějakých dvě stě let po autoru Vladaře ve své theodiceji prohlašuje, že věci a události vypadají zblízka nevábně, ale že Božímu oku harmonicky ladí především celek, Machiavelli vkládá do úst jedné z postav svého divadelního arcidílka takřka opačné naučení, svého druhu svoji anthropodiceu: „Mnohé věci vypadají zdálky hrozně a ohavně, ale když k nim přijdeš blíž, zjišťuješ, že jsou snesitelné, zcela lidské a důvěrně blízké.“ A ze zvláštního propojení sobeckých zájmů jednotlivců, a tedy jednotlivých „zel“,  může nakonec vzejít něco, na čem všichni vydělají, a tedy jakési „společné dobro“.

V brněnské Mahence panuje po odchodu uměleckého šéfa Zdenka Plachého jakési interregnum: vedením souboru byl pověřen jeden z členů hereckého ansámblu, Petr Halberstadt. Nevím, do jaké míry byla v dramaturgickém plánu už samotná volba Madragory překlenovací improvizací, každopádně se  nemohu bavit dojmu, že vše, včetně Rajmontova režijního vedení, nese u této inscenace stopy šití horkou jehlou. Ještě nejstabilněji působí scéna: téměř vše se odehraje před renesančním měšťanským domem, který svou masivností jako by ztělesňoval nepřekročitelnou hráz stojící v cestě předsevzetí láskou zahořevšího a touhou vzplanuvšího mladého šlechtice. Zbývající děj, leč ten nejpodstatnější, může divák v náznacích sledovat za průsvitnou až průhlednou látkou v jednom z domovních oken. Ve srovnání třeba s filmovými představiteli postavy Callimaka je Vratislav Běčák v této v roli příliš romeovský, v machiavelistickém smyslu málo „principiální“, není to stratég jdoucí strmě za svým cílem. Halberstadt by postavu určitě zvládl lépe, ale zrovna, jak řečno výše, teď zástupně řediteluje. Běčák vynikne spíš až v přestrojení za alternativního čínského medicinmana, doporučujícího svéráznou léčbu ženské neplodnosti, při níž má sehrát nejen spásnou, ale i (pro účelově použitého milence) záhubnou roli zázračný kořen mandragory. Ostatní postavy působí v přestrojení moc upracovaně, zašmodrchaně, vycházejí až příliš „levou rukou přes pravé ucho“. Callimanův společník a rádce Ligurio (Jakub Šafránek) místy prvoplánově přehání nedbalou eleganci a některá základní gesta přehrává. A Otec Timoteo v podání Vladimíra Krátkého? To že má být protřelý církevnický padouch? Slyšíme jen hlásání a zprkenělá kázání, deklamace. Pavel Doucek jako Doktor Nicia je spíš suchar-intelektuál než zbohatlický ťulpas, jemuž dávno „vyhaslo pod kotlem“ a jemuž lze zavěsit na nos hned několik bulíků. Jaroslavu Kunešovi (sluha Siro) stačilo odvést svůj standard. 

Monika Maláčová jako matka Lukrécie Sostrata ustrnula v pohodlné šarži, zatímco nesporné komické vlohy Marie Durnové se mohly sotva projevit ve štěku, jaký pro herečku zbyl v postavě Paní – byť není malých rolí.  Nejvýrazněji v celém představení nakonec působí Lucie Schneiderová v roli Lukrécie. Je věrohodná nejen jako vzpouzející se ctnost, ale i jako žena probuzená úspěšnou zázračnou léčbou. Představení jako celek postrádá spád, a když jej chce urychlit, přepadává do prvoplánové fraškovitosti. Diváci se zasmějí pouze při jedné z aktuálních narážek na chování politických darmošlapů. Avšak jiskření cynického humoru, jímž oplývá předloha, jako by nemělo odkud brát. 

Národní divadlo Brno, Mahenova činohra: Niccolò Machiavelli: Mandragora. Překlad Miloslav Novotný. Úprava a režie Ivan Rajmont. Scéna Martin Černý. Hudba Petr Kofroň. Kostýmy Marta Roszkopfová. Psáno z premikéry 26. října 2012.

(Vyšlo v Divadelních novinách 19/2012). Pro Virtually upraveno.