Prezident Emmanuel Macron a EU
stan

 

Oslavy eurokratů z vítězství Emmanuela Macrona ještě zdaleka nezmizely kdesi za obzorem zájmu; je to pochopitelné, při eventuálním vítězství jeho soupeřky by byla media plná EU nekrologů, nekrologů plačtivých (taková parta se schází např. u p.Macháčka v Lidovkách, kde se můžete i dočíst, že EU je největším a nejúspěšnějším projektem dějin), tak i nekrologů, kde byste o slzičku zavadit nemohli, protože se autoři domnívají, že na nebesa by konečně povolán hlavní gauner novodobých evropských dějin.

Macron se pasuje do role zachránce EU. Říká, že celý evropský experiment vyletí do povětří, pokud nebude zrekonstruován na lepších základech. „Musíme naslouchat našim lidem a musíme slyšet fakt, že lidé jsou extrémně rozzlobení a chápou, že nefunkční EU už není dále udržitelná“. Pokud tito „centristé“ neuspějí, radikálové se vrátí s ještě větší podporou rozzlobených. „Neúspěch bude znamenat „Frexit“ a návrat FN pí Le Penové“. Toto Macronovo varování je adresováno především Německu.

Macron říká: „Dokud naši šéfové věří, že EU může být řízena ze dne na den bez silnějšího legislativního rámce a vždy jen jako reakce na událost, pak tady budeme mít Brexit a Grexit a zítra budou další zvažovat totéž“.

„Pokud nezreformujeme Francii, nezískáme důvěru Němců (v interview s Quest – France). Macron plánuje reformy trhu práce po vzoru severských zemí, jednodušší vyjednávání kolektivních smluv, zjednodušení penzí, omezení regulatorních opatření, rozsáhlou reorganizaci daní a snížení státního aparátu o 120 000 zaměstnanců. „Tím získáme důvěru Němců a pak se musí Němci zamyslet, zda jejich pozice, kdy v přebytku na běžném účtu dosáhli v roce 2016 světového prvenství (8,6%) je udržitelná“. Tato nebezpečná nerovnováha je obrovským problémem eurozóny také odráží, jak moc je jednotná měna z německého hlediska podhodnocena. Němci však tento postup hodný školy merkantilistů považují za ctnost ekonomiky a nejsou ochotni připustit, že tím silně poškozují celou eurozónu. 

Ostatně už výsledek parlamentních voleb ve Francii cca za měsíc může Macronovu úsilí vystavit kartu červenou nebo alespoň jeho snahu o tyto reformy výrazně ztížit.

Připomeňe jen, že radikální opozice ve francouzských prezidentských volbách dosáhla 48 % při rekordních abstencích. Za každých 5 voličů Macrona byli 4, kteří se neobtěžovali přijít nebo vhodili do urny neplaný lístek. Navzdory Macronovy politické nezkušenosti jsou úkoly, před nimiž stojí – obrovské.  Na místě prvním  – nezaměstnanost je stále cca 10 %, dvojnásobek nezaměstnanosti v Německu nebo Británii a nezaměstnanost mladých dosahuje zcela neakceptovatelných a krutých  25 %.  

 Když Schroder spouštěl svoji reformu Hart IV, která dle mnoha ekonomů zvedla Německo z lůžka nemocného muže Evropy, měl vše předjednané se zaměstnavateli i odbory. A o tom může Macron jenom snít.  

Ale pojďme ke stručné definici EU reforem, které Macron požaduje a především k tomu, jak jsou jeho návrhy přijímány v ostatních členských zemích. Je možné se omezit na to, jak jsou přijímány v Německu, ti ostatní mají stejně jenom nárok si koupit vstupenku na tribunu.

Již jako francouzský ministr ekonomiky, průmyslu a digitalizace ve vládě Hollandeho ostře kritizoval politiku „austerity“, kterou jihu eurozóny vnutilo Německo. Říkal, že je zcela pošetilé zkoušet překlenout tu propast mezi Severem a Jihem Evropy v konkurenceschopnosti přenesením veškerého zatížení na nejslabší státy.  Varoufakis ve svých pamětech  (Adults in the Room) vzpomíná, jak byl s Macronem dohodnutý na jeho návštěvě Athén (kde měl Macron přednést svoje – v porovnání s Němci zcela odlišné – návrhy na záchranu Řecka) a krátce před odletem dostal Hollande z Berlína  příkaz „Nepouštějte Macrona k Řecku“. Macron samozřejmě nikam nejel.

Macronova idea reforem zahrnuje dokončení bankovní unie, jež by konečně zahrnovala společné pojištění vkladů. Němci nesouhlasí; stávající praxe bank je, že ve velkém množství nakupují dluhopisy svých vlád (což je typické především pro Itálii). Pokud taková banka „padne“, náklady ponese celá eurozóna.  Němci trvají na tom, že bez limitů na objem takových dluhopisů, které banka může držet, žádné takové všeobecné pojištění nemůže být akceptováno. Italové mají strach, že zavedení takových limitů povede k raketovému nárůstu nákladů financování vlády.

Ještě ambicióznější jsou však Macronovy návrhy na reformu EU a užší hospodářskou spolupráci; jdou – v některých oblastech - proti dlouhodobým dogmatům německé politiky.

Např. Němci zcela zásadně odmítají společné dluhopisy eurozóny nebo celoevropské pojištění proti nezaměstnanosti. Vlažně jsou přijímány i návrhy na zřízení ministerstva financí eurozóny, vlastního parlamentu eurozóny a společného rozpočtu eurozóny, který má zatím zajišťovat investice do budoucnosti, finanční pomoc v případě krizí a společnou odpověď v případě mimořádných událostí. Přístup k tomuto rozpočtu má být podmíněn respektem ke standardu daní v eurozóně a standardu sociální politiky, tak abychom se v eurozóně vyhnuli dumpingu.  Němci vidí ministerstvo financí eurozóny a společný rozpočet jako „otevírání dveří“ k finančním transferům do zemí a oblastí, jimž se ekonomicky nedaří. 

Větší společenský prohřešek už spáchat nemůžete, než když jim připomenete, že londýnská konference o německých dluzích  v roce 1953 jim smazala cca 50 % těchto dluhů a splácení dluhů ještě vázala na plnění ekonomických ukazatelů. To byl pro německou ekonomiku impuls jako hrom, každý, kdo chtěl své peníze dostat zpátky, začal objednávat v Německu. 

V úvodníku vlivného Frankfurter  Allgemeine Zeitung se Klaus-Dieter Frankeberger ptá, s kým vlastně chce Macron v budoucnu vládnout, aby mohl uskutečnit své reformistické cíle. Ještě přímější je Das Bild s otázkou „kolik nás to bude stát?“. Paní Merkel sice Macrona pochválila za odvahu, ale řekla, „za dané situace, kterou máme v Německu, není naší prioritou změna naší politiky“. Její výrok „dokud budu žít, euro dluhopisy nebudou“ je už sice 5 let starý, ale od té doby nikdy ani nenaznačila změnu tohoto stanoviska. Dokonce i její hlavní oponent Martin Schulz, který ve funkci prezidenta EU parlamentu se vyslovoval ve prospěch euro dluhopisů, po návratu do německé politiky na tuto podporu rád zapomněl. Říká v interview s Financial Times: „idea společných dluhopisů byla odložena s přijetím ESM (European Stability Mechanism)“. Schulz si je dobře vědom, jak toxické téma to pro Němce je. Viceprezident EU parlamentu za FDP: „Vítáme zvolení p. Macrona,, ale dokonce i za jeho prezidentování o zespolečenštění dluhů – v jakékoliv formě -  řeč nebude“.   

Sylvie Goulard, poradce Macrona a poslankyně EU parlamentu: „Ve Francii máme tendenci, přeceňovat výsledek německých voleb; existují charakteristiky německého způsobu myšlení, které se nemění: Nešťourejte se v pravidlech, nehrajte si se stabilitou měny, nezpochybňujte centrální banku“.

V Německu prostě není nikdo, kdo by chtěl daňové výnosy posílat do Řecka nebo – ještě hůře – do Francie.

Pozor, pocmrndal jste si

Pozor, pocmrndal jste si flusanci bradu !

___________________________________________________________________________________